Foto Yann Caradec, Wikimedia Commons (CC BY-SA 2.0)
V pátek 16. října byl sedmačtyřicetiletý učitel historie a zeměpisu Samuel Paty brutálně zabit na pařížském předměstí Conflans-Sainte-Honorine mladým útočníkem čečenského původu. Samuel Paty byl zavražděn, protože studentům při výkladu o svobodě projevu ukázal karikatury Mohameda otištěné v časopise Charlie Hebdo. O dva týdny později, 29. října, byly ubodány další tři oběti při útoku na baziliku Notre Dame v Nice. Oba incidenty, klasifikované úřady jako případy islamistického terorismu, jsou dalším bolestivým místem současné Francie. Dořešení se přitom zatím nedočkaly ani útoky z roku 2015. V září 2020 došlo k zahájení soudního procesu, z něhož je v případě teroristického útoku vůbec poprvé pořizován kompletní video záznam, který bude archivován. Rozsudek měl být znám 13. listopadu tohoto roku, ale kvůli zdravotním komplikacím obviněného a pozitivnímu testu na covid-19 došlo k odložení jednání.
Nepřátelé republiky
Příčinou šoku z letošních útoků není oproti útokům z roku 2015 primárně počet mrtvých, ale hlavně symbolika cílů, na které mířily, a v případě setnutí hlavy Samuela Patyho také brutalita činu. Vražda učitele, který se snažil svým žákům předávat hodnoty republikánské Francie, je zároveň útokem na sekulární školství, jeden z pilířů francouzské společnosti. Prezident Macron se ve svém pietním projevu na nádvoří Sorbonny zastal práva na tvoření karikatur jako součásti svobody projevu a slíbil opatření vůči „separatistům“ a přívržencům radikálního islámu. Zároveň ale připustil historickou chybu a zodpovědnost francouzského státu za ghettoizaci společnosti a špatně řešenou organizaci sociálního bydlení.
Desítky muslimů, křesťanů i nevěřících společně vytvořily symbolickou živou hradbu před Auxerreskou katedrálou.
V reakci na zabití Patyho ohlásil ministr vnitra Gérald Darmanin plán vyhoštění 231 cizinců s bezpečnostním označením kvůli jejich radikalizaci. Dále oznámil rozpuštění několika organizací, včetně Spolku proti islamofobii ve Francii, které označil za „nepřátele republiky“. Poslední ze zmíněných opatření může narazit při implementaci. Očekává se totiž, že se spolek bude odvolávat až k Evropskému soudu pro lidská práva. Kromě zmíněných silových opatření Macron ohlásil zavedení povinné školní docházky pro děti již od tří let (v rámci druhého lockdownu od 30. října jsou ve Francii školy až na univerzity otevřené). Dále Macron slíbil pečlivější kontrolu financování mešit a komplexní zákon řešící vztah islámu a sekulárního života, připravený už v prosinci 2020.
Pravicová reakce
Pravicová opozice považuje reakci Emanuela Macrona za příliš umírněnou a dává mu situaci částečně za vinu. Šéf tradiční republikánské pravice v senátu Bruno Retailleau požaduje „zbraně, nikoli slzy. Je nutné ozbrojit republiku vůči islamistickému totalitarismu.“ Retailleau mluví také o „politickém Mnichovu“ jako příčině vzniku „islamofašismu“. Zbraní přitom může být myšlena i úprava ústavy hlouběji ukotvující sekulárnost státu a opatření vůči sektářským politickým stranám. Tradiční i krajní pravicové strany volají po revizi imigrační politiky, kterou považují za propojenou s terorismem. Ze sociologických šetření je patrné, že kritika Macrona vychází z chybějící důvěry v prezidenta a současnou vládu. Dle posledních průzkumů jim většina Francouzů (60 procent) v boji proti terorismu nedůvěřuje, z toho 28 procent vůbec.
Podobně jako po útocích z roku 2015 se i dnes tradiční pravice snaží soutěžit s Národním shromážděním (dříve Národní fronta) Marine Le Pen o to, kdo bude v otázce bezpečnosti a boje proti islámu radikálnější. Mediální diskurz spojený s útoky přitom lze považovat za zásadní úspěch krajní pravice. Z již citovaného průzkumu vyplývá, že mezi Francouzi vzbuzuje největší důvěru v otázce boje proti islamismu s přehledem právě Marine Le Pen. Celkově ji důvěřuje 44 procent dotazovaných a rozhodně jí důvěřuje 16 procent Francouzů (dvakrát více než ostatním osobnostem v průzkumu).
Levice obviněná z islamolevičáctví
Představitelé levice a zelených naopak vzbuzují dle průzkumu velmi výrazně nedůvěru. Žádnému z jejich zástupců v boji s islamismem nedůvěřuje ani čtvrtina dotázaných. Tato nedůvěra souvisí také s tím, že se v mediálním prostoru šíří názor, že levice je vůči radikálnímu islámu příliš smířlivá. Tato kritika nepřichází pouze zvenčí, ale i od zástupců samotné levice. Bývalý socialistický premiér Manuel Valls tvrdě zaútočil na Jeana-Luca Mélenchona kvůli jeho účasti na pochodu proti islamofobii. Mainstreamoví politici jako ministr školství Jean-Michel Blanquer dokonce přejali pojem „islamolevičáctví“ jako odsuzující nálepku pro přílišnou toleranci či případnou spolupráci levice a radikálního islámu.
Realitou je, že například takzvanou Obinovu zprávu, která poukazovala na problematiku střetu projevů náboženství a sekulárního školství, obdržela už v roce 2004 vláda pravicového prezidenta Chiraca. Během jeho mandátu ani během mandátu jeho nástupce Nicolase Sarkozyho se ale na tuto zprávu a její doporučení nijak nereagovalo. Současný stav je tedy i zodpovědností pravicových vlád.
Osvícený islám?
Přímé odsouzení teroristických útoků ze strany francouzských muslimů je oproti situaci před pěti lety výrazně hlasitější. Rektor Velké lyonské mešity Kamel Kabtane řekl, že Samuel Paty „dělal svou práci a byl uctivý“ a že „ve Francii platí svoboda projevu a je potřeba, aby to tak zůstalo“. Po útoku na baziliku v Nice představitelé Francouzské rady pro muslimskou víru vyzvali k přerušení všech probíhajících oslav svátku Narození proroka Mohameda.
Řada státníků ze zemí s muslimskou většinou nicméně odsoudila Macronovu obhajobu karikatur jako provokaci – ať už tak učinili z nepochopení situace nebo pro vnitropolitické účely. Mezi některými muslimy se tak začal šířit bojkot francouzského zboží. V Le Mondu z 3. listopadu skupina předních muslimských intelektuálů Francie s touto zahraniční reakcí vůči Macronovi nesouhlasí. Vyjasňují mylné interpretace a jasně říkají, že „bojkot Francie musí skončit“.
Projevy solidarity s obětmi jsou vidět také mezi běžnými Francouzi-muslimy. Desítky muslimů, křesťanů i nevěřících společně vytvořily symbolickou živou hradbu před Auxerreskou katedrálou. Podobný projev solidarity se objevil také v roce 2015 k příležitosti vánoční mše ve městě Lens. V Mans se letošní nedělní mše ke svátku Všech svatých zúčastnili také všichni tři tamní imámové. Kněz Luc Chesnel to označil za „historický okamžik“ a vyzval k dalšímu setkávání a vzájemnému porozumění.
Prezident Macron se opakovaně zmínil o potřebě rozvinout „osvícený islám“ ve smyslu francouzské, liberální a progresivní interpretace tohoto náboženství. Etablování osvíceného islámu má před sebou ještě dlouhou a obtížnou cestu. Už teď ale můžeme konstatovat první náznaky pozitivní proměny. V září 2019 byla ve Francii poprvé uskutečněna nesegregovaná (společná pro muže i ženy) modlitba v mešitě, vedená ve francouzském jazyce dvěma ženami-imámkami Anne-Sophie Monsinay a Evou Janadin.
Vůbec první francouzská imámka Kahina Bahloul uvádí, že útoky z roku 2015 pro ni byly zásadním podnětem pro úsilí založit liberální mešitu v Paříži navazující na teologickou práci intelektuálů s historicko-kritickým čtením a reinterpretací svatých textů. Zásadní překážkou zůstává nedostatek financí. Jelikož jde o budování nezávislého, francouzského islámu, odmítá Kahina Bahloul jakékoli zahraniční dary a spoléhá se pouze na crowdfunding. Bez systematického řešení nezávislého financování bude ovšem ve Francii reforma islámu pravděpodobně jen těžko realizovatelná.
Autor je doktorand na Katedře evropských studií Fakulty sociálních věd UK.