Ilustrace Gordon Johnson, pixabay.com
O tom, že sociální sítě nejenže nezkultivovaly veřejnou diskusi, jak se dříve naivně věřilo, ale dokonce ji zřejmě naopak poškodily, se toho už napsalo mnoho, aniž by se na situaci cokoli podstatného změnilo. V souvislosti se zítřejšími prezidentskými volbami ve Spojených státech však přece jen pravděpodobně zažíváme další důležitý milník, jakkoli není zcela jasné, jakým směrem se bude další vývoj ubírat.
Role sociálních sítí jsou tak letos pod drobnohledem především kvůli nebezpečí, že by mohly sehrát klíčovou roli při vyvolání a organizování povolebního chaosu.
Asi není třeba připomínat, že úskalí fungování zejména Facebooku se nám v celé šíři vyjevila při předchozích amerických volbách. Šlo jednak o perfektní individualizované cílení politické kampaně na jednotlivé uživatele podle jejich psychologických profilů ze strany firmy Cambridge Analytica. A pak také o oficiálně ne zcela prokázané, ale fakticky v podstatě jisté vměšování Ruska do voleb ve prospěch Donalda Trumpa, a to právě prostřednictvím sociálních sítí. Dalším problematickým – byť ve srovnání s předchozími spíše okrajovým – fenoménem je také facebookový „vote button“. Svou nemalou roli samozřejmě sehrály i „běžné“ funkční dynamiky Facebooku jako algoritmické prioritizování příspěvků, které vzbudí bez ohledu na to, zda jsou pravdivé či ne, největší pozdvižení, nebo tendence uživatelů skládat si svoji zeď tak, aby co nejvíce odpovídala jejich pohledu na svět.
Podíl těchto věcí na výsledky voleb lze těžko vyčíslit a není radno ho přeceňovat – samotná dynamika sociálních sítí určitě není prapůvodem politického, socioekonomického a kulturního rozkolu západních společností, včetně té americké. Sociální sítě tyto konflikty ale dál pohání, zesilují a pervertují a do jisté míry také spoluutváří jejich podobu. Atmosféra ve Spojených státech přitom za poslední čtyři roky spíše zhoustla. Společnost místo věcných či ideologických sporů mezi dvěma politickými tábory vede domněle existenční válku mezi dvěma znepřátelenými kmeny. Podle průzkumů ještě v roce 1960 vadila pouze pěti procentům přívrženců republikánů a čtyřem procentům demokratů možnost, že by si jejich potomci vzali někoho z opačného politického tábora. Většina dotazovaných před šedesáti lety ani nechápala, proč se na takovou věc vůbec někdo ptá. V současnosti je z podobné představy zděšena až polovina voličů republikánů a třetina demokratů.
Totální rozdělení
Za hlasy pro Donalda Trumpa tak můžeme možná hledat spíš odpor vůči protistraně než upřímné nadšení z excentrického miliardáře. Americký publicista Ezra Klein ve své knize Why We’re Polarized ukazuje, že došlo k totalizaci politiky. Naprosto vše, co děláme, je zpolitizované. Kde a co nakupujeme a jíme, jestli jezdíme autem nebo MHD a na kole, zda nám přijde cheerleaderství jako uchování hodná americká tradice nebo překonaný sexismus – tím vším vyjadřujeme určitý fundamentální politický postoj. Už jen naše pouhá existence znamená pro druhou část společnosti ohrožení jejich hodnot a identity. Za tím vším samozřejmě musíme vidět celkový vývoj společnosti (a nejen americké), která je zasažena nespravedlivou globalizací a nerovnostmi. To na jedné straně vede k extrémně rychlé hodnotové modernizaci a na opačném konci spektra k ohromné obavě z této modernizace. Dá se tak s trochou nadsázky říct, že kdyby si někdo vzal za cíl vyvinout nástroj, kterým by všechno tohle šlo dál pohánět, těžko by si mohl vymyslet něco lepšího než sociální sítě.
Prezident Donald Trump si za svůj exkluzivní komunikační kanál vybral Twitter. Tím se zcela zbavil jakékoli zprostředkující, kontrolující a do kontextu uvádějící instance mezi sebou a svými příznivci. Tradiční média, která v minulosti plnila roli této zprostředkující instance, překřtil Trump na zákeřné producenty již okřídlených fake news, zatímco počet jeho vlastních odhalených lží, šířených právě hlavně přes Twitter, překonal hranici dvaceti tisíc. K jeho kompromitaci ale usilovný fact checking jeho tweetů nevedl.
Nová vlna paranoie
Krajinu sociálních sítí v poslední době o něco znepřehlednil masivní nástup TikToku. Sociální síť, vytvořená k šíření krátkých videí, sice není pro politickou agitku příliš dobře uzpůsobená, ale nakonec se daří používat tímto způsobem i ji. A nečekaná infrastruktura pro šíření (dez)informací a politickou propagandu vzniká na platformách mimo sociální sítě v původním slova smyslu. Čím dál větší oblibě se těší messengery typu WhatsApp nebo Telegram a do povědomí širší veřejnosti se dostávají dříve nerdovská fóra typu Redditu. Znervóznění společnosti v souvislosti s pandemií koronaviru a obrovské nepokoje po policejních a rasově motivovaných vraždách Afroameričanů vedly ve Spojených státech ke skokovému posílení konspiračních teorií. Zřejmě nejrazantněji se nyní v USA šíří bizarní představa, že liberální elity unášejí a vězní děti, aby mohly pít jejich léčivou krev. Podle přívrženců konspiračních teorií označovaných jako QAnon není tajným a hlavním posláním Donalda Trumpa nic menšího než zastavit tyto zvrácené liberální elity.
V takové situaci jdou nyní Američané a Američanky k volebním urnám. Pokud se lze spolehnout na prognózy (a po zkušenostech z roku 2016 je na místě opatrnost), pak by je měl celkem s přehledem vyhrát demokratický kandidát Joe Biden. Samotné jeho volební vítězství by ale ještě nebylo důvodem k oslavám. A nechme zcela stranou otázku, zda Joe Biden vůbec může americkou polarizaci zahojit v dlouhodobější perspektivě. V americké společnosti nyní panují značné obavy z toho, že úřadující prezident či jeho přívrženci případnou prohru vůbec neuznají a Trump se předčasně – a neprávem – prohlásí za vítěze. Tomuto scénáři nahrává skutečnost, že sčítání hlasů se letos zřejmě značně protáhne. Značná část Američanů a Američanek bude kvůli koronaviru hlasovat poštou a podle řady komentátorů může právě čas, kdy se budou počítat tyto hlasy, využít Trump k tomu, aby zpochybnil korespondenční hlasy a prohlásil se vítězem. Role sociálních sítí jsou tak letos pod drobnohledem především kvůli nebezpečí, že by mohly sehrát klíčovou roli při vyvolání a organizování povolebního chaosu a v krajním případě i organizovaného násilí.
Za určitý pokrok lze označit to, že se sociální sítě přestaly prezentovat jako nezúčastněné nástěnky, které s tím, co se na nich děje, nemají nic společného. Tato zdánlivá neutralita byla už dlouho neudržitelná. V posledních měsících a týdnech docházelo k systematickému mazání vysloveně lživého obsahu, omezoval se jeho dosah či manipulativní příspěvky se opatřovaly odpovídajícím označením. Od března do září Facebook dle vlastního vyjádření smazal 120 tisíc příspěvků, které vyhodnotil jako nepřiměřené zasahování do voleb, dalších 150 milionů postů bylo označeno za problematické. Na poslední týden před volbami byla na platformě zakázána veškerá politická reklama a její šéf Mark Zuckerberg se vyjádřil, že by to tak mohlo zůstat už napořád. S pomocí armádních expertů se údajně nyní tým Facebooku připravuje na osmdesát různých krizových scénářů, které by v souvislosti s volbami mohly nastat, jako kupříkladu že přívrženci QAnonu nebo jiných radikálních uskupení začnou vyzývat k ozbrojenému odboji. Přímo o volební noci má o nejspornějších případech rozhodovat samotné nejužší vedení, respektive Zuckerberg sám.
Veřejné mínění jako majetek korporace
Přestože směřují v zásadě správným směrem, jsou všechna popsaná opatření zároveň krajně pochybná. A to jednak ve svých jednotlivostech: není kupříkladu jasné, jak opravdu funguje označování příspěvků za problematické. Lidský mozek navíc zpochybňovanou informaci zřejmě tak jako tak vezme na vědomí, kromě toho pro určité skupiny může takové označení fungovat spíše jako vyznamenání. V principu se pak nic nemění na tom, že společnosti jako Facebook jsou stále především soukromé koncerny, jejíchž hlavním cílem je zisk, který je přímo úměrný době strávené na sítích a počtu interakcí. Doba, kterou uživatelé na sítích stráví, zase úzce souvisí s tím, jak jsou příspěvky poutavé, a tedy i skandální nebo kontroverzní. Uplatňování restrikcí na sítích je zcela netransparentní, neřídí se nutně platným právem, ale vlastními pravidly fungování sítí, která jsou interpretována a uplatňována zčásti automatizovaně a zčásti „ručně“. Je vyloučené, aby se tento postup vyhnul arbitrárnosti a podjatosti – a vzhledem k tomu, že se jedná o veřejnou debatu, jeví se v mnoha ohledech jako zcela nelegitimní. Veřejná debata se zkrátka nemůže odehrávat v demokraticky neregulovaném, netransparentním, soukromém a primárně výdělečném prostoru. Tak by se dalo shrnout základní dilema, které sociální sítě zplodily.
Je tedy očividné, že se kolem amerických voleb odehrává další dějství debaty o smyslu, povaze a účelu sociálních sítí. Kam nás posune a co si z něj vezmeme, není zatím zcela jasné. Zatím to vypadá, že se dilemata, bezradnost a nebezpečí se sítěmi spojené spíše jen dál prohlubují. Není proto vyloučeno, že se jako nejadekvátnější závěr, a to možná nejen v souvislosti s americkými volbami, ukáže výrok Rogera McNameeho, investora ze Silicon Valley, pro německý týdeník Spiegel: „Já bych všechny sítě odteď až do uvedení prezidenta do funkce v lednu nejradši úplně vypnul.“
Autorka je politoložka a publicistka.