Foto W.carter, Wikimedia Commons (CC0 1.0)
Pokud nejste vyloženě rybáři nebo milovníci sladkovodních tvorů, pravděpodobně o úhořích moc často nepřemýšlíte. Maximálně si tak vzpomenete na snímek Zlatí úhoři, filmovou adaptaci slavné a populární povídkové knihy spisovatele Oty Pavla Jak jsem potkal ryby. O to více překvapí, že se nenápadná kniha Tajný život úhořů švédského novináře Patrika Svenssona stala v podstatě světovým bestsellerem a nyní se v překladu Martina Severýna dostává i k českému čtenáři. A v čem, že je život úhořů tak tajuplný? Proč by nás to mělo zajímat? A hlavně proč si Svenssonova kniha našla tak veliké světové publikum?
Svensson podobně jako úhoři hledá svůj původ, své Sargasové moře, do něhož by se mohl navrátit.
Klíčovým termínem je tu Sargasové moře. Právě v této oblasti, nacházející se severovýchodně od Kuby, se úhoři páří a líhnou na svět. Vylíhnou se jako malé larvy podobné vrbovým lístkům a to, který z mořských proudů je začne unášet, určí, jakým druhem úhoře se stanou a v jaké části světa budou žít. Malé vrbové lístky pak putují tisíce kilometrů světovými oceány až dorazí do některého ze sladkovodních toků, kde na relativně malém území stráví zbytek svého života. Takzvaný úhoř říční žije i v českých rybnících a vodních tocích a právě o něm psal i Ota Pavel. I tito čeští úhoři však pocházejí z tisíce kilometrů vzdáleného Sargasového moře.
Jak ale Svensson ve své knize několikrát upozorňuje, v Sargasovém moři úhoře nikdo nikdy neviděl. Nikdo je zde nikdy neviděl se pářit, výše popsané jen předpokládáme z množství nepřímých důkazů vědeckých pozorování. Úhoři zároveň žijí velmi dlouho, někteří žijí ve sladkovodních tocích až osmdesát let. Až v poslední fázi života se jim utvoří pohlavní orgány a plaví se tisíce kilometrů zpět do Sargasového moře, aby se zde rozmnožili a zemřeli.
Místo úhoře krocan
Patrik Svensson nám ve své knize Tajný život úhořů všechny tyto enigmatické záhady úhořího života připomíná a kromě toho vysvětluje zapletení úhořího příběhu do lidských dějin posledních několika tisíciletí. Zkoumání úhořů bylo filosofickým tématem už ve starověkém Řecku. Slavný filosof Aristoteles prohlásil, že se úhoři rozmnožují z bahna, protože nikdo nikdy neviděl jejich pohlavní orgány. Záhada úhořího rozmnožování se táhla dějinami jako přírodovědecký problém celá staletí a jejímu rozřešení se ještě v 19. století věnoval také Sigmund Freud. Slavný zakladatel psychoanalýzy přicestoval jako mladý přírodovědec do dnes italského Terstu, aby zde pitval úhoře a přinesl důkaz o existenci jejich pohlavních orgánů. Najít se mu je nepodařilo, ale tato anabáze měla možná na moderní dějiny ještě jiný efekt. V dopisech přátelům a známým se totiž Freud svěřuje, jak na něj toto italské město působilo čím dál více stísňujícím dojmem a velmi specifickou roli v tom hrála sexualita místních žen, která Freuda přitahovala a odpuzovala zároveň. Pohlavní orgány úhořích samečků zde tedy Freud nenašel, ale možná se právě zde inspiroval pro svou pozdější teorii kastrační úzkosti.
Některé kapitoly Svensson věnuje statusu úhořů v mytologii různých civilizací, ale také jejich postavení na jejich jídelníčku. Staří Egypťané věřili, že se do úhořů převtělují někteří bohové, a proto je uctívali. Podle židovské a křesťanské tradice bylo pojídání úhořů zakázáno, přestože ryby obecně v ní hrály důležitou symbolickou i náboženskou roli. Mělo se ovšem za to, že úhoři mezi ryby nepatří, protože nemají ploutve a šupiny. Toto přesvědčení však bylo později vyvráceno. V jiných koutech světa jsou naopak úhoři považováni za delikatesu, tak jako třeba v Japonsku nebo Jižní Koreji. Mladí úhoři se tradičně lovili poblíž baskického San Sebastianu i v autorově rodném Švédsku.
V tomto ohledu je zajímavý také příběh prvních evropských kolonizátorů na severoamerickém kontinentu (takzvaných Otců poutníků), kteří připluli na lodi Mayflower z anglického přístavu Plymouth v roce 1620 a dorazili na území dnešního státu Massachusetts. Jakmile se v polovině listopadu vylodili, narazili na sýpky s jídlem uprostřed tuhé zimy a mysleli si, že mají vyhráno. Krátce na to na ně ale zaútočili místní obyvatelé a značnou část posádky zavraždili. Zbytek posádky pak měsíce hladověl na palubě lodi, nedokázal nic ulovit a na pevninu se po tomto zážitku moc nehrnul. S příchodem jara jim ale podle Svenssona přinesl domorodec jménem Tisquantum plnou náruč úhořů, aby je nasytil a zachránil. Později posádku naučil úhoře lovit, čímž je v podstatě zachránil. Tato epizoda se v americké kultuře připomíná a oslavuje jako takzvaný Den díkuvzdání. Přesto se ale tento den v amerických domácnostech nejí úhoři, ale krocan. Podle Svenssona to souvisí mimo jiné s tím, že v západním světě byli úhoři tradičně vnímáni jako jídlo chudých a nižších sociálních tříd. Možná právě proto jej Američané vyměnili za krocana.
Hluboký pocit ztráty a melancholie
Nad tím, že Američané ve velkém nekonzumují úhoře, není potřeba truchlit. Jedním z hlavních témat Svenssonovy knihy je totiž také to, že populace úhořů v posledních letech radikálně poklesla a úhoři jsou dnes v podstatě ohroženým živočišným druhem. V rozhovorech mluví Patrik Svensson o tom, že knihu začal psát poté, co jeho otec zemřel na rakovinu. Nechtěl prý o smutku nad jeho ztrátou psát přímo, a proto se začal věnovat úhořům, při jejichž lovu strávil s otcem řadu životně formujících zážitků. I z tohoto důvodu se jeho knihou vine jakýsi hluboký pocit ztráty, melancholie a smutek. Tyto pocity se vztahují jak ke smrti milovaného otce, tak i k vymírání světové populace úhořů. Osobní, lidský smutek jednoho konkrétního jedince se tedy v Tajném životě úhořů propojuje se smutkem nadosobním, smutkem nad vymíráním celých živočišných druhů. Ale také se smutkem, který dnes označujeme za klimatický žal – což je smutek, jejž prožíváme nad skutečností, že mizí celé ekosystémy přírodního světa, a my s tím nemůžeme takřka nic udělat. Vymírání světové populace úhořů pak může být jedním aspektem tohoto frustrujícího procesu. Za radikální úbytek úhořů totiž může převážně lidská aktivita: ať už jde o lov úhořů a jejich konzumaci, používání nebezpečných chemikálií v zemědělství a průmyslu, rozšíření nemocí a virů nebo stavbu obřích vodních elektráren, které úhořům komplikují návrat do trdliště v Sargasovém moři a tím pádem i jejich další reprodukci.
Patrik Svensson je primárně kulturní publicista píšící o současné literatuře a filmu a na jeho psaní je to znát. Tajný život úhořů rozhodně není žádnou sofistikovanou literární hříčku o symbolice a významu úhořů pro světovou kulturu. Autor píše srozumitelně, s důrazem na detail a působivou pointu. Jeho text ovšem celou dobu provází jakýsi melancholický a existenciální opar, který možná vysvětluje, proč je jeho kniha tak populární a proč se o ní tolik mluví. Patrik Svensson nás sice seznamuje s nejznámějšími epizodami z bádání o úhořích, hlavním rámcem knihy je ovšem jeho vztah k zesnulému otci. Mluví zde o jeho dělnickému původu, ale také o sociální mobilitě švédské poválečné společnosti, která jeho otci i jemu samotnému umožnila žít zcela jiné životy, než k jakým je předurčil jejich původ. Svensson podobně jako úhoři hledá svůj původ, své Sargasové moře, do něhož by se mohl navrátit. Lidi na úhořích podle něj fascinuje především jejich enigmatičnost a záhadnost. Tedy fakt, že dokážou dodnes klást odpor lidské racionalitě. A z enigmatičnosti úhořů těží i jeho kniha. Zároveň se svou melancholií trefuje do prožitku doby naplněné klimatickým žalem, jejž dnes bohužel prožívá čím dál více čtenářů.
Autor je šéfredaktor Alarmu.