Guadagnino nabízí v minisérii Jsme, jací jsme jen pózy a prázdnotu

Líbivá, ale povrchní a v bezčasí utopená minisérie italského režiséra Luky Guadagnina toho od diváka očekává stejně málo jako od generace Z, o níž vypráví.

Když čtrnáctiletý protagonista minisérie Jsme, jací jsme v první epizodě skoro hodinu bloumá po americké vojenské základně, mine kromě jiného kino, na jehož průčelí se vyjímá nápis „Pialati“. Podobnost se jménem Maurice Pialata, francouzského režiséra syrových dramat o dysfunkčních vztazích, není náhodná. Luca Guadagnino, který režíroval všechny epizody a podílel se na scénáři, považuje Pialata za referenční bod. S každou další minutou strávenou ve společnosti jeho tápajících hrdinů je ale zřejmější, že tato podobnost je přinejlepším vnějšková.

Omezený rejstřík

Pokud italský režisér někoho zdárně napodobuje (či přesněji vykrádá), pak sebe samého. Autor senzuální trilogie touhy (Mé jméno je láska, Oslněni sluncem, Dej mi své jméno) nebo přeplácaného remaku hororu Suspiria v aktuální sérii na rovině formy i obsahu opakuje, co se mu dřív osvědčilo, a stále znovu dokládá, jak omezený je jeho výrazový rejstřík. Stejně jako mnoha cenami vyznamenané drama Dej mi své jméno se i děj Jsme, jací jsme odehrává v Itálii v relativně omezeném časoprostoru. V obou případech je zvláštní zájem věnován polonahým dívčím a chlapeckým tělům a vyprávění se soustředí na první lásky mladých lidí a poněkud predátorský vztah dvou věkově vzdálených osob.

Emoce, nálada a atmosféra jsou příběhu celou dobu nadřazené.

Jímavá adaptace knihy Andrého Acimana zajistila Guadagninovi přízeň amerických teenagerů, kteří v křehkém Eliovi objevili svého avatara, a ovšem také kontrakt s HBO. Plánovaná série se ve snaze jít vstříc novým fanouškům měla původně odehrávat na americkém předměstí. Guadagninovi ale podobné dějiště nepřišlo jako příliš nápaditá volba… Pak si vzpomněl, jak mu herečka Amy Adams vyprávěla o svém dětství stráveném ve vojenském komplexu poblíž Vicenzy. Namísto natáčení ve Spojených státech se tak spolu s duem scenáristů (Paolo Giordano a Francesca Manieri) rozhodl vytvořit zmenšenou verzi USA ve své vlasti. Nelze se zbavit podezření, že hlavní motivací pro něj – coby pro filmaře zaujatého vždy víc designem než emocemi – byla atraktivita italských lokací.

Mimo realitu

Americká vojenská základna ležící nedaleko Benátek, kde se většina příběhu odehrává, připomíná vysněný, neskutečný prostor vytvořený ne na základě zkušeností tvůrců, ale právě podle něčích zprostředkovaných vzpomínek. A stejně uměle a odtrženě od reality působí i všechny postavy a jejich převážně vnitřní dramata. Hyperaktivní Fraser, s nímž strávíme nejvíc času, i další teenageři, kteří se v důsledku vojenských povinností svých rodičů octli daleko od domova, se vyjadřují asi tak, jak si dospělí přejí, aby dnešní mládež mluvila. Jejich slova znějí v podání mladých herců domýšlivě a nepřirozeně. Jsou přemoudřelá, bez humoru, vulgarit či cynismu.

Místo aby směřovaly k určitému bodu, se postavy i jejich cíle neustále proměňují. U teenagerů lze tuto nestálost chápat. Stejně kolísaví a plní protichůdných sil jsou ovšem i dospělí, k nimž vyprávění párkrát odbočí, aniž by to vedlo k nějakému poznání nebo pointě. Fraserova matka, velitelka Sarah, dokáže být dominantní vůči níže postaveným vojákům, ale psychické a fyzické útoky labilního syna přijímá se zvláštním klidem a pasivitou. Zatímco v práci dodržuje všechny vojenské formality a protokoly, ve výchově je neobyčejně liberální.

Změny v chování rozporuplných charakterů nastávají tak náhle a často, až se zdá, že postavy nemají žádnou stálou osobnost – že jsou jenom změtí bezprostředních reakcí a emocí, z nichž scenáristické trio vždy podle nutnosti nějakou zdůrazní. Emoce, nálada a atmosféra jsou příběhu celou dobu nadřazené. Zřetelné je to již po prvních dvou epizodách, které zachycují Fraserův příchod na základnu a jeho seznamování se s prostředím – nejdřív z pohledu Frasera samotného, pak z perspektivy jeho kamarádky Caitlin, která si přeje být oslovována Harper.

Ztracený a nalezený

Aby nám neuniklo, že ústředním tématem série je nestálost mládí, postavy jsou extrémně přelétavé. Během jediné epizody dokážou najít i ztratit několik přátel a vystřídat dva až tři milence. V jednu chvíli se nenávidí, v druhou spolu souloží. Sex, který chce mít v emočně vyhroceném mikrokosmu série skoro každý s každým, se zdá být hlavní náplní volného času. Chtíč je vedle vzteku a znuděnosti ostatně nejčastější emocí a mládež ji dává ostentativně najevo. Snaživí mladí herci, kteří dostali snad až moc prostoru k improvizaci, přehrávají i tehdy, když na poště rozbalují zásilku. A ještě zřetelnější je jejich teatralita, mluví-li s dospělými.

Všechny vztahy mezi rodiči a dětmi jsou pošramocené a pohybují se od jednoho krajního pólu k druhému. Fraser chce svou matku buď v afektu zabít, anebo jí naopak něžně saje krev z prstu, do kterého se řízla. Jejich freudovský vztah ale stejně jako bezpočet dalších naťuknutých dějových motivů k ničemu nevede. Když tedy Guadagnino v rozhovorech označuje za hlavní zdroj inspirace Pialata, sám sobě škodí. Jeho televizní debut neřídí realistické principy. Postavy ze Jsme, jací jsme oproti těm Pialatovým postrádají hloubku a volnost, kterou jim režisér dopřává, je jen zdánlivá.

Pravda, kamera herce při jejich bezúčelných procházkách a klábosení často sleduje z dálky, v dlouhých zvolna plynoucích záběrech, kde můžou nezávazně interagovat s prostředím. Veškeré chování Frasera i jeho kamarádů je ale zřetelně podřízené tezi, kterou nejlépe shrnuje nápis „Lost and Found“. Ten se s nuceností vystihující celou sérii objevuje nad hlavou hlavní postavy hned v úvodu první epizody.

Sociopolitické vakuum

Mezi dětmi i dospělými na základně je vysoká koncentrace queer postav. S ohledem na omezený populační vzorek sice nepravděpodobná, nicméně vyhovující potřebám melodramatického vyprávění. Každý se snaží zjistit, kým vlastně je, ať už ve vztahu k sexualitě, genderu, náboženství nebo rase. Sexualitu série pojímá jako spektrum sahající daleko za pole vymezené patriarchátem. Rigidní vojenské prostředí slouží výhradně ke zvýraznění fluidnosti a nestálosti genderových identit. Jinak není nijak podstatné, že se nezralí hrdinové hledají, hádají, nalézají a opíjejí zrovna mezi muži a ženami v uniformách.

Děj snímku Dej mi své jméno se odehrával v době těsně před propuknutím epidemie AIDS. Podobně situování zápletky Jsme, jací jsme do roku 2016, kdy byl americkým prezidentem zvolen Donald Trump, slouží předně k vytváření napětí mezi bezelstností mládí a následným rozčarováním a ztrátou nevinnosti. Další sociopolitická specifika nejsou pro úzce zaměřené vyprávění relevantní.

Prostředí, do něhož je meandrující, nikam nesměřující příběh zasazen, tak připomíná skanzen. Strnulost ještě podtrhují zpomalené záběry nebo prodlévání u kompozic připomínajících klasické malby. Smrt a žal ze ztráty blízkého člověka, náboženské prozření i objevování sexuality představují jen pomíjivé estetické prvky. Nejsou promýšleny, vysvětlovány a zasazovány do kontextu. „Godardovské“ jump cuty, „truffautovské“ mrtvolky nebo ničím nemotivovaný švenk z postav na plakát k Poslednímu tangu v Paříži pak stejně jako odkazy k Pialatovi představují jen samoúčelné pozdravy žijícím i zesnulým legendám moderní evropské kinematografie.

Tady a teď

Jakkoli neustálé rozptylování diváka kašírovanou pseudoartovou estetikou a odkazováním k umělecky hodnotnějším dílům slouží zejména k překrytí prázdna, banality a bezobsažnosti, místy zároveň přispívá k alespoň pocitovému napojení na postavy.

Fakt, že se styl nedrží jednoho autorského konceptu a proměňuje se podle nálady, pomáhá navodit atmosféru poznávání a experimentování. Volba hudebního podkresu, pohyb či statičnost kamery, zasněná prolínačka nebo ostrý střih zrcadlí, v jakém se hrdinové nacházejí rozpoložení nebo jaká je míra jejich vzájemného porozumění.

Přes nepřesvědčivost při vykreslování postav i prostředí se sérií lze opájet podobně jako typograficky podařeným písmem, které nic nesděluje. Stačí zapomenout na Pialata, Godarda i Bertolucciho a omezit své vnímání na tady a teď, jak nám pro jistotu doporučují názvy všech osmi zaměnitelných epizod.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies