Koronavirová krize otevírá témata, o kterých naše společnost není úplně zvyklá mluvit. Jedním z nich je také to, jak vypadají poslední dny života pacientů v českých nemocnicích. Jsou čeští lékaři na podobné situace připravení? Jak vypadá jejich komunikace s pacienty a dokáže nemocniční personál zajistit jejich potřeby? Hostem nového dílu podcastu Kolaps byl MUDr. Adam Houska působící v Podpůrném a paliativním týmu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Adam Houska je také výzkumným pracovníkem a lektorem Centra paliativní péče a v minulosti pracoval jako lékař v domácím hospicu Cesta domů.
Mluvil jste o tom, že dnes často komunikujete s lidmi, kteří mají pocit viny. Někoho v rodině nakazili, a on teď umřel. Jak v takových případech postupujete?
Nejdůležitější je tyto lidi vyslechnout. A to je často docela dlouhý proces. Následně ale reflektujeme, že je to pro lidi velmi těžké a že v tom jsou silné emoce. Pomáháme jim těmi emocemi projít. Používáme podobné komunikační strategie, jako když lidem sdělujeme, že jim zbývá několik týdnů života. Ty pocity viny jsou podobné. Proč jsem nešel k doktorovi dřív? Co jsem zanedbal? Nedodržoval jsem léčbu tak, jak jsem měl. Můžu si za to sám. Takové pocity se v našich rozhovorech objevují často a v situacích spojených s covidem je to podobné. Lidem je potřba pomoci tím projít a pak je přesměrovat na to, co musíme řešit dál.
Říkal jste, že se dnes lidé mají možnost rozloučit s umírajícím často jen online, třeba přes Skype. Spousta lidí chce se svými blízkými trávit jejich poslední hodiny. Často o tom pak mluví jako o něčem pozitivním, co jim pomohlo se se smrtí toho člověka lépe vyrovnat. Jak takové loučení v dnešních podmínkách probíhá?
Jedna z hlavních myšlenek paliativní péče je, že smrt je něco přirozeného a neměla by se odehrávat čistě v nemocničním prostředí. Když nejsme v koronavirové pandemii, je to jeden z hlavních úkolů paliativního týmu – zajistit rodině, aby umírající mohl strávit konec života doma. Vysvětlit jim, jak je možné pacienta propustit, a doporučit jim takové služby, aby se o takového člověka zvládli postarat doma. Pouhá přítomnost příbuzných v nemocnici to nikdy nemůže nahradit. Návštěva je samozřejmě skvělá. Pokud je člověk na jednolůžkovém pokoji, mohou s ním trávit i více času. Ale ani za normálních podmínek není samozřejmé takové věci zajistit a nikdy to nenahradí domácí péči.
Předpokládáme, že v současnosti je to ještě složitější…
Ano, a často to jde navíc velmi rychle. Je důležité říct, že přes plošný zákaz návštěv jsou dnes návštěvy u umírajících pacientů povolené. A v naší nemocnici dbáme na to, aby se to dodržovalo. Pokud pacientovi zbývá pár dnů života a rodina má zájem s ním být, tak návštěvy umožňujeme. Obtížné je to samozřejmě v momentě, kdy je umírající covid pozitivní. Tam se snažíme zprostředkovat rozloučení alespoň pomocí videohovoru.
V amerických filmech a seriálech jsou většinou u umírajících příbuzní několik dní. Je něco takového možné i v českých nemocnicích?
V naší nemocnici ano, pokud se toho člověka podaří umístit na jednolůžkový pokoj. Záleží hlavně na tom, jak se dohodne s ošetřujícím týmem. Takže to není nemožné, ale záleží to na dobré vůli mnoha lidí.
Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na Spotify, Apple Podcasts, PlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v naší dlouhodobé kampani.