Foto: Petr Zewlakk Vrabec
Zatímco na jaře většina české společnosti prostě zatnula zuby a koronavirovou krizi přečkala, s druhou vlnou mizí elán i finanční úspory. Řada lidí se pomalu začíná propadat do finančních potíží. Hostem nového podcastu Kolaps, který pro Alarm připravují Jan Bělíček a Pavel Šplíchal, byla antropoložka Lucie Trlifajová, působící na Sociologickém ústavu AV ČR a v Centru pro společenské otázky – SPOT, kde se mimo jiné zabývá chudobou a jejími proměnami. Ptali jsme se jí na sociální aspekty současné koronavirové krize, na problémy živnostníků, dohodářů, prekarizovaných zaměstnanců, lidí v exekucích, nezaměstnaných, ale i na aktuální situaci v sociálně vyloučených lokalitách.
Firmy mohou čerpat pomoc víceméně tak jako na jaře, ale vypadá to, že živnostníci jsou zatím ve srovnání s první vlnou tak trochu ponecháni svému osudu…
Jejich situace je nejistá. Na konci října byl schválen kompenzační bonus, který ještě nevstoupil v platnost. A teď není jasné, kdo na něj bude mít nárok, za jakých podmínek, jestli ti lidé můžou mít nějaký další příjem, a hlavně, kdy bude bonus vyplacený. Lidé mají pocit, že na ně nikdo nebere ohled. Typická je nejistota, nedostatek informací, chaotičnost. Ono se řekne: „Tak to lidi dostanou o čtrnáct dní později“, ale pokud se to týká třeba matek samoživitelek v Praze, které pracovaly v kultuře, reklamě, zábavním průmyslu, tak to jsou lidé, kteří měli relativně vysoké příjmy, ale neměli velké rezervy. V momentě, kdy jim ty příjmy vypadnout a mají platit pražské nájmy, je zpoždění čtrnáct dní poměrně krizové. Živnostníci často nejsou lidi, kteří by měli nějaké velké rezervy.
Mluvila jsi o tom, že se do větších problémů dostávají především lidé ve větších městech. Jaké skupiny osob jsou tedy momentálně nejohroženější?
Podle aktuálních dat tam spadají dvě typově trochu odlišné skupiny. Za prvé jsou to podnikatelé, živnostníci, co měli smlouvy o dílo a nějaké dohody a tak nějak se to kombinovalo. Vnímali se spíš jako střední třída – pracovníci v kultuře, průvodci, překladatelé, zábavní průmysl, reklama, film. To je jeden segment. A pak je druhý segment, a to jsou pracovníci v restauracích, kavárnách, pohostinství, hotelech, kde už to ale nemusí být nutně lidé, kteří se vnímají jako střední třída. Často jsou to lidé, kteří mají nízké příjmy, mají třeba exekuce, taktak vycházejí, ale v posledních cca sedmi letech neměli problém najít si práci. Nejsou to klienti sociálních služeb, ale pohybují se těsně nad hranicí chudoby. Tu první skupinu to teď zasahuje nově. To jsou lidé, kteří pracovali v nejistých zaměstnáních, ale nutně se nevnímali jako prekarizovaní pracovníci. Někdy se naopak s tím živnostnickým statusem identifikovali – že jsou ti nezávislí, že jsou podnikatelé a mají flexibilitu. A najednou jsou hodně zasažení. A obě tyto skupiny se příliš nevyznají v systému sociální podpory. Za poslední desetiletí se u nás sociální podpora hodně snížila a je extrémně stigmatizovaná. Všechny sociální dávky jsou hrozně nízko, jsou špatně dostupné. Celá logika jejich konstrukce je primárně řízená snahou o úspory a prevencí zneužívání. A tito lidé se teď prostě stydí o podporu žádat nebo se v tom systému nevyznají a samotné úřady a ministerstvo nedokážou uvažovat proklientsky. Teď se to začne srážet.
Poslechněte si celý rozhovor s antropoložkou Lucií Trlifajovou v podcastu Kolaps.
Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na Spotify, Apple Podcasts, PlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v naší dlouhodobé kampani.