Foto Guerrero1889RC / Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Seriál Lovecraftova země (Lovecraft Country, 2020) z produkce HBO si „vytkl opravdu dost neskromný cíl: přeložit co možná nejvíc z afroamerické historie a popkultury do (převážně bělošského) sci-fi a hororového pulpu dvacátého století,“ píše ve své recenzi seriálu Antonín Tesař. Pokud jste při sledování nestíhali vnímat všechny historické odkazy, anebo se na seriál teprve chystáte a chcete se v jeho historickém kontextu lépe orientovat, zde je krátký průvodce.
Černí musí pěšky
Lovecraftova země je zasazena do padesátých let 20. století, tedy do období počátků hnutí za občanská a lidská práva (nejen) Afroameričanů. To nabralo na rozhodující síle v roce 1954 po rozsudku v případu Brown versus Školní rada Topeky, v němž Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že segregace ve školství je nezákonná. O rok později odmítla Rosa Parks přepustit svoje sedadlo v autobuse, byla zatčena a přišel bojkot autobusové dopravy v alabamském Montgomery. Do čela bojkotu se postavil mladý pastor Martin Luther King, který se následně stal ikonickým lídrem širokého hnutí za občanská práva.
Seriál se namísto oslav prvotních úspěchů aktivistů a právníků soustředí na vykreslení atmosféry života Afroameričanů v segregovaných USA – místy je složité říct, zda jsou děsivější nadpřirozená monstra požírající jednu postavu za druhou, či lynčování, policejní násilí nebo segregační zákony, při nichž jde černošským postavám každou chvíli o život.
V roce 1951 se do jednoho z bytových domů v bělošské čtvrti Chicaga chtěla přestěhovat afroamerická rodina veterána z druhé světové války, ale okamžitě jí v tom zabránil nejprve místní šerif a následně dav až čtyř tisíc bělochů.
Úvodní díly Lovecraftovy země ukazují, že segregace v USA existovala prakticky ve všech aspektech veřejného života: hlavní hrdina Atticus například cestuje z Floridy do Chicaga na zadním sedadle autobusu, vyhrazeném právě černochům. A zatímco jeho bělošským spolucestujícím je po poruše vozidla nabídnut odvoz, Atticus musí v cestě pokračovat pěšky – segregační zákony Jima Crowa totiž nepovolovaly, aby běloši s černochy seděli vedle sebe, takže černošští cestující museli například čekat v oddělených čekárnách.
Po soumraku nevycházet
Na podobnou segregaci hlavní hrdinové narazí i během dalších cest: opakovaně musí strategicky uvažovat, kde se nají a kde přespí. Mnoho restaurací napříč USA totiž bylo segregovaných a Afroameričany zkrátka odmítlo obsloužit; podobně to bylo s hotely. Až v roce 1960 začali studenti v Severní Karolíně bojkotovat segregaci v bistrech a o rok později se uskutečnil také bojkot segregovaných dálkových autobusů. Navzdory násilné reakci jižanských obyvatel nakonec přinesly tyto bojkoty požadovanou změnu.
Stejně tak hrdinové hned v první epizodě řeší, zda dorazí do cíle před západem slunce. V mnoha městech a okresech USA, a to zejména na jihu a středozápadu země, platily zákony zakazující vycházení Afroameričanů po setmění. Za porušení zákona hrozilo v lepším případě vězení, v horším násilí ze strany místní policie nebo dokonce lynčování.
Děsivým historickým příkladem těchto zákonů je legendární dálnice Route 66, tolik obdivovaná motoristy celého světa. Ještě v roce 1930 platily zmiňované zákazy výskytu černochů po setmění v polovině okresů, jimiž dálnice vedla. Jednalo se o homogenní bělošské komunity, které okamžitě trestaly jakékoli porušení zákonů. Zatímco pro bělochy Route 66 symoblizovala cestu za svobodou, Afroameričané se během cesty po ní báli vůbec zastavit, natož občerstvit.
I proto hraje v seriálu tak zásadní roli Atticusův strýc George Freeman. Jeho jméno je sice smyšlené, ale zaměstnání nikoliv. George totiž publikuje tzv. Zelenou knihu, průvodce černošského motoristy. Ten byl skutečně vydáván v letech 1936 až 1966 a měl černošským turistům a cestujícím poskytnout seznam a popis míst, kde na amerických silnicích mohou bezpečně zastavit, natankovat, najíst se a přespat. Z důvodu segregace veřejné dopravy se automobily staly hlavní alternativou pro Afroameričany, kteří chtěli cestovat nebo se museli přesouvat za prací a nechtěli trpět ponížení oddělených vlakových kupé a zadních autobusových sedadel. Bez Zelené knihy, jejíchž třicet vydání nedávno digitalizovala veřejná knihovna v New Yorku, se obešli jen stěží, což Lovecraftova země názorně ukazuje.
V bílé čtvrti
Poté co se děj seriálu přesune do Chicaga, můžeme sledovat, jak segregace a rasismus vypadají v jednom z největších měst USA. Letitia, Atticusova aktivistka a přítelkyně, si pořídí dům v bělošské části města, v tzv. North Side – Chicago bylo od začátku 20. století podobně jako ostatní města v USA cíleně rezidenčně segregováno – a v reakci na to ji začnou šikanovat nejen sousedé, ale i místní policie. Tím seriál odkazuje na nepokoje vyvolané bělošskými obyvateli města kvůli snahám černochů stěhovat se mimo ghetto. Nejznámější jsou události z roku 1951 v Ciceru, předměstí Chicaga se silnou českou a polskou komunitou – do jednoho z bytových domů se tehdy chtěla přestěhovat afroamerická rodina veterána z druhé světové války, ale okamžitě jí v tom zabránil nejprve místní šerif a následně dav až čtyř tisíc bělochů. Ti bytový dům zapálili a guvernér kvůli nim musel do ulic povolat Národní gardu.
Krátce seriál ukazuje také policejní brutalitu a ne zas tak nenápadně při tom odkazuje na nedávné případy úmrtí Afroameričanů rukou policie. Když chicagská policie zatkne Letitii a převáží ji na stanici v dodávce, řidiči vozu cíleně a opakovaně prudce zastavují, nečekaně zatáčí a všemožně se snaží o to, aby se nepřipoutaná Leti při jízdě co nejvíc poranila. Takový způsob jízdy se nazývá „rough ride“ – drsná jízda – a podle mnoha indicií se jedná o dlouhodobou a oblíbenou policejní praktiku. Například v roce 2015 na její následky zemřel v Baltimoru Afroameričan Freddie Gray; při cestě na policejní stanici došlo k poranění míchy a v reakci na jeho smrt vyšli černoši ve městě do ulic. Protesty trvaly tři týdny, ale žádný ze šesti policistů v dodávce dodnes nebyl za Grayovu smrt potrestán.
Seriál rovněž vystihuje sklíčenou atmosféru v chicagské afroamerické komunitě při pohřbu Emmetta Tilla, čtrnáctiletého chlapce brutálně zlynčovaného v Mississippi v srpnu roku 1955. Emmettova matka si tehdy přála veřejný pohřeb, aby všichni viděli, jak napuchlý a znetvořený chlapec po chladnokrevné vraždě vypadal. Fotografie z pohřbu, publikované v afroamerickém magazínu Jet, obletěly svět a staly se jedním ze stěžejních momentů při vzniku hnutí za občanská práva. V seriálu sice není chlapcovo tělo ukázáno, ale postavy na pohřbu zvracejí kvůli otřesnému výjevu i zápachu. Zároveň se v seriálu ukáže, že mladý Emmett se kamarádil s Dianou, Atticusovou neteří – jen pár týdnů před smrtí si Diana s Emmettem ještě hráli v chicagských ulicích, ale neúprosný rasismus jejich přátelství učinil konec.
Sluší se připomenout, že Emmettovi vrazi byli sice okamžitě po nálezu tlejícího těla obviněni z vraždy, ale porota složená pouze z bílých mužů je shledala nevinnými. Naopak v lednu 1956 dali vrazi exkluzivní rozhovor časopisu Look, v němž se k vraždě přiznali (a získali za něj honorář ve výši pěti tisíc dolarů). Carol Bryant, kvůli jejímuž obvinění z obtěžování byl Emmett zlynčován, v roce 2007 nakonec přiznala, že si obvinění vymyslela, a vyjádřila politování nad tím, co se tehdy chlapci stalo.
Utajená rasa
Kromě segregačních zákonů, násilí a s ním spojeného generačního traumatu se seriál intenzivně věnuje také tématu tzv. racial passing, známému z několika kanonických děl afroamerické literatury (například z novel Passing a Quicksand od Nelly Larsen) a vizuální kultury (maleb Archibalda Motleyho Jr.). Historici a sociologové odhadují, že během 20. století se desetitisíce Afroameričanů s tak bílou pletí, že je nelze rozeznat od majoritní populace, rozhodly vydávat se za bělochy. Jejich cílem bylo získat přístup ke všem ekonomickým a sociálním výhodám, jež světlá kůže v USA v době segregace přinášela. Tito lidé tak opustili své rodiny a zamlčeli svoji kulturu a kořeny výměnou za život bez násilí, šikany a ponižování.
V seriálu se podobnou cestou vydává Ruby, starší sestra Letitie. Hlavní padouch celé série, Christina Braithwaite, jí nabídne možnost vzít na sebe podobu bělošky, čímž se Ruby najednou otevřou dveře nejen do bělošských částí města, ale především k vysněnému zaměstnání v obchodním domě, který běžně černošky nezaměstnává. Nakonec však Ruby život v bílé kůži a zřeknutí se svojí identity odmítne. Celkově její příběhová linie v seriálu představuje jeden z nejniternějších pohledů na psychologická traumata způsobená rasismem.
Konec seriálu pak hrdiny a diváky zavádí do Tulsy v Oklahomě roku 1921, kdy se ve městě odehrál jeden z nejtragičtějších rasových pogromů v historii USA – na ten se zaměřuje i seriál Watchmen, další z produkce HBO. V Tulse existovala velká černošská čtvrť Greenwood – na rozdíl od jiných velkých měst se však nejednalo o ghetto, ale o prosperující čtvrť přezdívanou Černá Wall Street. Tu však bílí obyvatelé Tulsy na konci května 1921 prakticky celou vypálili: v plamenech zmizelo třicet pět městských bloků, na osm set osob skončilo v nemocnici a podle některých odhadů až tři sta lidí zemřelo. Okolo deseti tisíc osob se ocitlo bez domova. Škody v přepočtu na dnešní hodnoty čítaly přes 32 milionů dolarů. Až do devadesátých let 20. století se však o masakru v Oklahomě ani nevyučovalo a teprve v posledních letech se mu dostává zasloužené akademické a veřejné pozornosti, z čehož Lovecraftova země vychází (podobně jako právě seriál Watchmen nebo série komiksů Bitter Root). Masakr v Tulse prezentuje jako jakýsi středobod tragické moderní afroamerické historie, jehož dopady lidé pociťují dodnes.
V neposlední řadě seriál ukazuje významné ženské postavy afroamerických dějin. Mezi ně patří Josephine Baker, legendární kabaretní zpěvačka, tanečnice a filantropka meziválečné éry, či Bessie Stringfield, veteránka druhé světové války a první Afroameričanka, která přejela napříč USA na motorce. Zároveň prostřednictvím postavy mladé Diane, fanynky sci-fi, a její matky Hyppolity, nadané matematičky, předpovídá seriál kariéru Katherine Johnson, Dorothy Vaughan a Mary Jackson, tří matematiček a inženýrek pracujících v NASA na programu Apollo. Ty jsou českým divákům známé mimo jiné díky oscarovému snímku Skrytá čísla z roku 2016. Ve svých afrofuturistických momentech nakonec Lovecraftova země odkazuje také na díla autorek, jako jsou Pauline Hopkins, Octavia Butler nebo Nnedi Okorafor.
Celkově představuje Lovecraftova země skutečný průřez afroamerickými dějinami a popkulturou. Jeden text může sotva postihnout všechny obsažené odkazy a události, jako například pojmenování chicagského baru podle legendárního vůdce povstání otroků Denmarka Veseyho, projevy Jamese Baldwina, Malcolma X, krátké zjevení postavy prvního afroamerického hráče profesionální ligy baseballu Jackieho Robinsona (černoši provozovali segregované ligy baseballu od začátku 20. století) či poctu subkultuře drag balls. Na druhou stranu právě díky tomuto mixu ukazuje seriál komplexnost, dramatičnost a brutalitu afroamerických dějin a vyzdvihuje její tragické i hrdé momenty.
Autor je amerikanista.