Foto Evropský parlament, Wikimedia Commons (CC BY 2.0)
My čtyři jsme se během posledních dvou let setkaly se spoustou světových lídrů a asi by vás překvapilo, co všechno říkají, když jsou mikrofony a kamery vypnuté. Mohly bychom o tom napsat mnoho článků.
A věřte nám – napíšeme.
Jednou z největších současných hrozeb pro lidstvo je domněnka, že se provádějí dostatečná klimatická opatření, že je o věci postaráno. Ve skutečnosti tomu tak není. Ani zdaleka. Čas na „malé krůčky správným směrem“ je dávno za námi, a přesto je to – v nejlepším případě – přesně to, o co naši vůdci usilují. Doslova nám kradou budoucnost přímo před očima.
Navrhované cíle snížení emisí CO2 v Evropské unii o 55, 60 nebo i 65 procent do roku 2030 zdaleka nejsou v souladu s udržením teplotní změny pod 1,5 °C ani s cílem Pařížské dohody udržet teplotní nárůst „výrazně pod 2 °C“.
Když je váš notebook vyrobený v Číně, boty v Indonésii, džíny v Bangladéši, bunda v Indii, káva je z Keni, chytrý telefon z Jižní Koreje a hovězí z Brazílie, v podstatě nic z toho se nezapočítá jako emise uvnitř EU.
Naše demokracie zcela závisí na tom, že se občanům dostává informací o problémech, které se jich týkají, a je přinejmenším znepokojivé, že zprávy na toto téma nejsou přesné. Zvláště když klimatická krize rozhoduje o osudu lidstva. Shromáždily jsme zde proto několik klíčových bodů, které vysvětlují některé z důvodů, proč navrhované cíle ani zdaleka nestačí. Šiřte je, prosím, co to jde.
Proč by měli ostatní plnit cíle?
1) Navrhovaná snížení emisí v rámci Evropské unie se odvozují z výchozího stavu z roku 1990. Vzhledem k tomu, že EU po třiceti letech velice pomalého tempa snižování už redukovala emise o 23 procent, cíl snížení emisí o 55 procent do roku 2030, oznámený Evropskou komisí, znamená ve skutečnosti o 23 procent menší snížení objemů – na základě dnešních úrovní by to představovalo přibližné snížení našich emisí o 42 procent. A to samozřejmě znamená významný pokles evropských ambicí.
Snižování emisí v Evropské unii navíc od roku 1990 probíhá do značné míry tak, že exportujeme naše továrny do jiných částí světa. Podívejme se třeba na Švédsko, kde úřady naštěstí zveřejňují hodnoty indexu spotřeby. Emise CO2 tam byly od roku 1990 sníženy přibližně o 27 procent. Když však zahrneme index celkové spotřeby (dovážené zboží vyrobené mimo zemi) a mezinárodní leteckou a námořní dopravu (která v oficiálních mezinárodních hlášeních nikdy není zahrnutá), pak se nárůst v těchto třech kategoriích vyrovná všem sníženým emisím uvnitř švédských hranic. Takže emise Švédska ve skutečnosti vůbec neklesly. Pouze je exportovalo a skrylo pomocí tvořivého vykazování emisí CO2. Tato taktika se hojně využívá napříč Evropou i po celém světě.
Klíčové je, že když lídři EU slibují do roku 2030 redukci o 55 procent vůči stavu v roce 1990, měli by být od začátku upřímní a jasně říct, že to znamená pokles přibližně o pouhých 42 procent vůči stavu v roce 2018. A samozřejmě ještě méně vůči současnému stavu, když vezmete v potaz redukce, k nimž došlo kvůli koronavirové tragédii. A měli by také jasně říkat, že tento cíl zachycuje pouze část celkových emisí EU – zatímco zbytek pochází zvenčí a nezapočítává se. Což bude vysvětleno v dalším bodě.
2) Navrhovaná snížení nezahrnují mezinárodní leteckou a námořní dopravu ani spotřebu zboží vyrobeného mimo EU. Když je tedy například váš notebook vyrobený v Číně, boty v Indonésii, džíny v Bangladéši, bunda v Indii, káva je z Keni, chytrý telefon z Jižní Koreje a hovězí z Brazílie, v podstatě nic z toho se nezapočítá jako emise uvnitř EU. Krátká cesta vlakem z Kolína nad Rýnem do Cách tak bude mít za následek více emisí započítaných na vrub EU než zpáteční let do Buenos Aires nebo Bangkoku. Tento problém nebude napraven ani nejasným návrhem budoucího uhlíkového cla (Border Carbon Adjustment, BCA). Cíle a statistiky Evropské unie na snižování emisí musí zahrnovat všechny emise.
3) Navrhovaná snížení nezahrnují aspekt spravedlnosti, který je naprosto nezbytný, aby Pařížská dohoda mohla fungovat na globální úrovni. Národy Evropské unie se jasně zavázaly, že půjdou v čele a dají zemím s nízkými a středními příjmy šanci vybudovat alespoň částečně infrastrukturu, kterou v Evropě již máme – a vybudovali jsme ji především pomocí fosilních paliv během posledních dvou století. Například silnice, nemocnice, školy, rozvody elektřiny, pitné vody a podobně. Pokud se nám nepodaří jít příkladem a vést ostatní, jak jsme slíbili, jak bychom mohli očekávat, že země jako Čína a Indie budou svůj podíl poctivě plnit?
4) Populární myšlenka snížení našich emisí o polovinu do roku 2030 (vůči stavu z roku 2010, ne tomu z roku 1990, což by bylo pro EU jednodušší) se zakládá na uhlíkovém rozpočtu, který nám dává pouze padesátiprocentní šanci zůstat pod 1,5 °C. Ale takováto vyhlídka předpokládá, že přírodní ekosystémy, oceány a ledovce zůstanou stabilní, tedy že nepřekročí body zlomu, které by spustily zpětné vazby urychlující oteplování – například emise z lesních požárů, odumírání lesů kvůli chorobám a suchu, albedo efekt kvůli mizícímu mořskému ledu nebo rychle tající arktický permafrost uvolňující metan do ovzduší. A tato vyhlídka nezahrnuje ani již zaručené oteplení, skryté v toxickém znečištění vzduchu, které by mohlo činit 0,5–1,1 °C. A nebere v potaz ani otázku spravedlnosti. Přitom zároveň spoléhá na budoucí odstraňování obrovského množství CO2 z atmosféry pomocí technologií, u nichž je velmi nepravděpodobné, že by mohly v předpokládaném rozsahu existovat včas. Uváděná poloviční šance je tedy ve skutečnosti mnohem nižší.
Skutečný stav jako matematická výzva
V návrhu Evropské unie se samozřejmě nachází spousta dalších skulin, jako například staronová myšlenka zahrnutí propadů uhlíku do cílů na cestě k uhlíkové neutralitě. Jinými slovy využití existence lesů jako záminky pro nesnižování emisí.
„Započítávání propadů uhlíku znamená, že nový cíl 55 procent by byl ve skutečnosti méně než 50 procent,“ říká klimatický vědec Bert Metz, který mezi lety 1997 až 2008 spolupředsedal mitigační pracovní skupině při Mezivládním panelu OSN pro změnu klimatu. Jiní tvrdí, že ten rozdíl je spíše kolem dvou procent.
Takže: 55 procent mínus 23 procent ze stavu z roku 1990, mínus spotřeba dováženého zboží, mínus mezinárodní letecká a námořní doprava, mínus dalších 2–5 procent… Odečítání procent je tak trochu matematická výzva – ale zhruba si o tom uděláte obrázek. Jde zkrátka o to, že od původních cílů snížení emisí o 55, 60 nebo 65 procent do roku 2030 se musí odečíst opravdu hodně.
Evropská komise bude bezpochyby tvrdit, že vycházet ze stavu z roku 1990 je „fér“, protože „to vždy byl výchozí stav pro hlavní klimatické cíle EU“ a „proč by měla být EU trestána za to, že začala snižovat své emise už před třiceti lety?“ Odpovědí je, že ve skutečnosti jsme tehdy své emise snižovat nezačali. Jednoduše jsme je přesunuli do zahraničí a velkou část z nich jsme vyřadili z oficiálních statistik. A myšlenka, že by některým národům a regionům měly být poskytnuty výjimky, nepochybně vážně ohrozí celou Pařížskou dohodu.
Bez klimatické spravedlnosti nemůže existovat sociální spravedlnost. A klimatická spravedlnost se neobejde bez toho, abychom si připustili, že jsme přesunuli velkou část svých emisí do zámoří, že využíváme levné pracovní síly a špatných pracovních podmínek, stejně jako slabších ekologických předpisů jiných zemí. Nejenže ti, kteří jsou za klimatickou krizi nejméně zodpovědní, nejvíce trpí jejími následky – teď je navíc i viníme za naše emise, protože vyrábějí věci, které si kupujeme.
Ačkoli je každé snížení emisí CO2 vřele vítáno, návrhy Evropské komise a Evropského parlamentu ani zdaleka nestačí. A přesto se o tom vůbec nemluví. To se musí změnit, pokud chceme mít aspoň malou šanci vyhnout se klimatické katastrofě, kterou velmi brzy už nepůjde zvrátit. Naši lídři se musí postavit klimatické nouzi čelem, místo aby hledali stále nové skulinky, zatímco si budují své takzvané „sliby“ na základě podvodných taktik, které nás do tohohle průšvihu dostaly.
Klimatická krize jako středobod
Řekněme si to na rovinu. Všechny tyto navržené cíle a závazky s nejvyšší pravděpodobností znamenají, že ztrácíme poslední příležitost dodržet závazky Pařížské dohody. Potřebujeme nejprve zavést závazné roční uhlíkové rozpočty na základě aktuálně nejlepších dostupných vědeckých výsledků a přestat předstírat, že můžeme vyřešit klimatickou a environmentální krizi, aniž bychom s ní jako s krizí zacházeli. To dále vysvětlujeme v našem otevřeném dopise.
Asi třetina našich celosvětových fosilních emisí CO2 byla vypuštěna od roku 2005. Více než polovina jich vznikla od roku 1990. Naše roční emise jsou nyní tak vysoké, že každý další rok „všeho při starém“ ovlivní budoucí životní podmínky nespočtu generací, stejně jako již dnes poznamenává životy lidí v nejvíce postižených oblastech. Naši současní lídři jsou za to zodpovědní. A pokud i nadále necháme jen na vědcích, nevládních organizacích a aktivistech, aby o tom mluvili, pak selžeme.
Už více než dva roky opakujeme naše poselství: naslouchejte vědě, jednejte podle vědy. Tato výzva ale očividně nenachází odezvu. Věda se nadále ignoruje. Spravedlnost je nejvíce dotčeným lidem v nejpostiženějších oblastech systematicky odpírána. Klimatická nouze se rychle vymyká naší kontrole. Pokud máme mít šanci, musí se stát středobodem naší pozornosti. Musí ovládnout naše zpravodajství, naši politiku a celou naši společnost. Počínaje dneškem.
Autorky jsou organizátorky studentských stávek Fridays for Future.
Z anglického originálu The EU is cheating with numbers — and stealing our future, zveřejněného na serveru gretathunberg.medium.com, přeložil Daniel Kotecký.