Foto Netflix
Úvodní tahy šachové partie jsou rozhodující. A zahájení Dámského gambitu, sedmidílné adaptace sedmatřicet let starého románu amatérského šachisty Waltera Tevise, moc přesvědčivé není. Po prologu zasazeném do Paříže roku 1967 se vracíme hluboko do dětství hlavní hrdinky, geniální šachistky Elizabeth Harmon. Jde o první i poslední flashback epizody. Před spletitějším vyprávěním, v němž by se střídala minulost s přítomností, tvůrci upřednostnili lineární běh událostí a všechno už pak plyne hladce a bez překvapení.
Po tragické smrti matky vyrůstá Beth ve strašidelném dívčím sirotčinci, kde se díky sklepním seancím se školníkem a silným sedativům naučí mistrovsky hrát šachy. Namísto spánku si v hlavě přehrává jednotlivé tahy, což je znázorněno obřími CGI figurkami promítanými na strop. Ačkoliv tomu postavy i prostředí nasvědčují, režisérem minisérie není Tim Burton, ale zkušený hollywoodský scenárista Scott Frank. Z jeho dosavadní tvorby se během první hodiny Dámského gambitu jeví jako relevantní zejména jedna z raných verzí scénáře Karlíka a továrny na čokoládu.
Série je díky své monotematičnosti přehledná, pracuje s osvědčenými klišé a nestaví diváka před otázky, na něž by promptně nenabídla odpovědi.
Nepravděpodobný učitel, nacházející se jako později mnoho jiných postav a předmětů ve správnou chvíli na potřebném místě, je prvním z mužů, které protagonistka přesvědčí o neplatnosti domněnky, že „holky šachy nehrajou“. Od školníka Beth zároveň zjišťuje, že si i jako dívka může v životě vybírat, byť třeba jenom barvu figurek, s nimiž bude hrát. Pole záležitostí, o nichž šachová mistryně rozhoduje, je ale s každou epizodou rozlehlejší. Postupně si zvolí také partnera, šaty nebo zařízení domu.
Podle šablony
Z temných, chladnou modří zalitých sálů sirotčince, jimiž se kamera pohybuje se stejnou rigorózností, jaká je vyžadována od jednotlivých dívek, se Beth díky svým náhradním rodičům stěhuje do vlastního prosvětleného pokoje s tapetami hřejivých barev. Prostor kolem ní už není tak semknutý. Veškerou svou pozornost nicméně nadále soustředí na šachy. Když v krámku natrefí na časopis Chess Review, příhodně umístěný na nepřehlédnutelném místě ve výši očí, může se v hraní zdokonalovat samostudiem.
Dívčino listování učebnicí anatomie zase naznačuje, že míří k tělesné autonomii. Stále větší finanční nezávislost získává díky výhrám v šachových soutěžích, na nichž za obdivného přihlížení vrstevníků poráží všechny favority. Do toho občas pro každý případ pronese větu jako: „Nevadí mi být sama.“ Pomalu každá druhá scéna nám prozrazuje, že sledujeme příběh ženské emancipace. Ten ale kvůli takto přehnanému akcentování jednoho motivu působí modelově a ztrácí na uvěřitelnosti.
Nejméně ochotně se Beth zbavuje své závislosti na sedativech. Shodou okolností týchž, jaká lékař předepsal její adoptivní matce. Podobnými shodami a náhodami, odvádějícími pozornost od příběhu k úhledné dramaturgické konstrukci v pozadí, je zápletka popostrkována vpřed až do konce. Stejně přesně propočítané jsou i dialogy. Jedna postava pohotově pointuje druhou jako při komediálním vystoupení. Skoro zde není dialogu, který by neobsahoval nějaké moudro či nápovědu, jak máme příběh interpretovat – například: „V životě jde víc než o šachy.“
V životě Beth ale o moc víc než o šachy nejde. Vše, co dělá a říká, se točí okolo nich. Nejčastěji ji vidíme nad šachovnicí nebo v jednom z elegantních modelů šatů se šachovnicovým vzorem. S druhými se málokdy baví o něčem jiném. Do letadla si bere na čtení rozbor pěšcových struktur. Kvůli omezenému spektru situací, v nichž ji poznáváme, je těžké hlouběji porozumět tomu, co ji trápí nebo motivuje. Série navíc při své vypravěčské přímočarosti nepodněcuje naši zvědavost ohledně její dřívější minulosti. Problém tedy nespočívá v tom, že by Beth byla záhadnou postavou, ke které nemáme přístup. Naopak. Nic záhadného a nečekaného, co bychom mohli postupně sedm hodin rozkrývat, na ní není. Bez překvapení naplňuje stereotypní představu o člověku, jehož genialita je zároveň jeho prokletím: hrdinka žije v osamění, plná pochyb o vlastních schopnostech, chová se sebedestruktivně a z lavičky v univerzitním kampusu smutně pozoruje šťastné páry, které se kolem ní jako na povel zrovna vyrojily.
Neméně schematická je její černošská kamarádka, objevující se vždy jen proto, aby hlavní hrdince podala pomocnou ruku, nebo nešťastná svobodná matka, která je závislá na lécích a alkoholu a na klavír hraje smutnou skladbu Erika Satieho, protože to nešťastné svobodné matky ve filmech a seriálech zpravidla dělají. Těchto stereotypů, připomínajících nám, že knižní předloha vyšla v roce 1983, se Dámský gambit drží stejně urputně jako šablony sportovních narativů.
Malá různorodost
Napětí tvůrci těží pouze z otázky, zda partie skončí vítězstvím, prohrou, nebo remízou, což neponechává velký prostor pro variabilitu. Té se autoři snaží dosáhnout alespoň stylistickou různorodostí, změnami prostředí nebo proměnlivým počtem diváků. Přes zapojování nadhledů, dynamického střihu nebo split screenu, kdy jsou jednotlivé části obrazu posunovány jako figurky po šachovnici, se ale hlavní drama obvykle odehrává v detailně zabíraných tvářích herců. Milovníci šachů proto zřejmě nebudou moci docenit, že jsou jednotlivé partie založené na skutečných hrách a že na jejich věrohodnost dohlížel sám Garry Kasparov.
Sada stylistických vzorců, které série využívá, je stejně omezená jako možnosti vývoje předvídatelného příběhu. Do nových prostředí jsme uváděni pomocí delších sledovacích záběrů, s kamerou kráčející za Anyou Taylor-Joy, jejíž oslnivý výkon je jediným příjemným překvapením jinak nepřekvapující série. Rozhodující momenty jsou zviditelňovány umístěním protagonistky doprostřed symetricky komponovaného záběru. Opakovaně je Beth zvýrazňována také svým situováním před okno nebo jiný zdroj silného světla.
Stejně nenápaditě série pracuje s hudbou nebo fetišizovanými dobovými rekvizitami, které k sobě ostentativně strhávají pozornost. Dvakrát decentní není ani práce s barvami. Když sílí hrdinčina závislost na zelených pilulkách, je obklopena jedovatě zelenými tóny, které navíc pěkně kontrastují s rusými vlasy hlavní hrdinky. V Sovětském svazu pak musejí být místnosti samozřejmě zabarvené doruda. Ve dvouhodinovém filmu by podobně malá stylistická různorodost tolik nerušila. Na prostoru sedmihodinového příběhu je však ubíjející. Zvlášť, když onen příběh variuje stále ty samé situace. Drama je rozehrané tak, že postavy nemají moc možností, kam se pohnout. Vývoj příběhu se stává lehko odhadnutelným. Mnoho scén a někdy i celé epizody nijak významně neposunují příběh a neprohlubují charakteristiku postav. Jako naprostá rezignace na nuancovanější vyprávění vyznívá zakončení série, které je ještě míň přesvědčivé než její burtonovské zahájení.
Nekomplikovaně a stravitelně
Sentimentální sedmá epizoda začíná bizarním nostalgickým tripem, který jen oddaluje hrdinčin výlet na druhou stranu želené opony. Následný průběh šachového turnaje v SSSR se zda být méně důležitý než to, kolik dobových šatů během něj Anya Taylor-Joy vystřídá. Nepřirozenost v dialozích a chování postav dosahuje bolestivého vrcholu. Všichni, obávané šachové soupeře nevyjímaje, jsou milí, nápomocní a pro talentovanou mladou ženu mají jen pohledy plné obdivu, slova chvály a taťkovské rady.
Možná ale za mimořádnou popularitou Dámského gambitu stojí právě jeho schopnost proměnit intelektuálně náročnou hru v něco nekomplikovaného, snadno stravitelného, co nám dává uspokojivý pocit, že rozumíme každému tahu. Série je díky své monotematičnosti přehledná, pracuje s osvědčenými klišé a nestaví diváka před otázky, na něž by promptně nenabídla odpovědi. Jde o řemeslně dotažený mainstream. To samé ale platí o tuctu dalších sérií a seriálů, které Netflix a další VOD platformy každým rokem vypustí. Slova o seriálové události roku proto vypovídají spíš o nízkých nárocích toho, kdo je pronáší, než o výjimečných kvalitách Dámského gambitu.
Autor je filmový kritik.