Foto YouTube
„Je to android, chatbot, anebo vede nějakou ujetou sektu?“ napadne asi každého, když se poprvé na YouTube kanále Poppy nechá unést kaskádou bizarních klipů. Pětadvacetiletá Moriah Rose Pereira, která vychází z kawaii, japonské kultury roztomilosti, má ale jiný cíl než rozptylovat fanoušky se specifickým gustem. A pokud někdy připomíná androida, tak jedině radikální revolucionářku v těle naivní romantičky – Dolores ze seriálu Westworld.
Algoritmy vědí, co si poslechneme, ještě než si to pustíme, anebo aspoň odhadnou, co by nás z databáze asi tak mohlo zaujmout.
Fascinující jsou už hovory Poppy a Charlotte, kterou nejspíš dabuje google translator. Jako si ve Westworldu nikdy nemůžete být úplně jisti, kdy jedná android a jede na autopilota, tak i tady občas váháte, která z těch dvou je figurína. V jednom si například Poppy hraje na popovou divu s vymytým mozkem a říká: „Miluju své fanoušky, svůj label a svého kouče. Prosím, ještě vteřinku, chci poděkovat Bohu za tuhle příležitost.“ A Charlotte se jí ptá: „Je všechno v pohodě? Můžeš mi, prosím tě, říct, co se děje?“
Zmíněný klip Poppy natočila v roce 2015, ještě když vydávala u Island Records. Vydavatel z ní chtěl mít další výnosnou popovou princeznu. Pyroto ho tak dráždilo, že s partnerem Coreym Michaelem Mixterem alias Titanicem Sinclairem na YouTube dál ládují napohled nevinná, ale zneklidňující videa. Hlavouni hned poznali, že s diváky hrají nějakou zvláštní hru, jen nepochopili její pravidla.
Dejte si pozor, na co si hrajete, abyste se tím časem nestali
Leccos jim mohl napovědět název druhého alba Poppy – Am I a Girl?. Když se totiž takhle zeptá malé dítě, záhy se začne dovídat, jaké chování se od něj očekává. Pokud si tedy Poppy hrála na bota s chudou slovní zásobou a Titanic Sinclair ji „vedl“, naráželi tím i na ženy, které se také nemohou chovat svobodně a být, kým jen chtějí. Všude se na ně tlačí, aby vždy byly ty krásné, milé, pečující a poslušné. Naděje, že je za to někdo ocení, je přitom nepatrná.
Naneštěstí „loutkář“ Titanic Sinclair svůj part sehrál až moc přesvědčivě. Poppy, kterou považuje za svůj výtvor, zastrašoval a manipuloval, a to už předtím, než se provalilo, že stejnou komedii, včetně výbuchů domácího násilí, už dřív sehrál s Brittany Sheets alias Mars Argo. Proto ho ostatně bývalá partnerka zažalovala za porušení copyrightu a za napadení.
Poppy zpočátku stála na Titanicově straně, pak se ale také z vlivu agresivního „stvořitele“ vymanila. Naštěstí pro ni se bez něj dost dobře obešla. Ve virtualitě vyrostla. Dávno před lockdownem se učila soukromě po Skypu, protože ji ve škole spolužáci šikanovali.
Ironie na druhou
Jestli chtěla pokračovat sama, musela se odlišit a trochu polidštit. Část fanoušků zaskočilo, že při skládání třetího alba I Disagree sáhla zrovna po numetalu a jeho prorocích, Nine Inch Nails a Mansonovi; pravděpodobně ale šlo spíš o ty, kteří nevěděli, co se děje, nebo neuměli číst mezi řádky.
Žánr si přímo říkal o zparodování. Na přelomu tisíciletí ho ovládali Fred Durst z Limp Bizkit nebo Kid Rock a někteří jako Marylin Manson dokonce ženy zotročovali. Jak 23. dubna 2019 uvedla Evan Rachel Wood, představitelka Dolores z Westworldu, před kalifornským senátem, Manson za BDSM skrýval i to, že ženy mučil proti jejich vůli. Mimochodem senát tehdy jednal o Phoenix Act, tj. tvrdších trestech pro pachatele domácího násilí, a nakonec ho uzákonil.
Poppy při kytarovém breakdownu nehne brvou, numetal jí nicméně umožnil vyjádřit, jak strašně je teď naštvaná. V kolaboraci s klony Rage Against the Machine, Fever 333, doslova zpívá: „Nosím svoji děsivou masku / když se bojím / že nezapadám / Nemůžeš mi číst myšlenky / dokud ji mám na sobě / Nikdy si ji nesundám / Nedotýkej se mě / Nikdy si ji nesundám / přestaň se na mě dívat / Nic mi není.“ Ke komu mluvila, se přímo nabízí. Dovolila si i vtípek pro zasvěcené. Narážela sice na identitu, kterou na ní Titanic uměle vybudoval, ale zpívala masce, kterou by mohl nosit kterýkoli člen Slipknot.
Už vyložená schválnost je Concrete. Jestli si Fred Durst psal chabé řádky, protože lepší neuměl, Poppy se shazuje cíleně. Jako by nepočítala s tím, že někdo bude její výtvor rozebírat. Proto čirou bezvýchodnost („pohřbi mě dva metry pod zem / zalij mě betonem“) prokládá bez nadsázky strašlivě naivními obrazy: „Někdo rád sladký, jiný kafe / ale tyhle mdlé chutě mě nudí / Zkoušela jsem jíst zmrzlinu / zkoušela jsem pít čaj / ale potřebuji cítit mezi zuby čerstvou krev.“ Paradoxně tak novou krev vlila do žil spíš žánru, který se tak moc snažil být cool, až byl trapný.
Jak vyběhnout s algoritmem
Poppy ale dokázala ještě něco, čemu Ondřej Hricko z Musicserveru nešikovně říká „strašení žánrovým bordelem“. Že se v jednom tracku otočí bubblegum, EBM, j-pop, Queen a deathcore není známkou ADHD, ale part umělé inteligence.
Algoritmy mnozí oprávněně mají za zhoubu lidské kreativity. Jak potvrzují autoři knihy Spotify Teardown, kteří jejich chování zkoumali, vědí, co si poslechneme, ještě než si to pustíme, anebo aspoň odhadnou, co by nás z databáze asi tak mohlo zaujmout. Analyzují každé kliknutí, a dokonce i klíčová slova i v hudebních recenzích. Právě tyto doručovací mechanismy Poppy a další, kteří jsou s virtualitou srostlí, využívají a také s gustem nabourávají. Nevypočitatelné chování je základní technika jejich autorské sebeobrany, která jim i nám dává naději, že prodejní žebříčky hned tak neovládne AIVA, Endel nebo jiná „prudce inteligentní digitální lopata“. Kdo jiný by tomu měl umět předejít, než někdo, kdo si podstatnou část života na příkaz třetí strany hrál na androida?
Autor je hudební publicista.