Holešovická tržnice se mění. Zůstane místem pro všechny, nebo bude jen pro bohaté?

Hlavní město přistoupilo k revitalizaci největší pražské tržnice. Zveřejněné studie ovšem vzbudily obavy, že přispějí ke gentrifikaci nejen tržiště, ale i celých Holešovic.    

Ilustrace David Čumalo

„V Holešovicích s krátkými přestávkami žiji od roku 2002 a toto místo jsem odjakživa vnímala jako živý organismus, organickou součást čtvrti. Jeho omšelost a jistá zanedbanost jsou jako vrásky, stopy času, které svědčí o letitosti, zároveň ale dokládají životaschopnost, protože navzdory tomu zde vždy tepal život. Zkraje nultých let, krátce po povodních, nebyly Holešovice ještě ‚dynamicky se rozvíjející čtvrť v širším centru města‘, jak nás dnes ujišťují texty realitních kanceláří. Byla to spíše zaprášená periferie, v níž se mísila rezidenční zástavba s bývalými továrnami. A tehdy byla právě tržnice místem, které lákalo místní i přespolní k nákupu nejrůznějších věcí – od rajčat přes obuv až po šroubky a duše na kolo,“ napsala Marta Edith Holečková, obyvatelka Holešovic a pravidelná návštěvnice tržnice, v reakci na chystanou revitalizaci.

Rozsáhlý areál Pražské tržnice na břehu Vltavy je dnes pro řadu lidí nepříliš atraktivním místem plným polorozpadlých stánků, velkoobchodů s elektronikou a nevěstinců. Původně městská jatka z konce 19. století byla na tržnici přeměněna po roce 1983. Od té doby žila tržnice, kterou tvoří víc než dvacet staveb a která je větší než areál Pražského hradu, víceméně vlastním životem. Fungovaly tu vedle sebe technoklub, řemeslné obchody, levné potraviny, pošta, rockopera i farmářské a designové trhy. Spousta lidí, hlavně z okolních Holešovic, sem jezdila na nákupy i za zábavou. Místní Vietnamci zde neměli jen stánky, ale bylo to i místo společenského setkávání celé komunity, Slavil se zde Nový rok nebo jiný důležitý vietnamský svátek Tet trung thu – den dětí. Zároveň mnohé z památkově chráněných budov chátraly a nebyly dostatečně využívané.

Pokud chce mít magistrát z tržnice místo pro všechny s autentickou atmosférou, jak proklamuje, měl by nechat lidem aspoň nějaké volné pole působnosti.

Letos v létě zveřejnil pražský magistrát studii na revitalizaci tržnice. Vzhledem k zanedbanosti velké části areálu je určitě dobře, že se Praha k proměně odhodlala. Zveřejněné studie i komunikace města ale také vzbuzují obavy, zda se nová podoba tržnice nestane spouštěčem gentrifikačních procesů. V doprovodném textu ke studii se sice píše, že tržnice má být zachovaná pro všechny skupiny obyvatel, na zveřejněných vizualizacích ale vypadá spíš jako vyleštěné místo plné nadějných startupistů bavících se u drahých drinků než jako trh, kam jde člověk na obyčejný nákup. Na podzim proto chtěla iniciativa tranzit.cz, platforma pro současné umění, uspořádat veřejné slyšení na téma proměny tržnice v rámci bienále Ve věci umění, kde měly zaznít hlasy především místních obyvatel. Setkání se kvůli pandemické situaci nemohlo odehrát, aspoň částečně ho tedy nahrazuje tento text.

Trhy jako předzvěst gentrifikace

Náměstek primátora Pavel Vyhnánek (Praha sobě), který má koordinaci revitalizace ve své gesci, se ale podobné obavy snaží rozptýlit. „Od začátku tvrdíme, že chceme tržnici pro všechny a myslíme to vážně. Naším cílem je zachovat i širokou paletu služeb. Zároveň ale chceme, aby tržnice nesloužila jen obyvatelům Holešovic, ale všem Pražanům i přespolním,“ vysvětluje náměstek. Postupná proměna tržnice bude trvat nejméně patnáct let a podle odhadů může stát dvě až tři miliardy korun. „Abychom takovou obří investici obhájili, musí tržnice sloužit skutečně celému městu, ne jen jedné čtvrti,“ říká Vyhnánek. Podle něj by tak v tržnici měli vedle sebe fungovat drobní řemeslníci a obchodníci, kteří jsou zde dosud, a třeba umělecké ateliéry, do kterých budou jezdit i lidé z druhého konce Prahy.

Po zveřejnění Urbanisticko-architektonické studie a Ověřovací studie rozvoje se kromě pochvalných hlasů, které oceňovaly město za to, že se rozhodlo se zanedbaným areálem něco dělat, zvedla i vlna kritiky. Nejen obyvatelé Prahy 7 na sociálních sítích vyjadřovali obavy, že po revitalizaci budou v tržnici jen lepší podniky a obchody s dražším zbožím a pro méně movité zákazníky už v ní nebude místo. Proti navrhované podobě revitalizace se vymezila i nezisková organizace Arnika, která ve své tiskové zprávě shrnula všechny podstatné výtky, které k projektu zaznívaly – absenci architektonické soutěže, minimální participaci obyvatel, nedostatečnou adaptaci na klimatickou změnu a právě zmiňovanou gentrifikaci a strach ze ztráty duše místa.

Nejde o bezdůvodné obavy, příklady ze zahraničí ukazují, že městské trhy a tržnice jsou velmi rizikovým faktorem, co se týče proměn svého okolí, které mnohdy končí vymísťováním původních obyvatel. Jde o prozkoumané a zdokumentované procesy, které jsou v sociální geografii a urbanismu známé už mnoho let a které se takřka jako přes kopírák opakují ve všech evropských městech od Londýna přes Barcelonu po Budapešť. Třeba slavná Velká tržnice v centru maďarské metropole dnes slouží především jako tahák a divadlo pro turisty a  místní do ní chodí už jen výjimečně.

„Tržnice bezesporu projde gentrifikací, tedy razantní sociálně-kulturní proměnou. Místní středně- a nízkopříjmové obyvatele a seniory, kteří sem dnes chodí pro levné jídlo, oblečení a domácí potřeby, vystřídají bohatší, mladší lidé a turisté, kteří pojedou do Art Districtu na moderní market plný drahých kaváren, bister a kulturních hubů,“ domnívá se i architekt Jakub Nakládal, který se tématu gentrifikace a proměn města dlouhodobě věnuje. „Služby se výrazně zlukrativní a lokální atmosféru nahradí globální styl. To se promítne také do celkové podoby Holešovic – zvýší se tu ceny nemovitostí a nájmů, a v důsledku toho začne brzy docházet k vysídlování nízkopříjmových obyvatel,“ tvrdí architekt.

Kdo má kreslit tržnici?

„Chceme začít práce na tržnici co nejdříve. Kdybychom dlouho otáleli a nic se tam nedělo, tak by třeba příští zastupitelstvo nebo kdokoli další mohl říct, že město se o areál nedokáže postarat a lobboval by za komerční pronájem tržnice. A Praha by pak už definitivně ztratila kontrolu nad tím, co se v tržnici děje,“ reaguje Vyhnánek na výtky, že na budoucí podobu areálu neproběhla architektonická soutěž. Přitom i Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy vydal brožuru Soutěžit se vyplatí!, která je návodem a doporučením pro město, jak a proč by se měly vyhlašovat soutěže o veřejné projekty. „Díky nim (soutěžím – pozn. red.) a jejich správnému průběhu může vznikat lepší a kvalitnější architektura, což přispívá k nejen estetickému zkvalitňování měst,“ uvedl k brožuře například první náměstek primátora architekt Petr Hlaváček. Podle architektky Kateřiny Vídenové z Arniky by architektonická soutěž nemusela přípravu revitalizace nijak výrazně zdržet. „Absencí soutěže popírá město svoje vlastní doporučení. Pokud nechtělo vypisovat velkou soutěž, mohlo oslovit aspoň několik studií, a ne ji zadat jednomu, a to zrovna kanceláři CMC Architects Víta Másla.“

CMC Architects, autoři řady velkých developerských projektů, se nelíbí například ani další oslovené obyvatelce Holešovic Ivaně Chiapparo z občanské Iniciativy Ferona (komunita holešovických obyvatel, kteří protestují proti developerské výstavbě na místě bývalé továrny Ferona). „Vít Máslo předělává Prahu, ale narodil se v Plzni. Jen proto mohl říct v pořadu Osobnosti současné architektury, že ‚Holešovice byly v minulosti zaostalé, dělnické, uzavřené, obehnané zdmi. Nebylo tam k žití‘. Kdo chce místo měnit, musí milovat lidi srdcem a žít místo zevnitř,“ napsala Ivana Chiapparo, která by v tržnici nejraději viděla sociálně zaměřené služby určené lidem.

Podle Vyhnánka ale studie od CMC Architects určuje jen základní podobu areálu, co se týče například polohy vchodů a komunikací. „Neznamená to, že budovy a veřejná prostranství budou vypadat přesně tak, jak je to na vizualizacích. Na jednotlivé budovy a prostory budeme architektonické soutěže vypisovat,“ oponuje kritikům Vyhnánek. „Od kanceláře Víta Másla jsme chtěli jen základní studii, která by stanovila mantinely, ve kterých se můžeme pohybovat od polohy inženýrských sítí po to, co dovolí památkáři. Jednotlivé soutěže se pak budou pohybovat už v těchto mantinelech.“ Studio CMC Architects prý Praha oslovila proto, že už má areál tržnice z dřívějška zmapovaný a studii bylo schopno dodat levně a rychle. Ani v tomto bodě s ním Kateřina Vídenová nesouhlasí. „Revitalizaci Pražské tržnice se v nějaké podobě věnoval snad každý pražský architekt, je to třeba i jeden z typických úkolů na architektonických školách, adeptů na rychlé provedení studie tak mohlo být víc,“ tvrdí Vídenová.

Urychlením přípravných prací zdůvodňuje magistrát i to, že zatím neproběhla téměř žádná participace mezi obyvateli. „Dobře připravená participace ale nemusí trvat déle než pár měsíců, možná méně,“ nesouhlasí Vídenová. „Občané neměli možnost říct, co v tržnici opravdu chtějí, nebyly představeny žádné alternativní návrhy. Lidem je ukazována jen vizuálně atraktivní revitalizace, ale ne ztráta dostupnosti běžných služeb, sociální rozmanitosti nebo zvýšení cen bydlení v okolí,“ doplňuje ji Jakub Nakládal. „Rozhodli jsme se, že nejdřív necháme vytvořit aspoň základní revitalizační studie a ty pak budeme s lidmi projednávat. I po konzultacích s IPRem jsme dospěli k závěru, že je lepší mít v ruce aspoň něco, o čem se dá s lidmi diskutovat,“ vysvětluje postup města Pavel Vyhnánek. Magistrát tak prý do budoucna ve spolupráci právě s Institutem plánování a rozvoje participační setkání chystá.

Samotní občané tak zatím měli možnost se k podobě tržnice vyjádřit jen v anketě zorganizované u příležitosti chystaného veřejného slyšení. Krátké dotazníky byly rozeslány obyvatelům Prahy 7. Skoro všichni oslovení snahu zvelebit areál tržnice chválí, zároveň ale mají z velké většiny i obavy, že se tamní služby zdraží. „Zásadní je zachovat normální trh se zeleninou a ovocem, aby byl přístupný a ne moc drahý pro obyčejné obyvatele Prahy 7 a okolí. Většina původních pražských tržnic byla zničena a místo toho jsou pouze farmářské trhy, většinou pro střední třídu a výš, s vínkem, mořskými plody a občas dobrou zeleninou,“ píše jeden z obyvatel. „Obávám se, že v tržnici budou po zrušení vietnamských stánků a dalších podobných obchodů hlavně butiky a prodej pro střední až vyšší střední třídu. Důchodci a nízkopříjmové skupiny, které tržnici především navštěvovaly, tam už pravděpodobně nebudou chodit a budou muset dojíždět jinam, třeba do Sapy,“ sdílí obavy další z respondentek. V odpovědích se opakuje hlavně přání zachovat halu 22 se zeleninou a ovocem (podle magistrátu v tržnici určitě zůstane) a touha, aby tržnice sloužila všem, ne jen vybraným skupinám. Objevily se v nich ale třeba i návrhy na kino, které v Holešovicích chybí, nebo na stánek s čerstvým drůbežím masem.

Caffè latte tržnice?

Proč by ale vůbec mělo zvelebení tržnice a veřejného prostoru vlastně vést k vytlačování chudších vrstev obyvatelstva? Není zbytečné pranýřovat město za to, že chce, aby veřejné budovy a prostory byly hezčí a upravenější a lidé si kupovali kvalitnější a zdravější výrobky? Samo o sobě to není vůbec špatně, ale v rozvoji města se neděje nic bez následků. Nejde jen o to, že se zboží zdraží, a tím pádem si pro něj nepřijde člověk, který na něj nemá. Nabídka může zůstat víceméně stejná nebo jen lehce dražší, ale pokud se výrazně změní vzhled, tak některé skupiny už nepřijdou. Symbolika hraje v tomto případě zásadní roli. Ne všichni si uvědomují, že to, kam jdou na kávu, na pivo nebo pro rohlíky, určuje tato symbolika často mnohem víc než reálné ceny nebo kvalita pokrmů.

„Obecně tím, jak nějaké místo navrhnete, ovlivňujete i to, jak ho lidé budou využívat. Estetika má své symbolické významy a některé typy estetiky si spojujeme s určitými sociálními skupinami. Na základě těchto symbolů nebo znaků pak může docházet k vyloučení některých skupin obyvatel,“ vysvětluje v jednom z rozhovorů politoložka a sociální vědkyně Monika de Frantz. Právě hipsterská estetika, zvaná také někdy „estetika caffè latte“, je dnes takovým znakem vyloučení. „Podobné je to i s některými pouličními trhy, kde se prodává dražší zboží. Řada lidí nemá tolik peněz a vnímají to tak, že to není zboží pro ně. Pouliční trhy jsou sice teoreticky přístupné všem, část lidí se na nich ovšem necítí být vítána a nechodí tam,“ uvádí de Frantz.

Kdo velmi dobře ví, že zvelebování veřejného prostoru přináší především zisk, jsou developeři. Čím kvalitnější veřejný prostor je, tím výš stoupá cena okolních pozemků. „Zatímco na začátku devadesátých let se soukromí investoři snažili postavit prostě co nejvíc bytů, dnes se mnohem víc zajímají o veřejný, hlavně zelený prostor,“ upozorňuje třeba urbanista Maroš Krivý. Často jim jdou ovšem na ruku samosprávy nebo i nezkušení občanští aktivisté, kteří si neuvědomují, že spousta pěkných a zušlechťujících projektů znamená především komodifikaci veřejného prostoru a je spouštěčem gentrifikace. „Nestačí jen umisťovat hezké lavičky a zakládat cyklostezky, je nutné promýšlet situaci v celkovém kontextu – kdo vlastní jaké pozemky a kdo má v konečném důsledku z tohoto zvelebování prospěch,“ vysvětluje Krivý.

Odvrácená tvář Kodaně

Že nejde jen o malování čerta na zeď, ukazuje příběh jiné evropské tržnice a čtvrti a známý gentrifikační příklad – kodaňské Vesterbro. Po dlouhá desetiletí 20. století byla čtvrť Vesterbro nejchudší a sociálně nejvyloučenější částí Kodaně spojovaná s nadměrnou kriminalitou, narkomanií, dlouhodobou nezaměstnaností, nelegální migrací a dalšími negativními sociálními jevy. Atmosféru čtvrti přibližuje třeba filmová trilogie Nicolase Winding Refna Pusher, která rozbíjí představu Kodaně jako nejšťastnějšího města světa plného rozesmátých cyklistů a designových obchodů.

Počátkem devadesátých let se tak kodaňská radnice rozhodla přistoupit k velké proměně celé čtvrti. Vzhledem k bídnému stavu bytů a domů ve Vesterbro a neutěšené životní situaci mnoha jeho obyvatel to byl záslužný počin. Ve výsledku ale nedošlo ke zlepšení kvality života místních, ale k jejich vystrnadění. Samospráva sice nic takového asi původně nezamýšlela, ale nedokázala zabránit vlivu volného trhu, který zavětřil příležitost hned, jak se začalo s velkou renovací čtvrti a s její přeměnou z industriálního sousedství na čtvrť kreativního byznysu, cool nočního života a mladých urbánních elit. Jak se změnil obraz Vesterbro i život v něm možná nejlépe ukazuje promovideo jednoho z místních hotelů (točené ve stejných ulicích jako Refnovy filmy), které koncentruje takovou várku klišé – od udržitelnosti přes vintage design a mikropivovary po kreativní melting pot –, že se dá těžko uvěřit, že se nejedná o vtip.

Život ve Vesterbro ve skutečnosti samozřejmě nespočívá jen ve zhmotnění snu všech hipsterských kreativců světa, stejně jako staré Vesterbro nebylo jen drogovým doupětem. Žilo a žije tu pořád i dost obyčejných lidí. Proměna čtvrti byla ale obrovská a doplatily na ni tisíce jejích obyvatel. Samosprávy by měly plnit roli regulátora právě proto, aby se města nepotácela mezi těmito dvěma extrémy a z jejich čtvrtí se nestávala ghetta – ať už pro bohaté nebo pro chudé.

Mohlo by se říct, že Praha není Kodaň. Volný trh ale funguje všude stejně, při zveřejnění plánů na přeměnu Holešovické tržnice bylo navíc Vesterbro zmiňováno jako jeden z příkladů, jak by areál mohl vypadat. Část této čtvrti totiž také zabírala jatka a potravinářské provozy Kødbyen neboli Meatpacking District, zmiňovaný i v připojeném reklamním videu. A na Wikipedii se můžeme dočíst, že „od nultých let se oblast proměnila v kreativní klastr s galeriemi, restauracemi, nočním životem a drobným kreativním byznysem, jako jsou studia a architektonické kanceláře“. S Holešovickou tržnicí spojuje Kødbyen nejen podobná minulost, ale i architektonická podoba. Pokud se autoři studií inspirovali v Kodani tím, jak efektivně zrekonstruovat pro 21. století nepoužívanou budovu jatek, je to v pořádku. Pokud se v Kødbyen inspirují i po obsahové stránce, mohlo by to být vzhledem ke známosti vesterbroského gentrifikačního případu o něco víc zneklidňující.

Největší riziko zvelebení a v mnohém i zlepšení veřejného tržiště tak nakonec není symbolické vymístění, tedy že tam někteří lidé přestanou chodit nakupovat, ale fakt, že za chvíli někteří možná nebudou mít kde bydlet. Budou tak vymístěni i fyzicky. Pokud se z Holešovické tržnice skutečně podaří vytvořit exkluzivní místo celopražského a celorepublikového významu a tahák pro turisty, je zcela jisté, že stoupnou i ceny okolních pozemků, nemovitostí a nájmů. Původně dělnické Holešovice, kde je zastoupeno dodnes i romské a chudší obyvatelstvo, se přitom se silnou gentrifikací potýkají už dnes, kdy ve čtvrti přibývají stále nové drahé developerské projekty. Hned v sousedství se navíc bude stavět celá nová čtvrť Bubny, kde má ale dostupné městské bydlení tvořit jen zlomek chystané výstavby. Nová rezidenční zástavba se připravuje i na nedalekém Rohanském ostrově, tam už se ale s byty pro nižší a střední třídu nepočítá v podstatě vůbec. Problém si uvědomuje i samo město. „Já rizika gentrifikace znám, ale pokud nemáme vlastní byty, nemůžeme vlastně nic moc dělat,“ přiznává náměstek Vyhnánek.

Autenticitu si nekoupíš

Jak by tedy měla revitalizace Pražské tržnice proběhnout, aby byla městu a jeho obyvatelům skutečně ku prospěchu a z jejího vylepšení neprofitovaly jen určité zájmové skupiny, především soukromí investoři? A je to vůbec možné? Prvním krokem by měla být každopádně co nejširší diskuse všech zúčastněných. Praha by měla zajistit skutečnou dostupnost i pro ty obyvatele, kteří mají rádi klobásy na přepáleném tuku nebo kýčovitý šunt. I oni s námi ve městě žijí a mají právo ho využívat. Areál tržnice je tak obrovský, že tu vedle sebe mohou v klidu fungovat vietnamští stánkaři, levné potraviny, gurmánské food tracky, blešáky i kreativní huby. Město může pestrost podporovat různou výškou nájmů, pobídkami nebo úlevami pro neziskový sektor a obchodníky, kteří nabízejí sortiment, na kterém se tolik nevydělává. Především by ale mělo nechat rozhodovat v co největší míře samotné Pražany.

„Veřejnou debatu o proměnách holešovické tržnice provází matoucí heslo, které tvrdí, že rekonstrukcí se vrátí Pražanům. Tržnice tu ale vždy byla pro lidi, ne sama uzavřená do sebe. Zaslouží si proto naši péči. Péči citlivou a respektující, která nesmí poškodit její duši,“ přeje si Marta Edith Holečková. Pokud chce mít magistrát z tržnice místo pro všechny s autentickou atmosférou, jak proklamuje, měl by nechat lidem aspoň nějaké volné pole působnosti. Neznamená to absenci revitalizačních snah, protože jistou míru zvelebení a koordinace shora prostor určitě potřebuje. Pouhým narýsováním od stolu bez spolupráce s místními se ovšem může snadno stát, že areál bude vkusný a krásný, ale s autenticitou bude mít společného jen málo. Autenticitu ani originalitu z logiky věci naplánovat nejde.

Jak se píše v tiskové zprávě Arniky: „To, co bylo dodnes na tržnici cenné, osvěžující a magické, je její autenticita, která znamená kontinuální životní a pracovní proces. Revitalizace je v současné podobě krokem od této autenticity. Její podobu vymýšlí zastupitelé, ekonomové a architekti od stolu a podle svého vkusu a životních standardů (…).“ Praha má šanci poučit se z chyb mnoha jiných velkoměst. Jinak jí hrozí, že bude čím dál nedostupnější a nepříjemnější pro nižší a střední třídy a stane se městem unifikovaného designu, turistů a prázdných investičních bytů. A možná pak dojde na slova komentátorky Melanie Haynes, která na webu The Local kritizovala gentrifikaci Vesterbro: „Čím dál častěji mě napadá, že žijeme v době, na kterou budou naše děti pohlížet s otázkou, proč jsme nezabránili té vlně lhostejné a chamtivé gentrifikace valící se ve jménu ‚zkrášlování‘ míst, která už dávno jedinečná jsou.“

Autorka spolupracovnice redakce.

Text vznikl ve spolupráci s bienále Ve věci umění a za podpory Městské části Praha 7.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies