My Češi si své továrny na deprivaci vzít nedáme

Rada Evropy shledala Česko odpovědným za rozsáhlou diskriminační institucionalizaci dětí s postižením a romských dětí v ústavech pro děti nízkého věku. Problém naše země dlouhodobě neřeší.

Od dob, kdy sirotčince mohly dětem pomoct, aby nevyrůstaly na ulici, nemrzly a neumíraly hlady, uplynul už nějaký čas. Společnost se mezitím dostala zas o něco dál a dnes už víme, že ústavní výchova malé děti ze své podstaty poškozuje. Každé dítě totiž potřebuje hned od narození navázat vztah, aby se mohlo dobře vyvíjet. Řada studií ukazuje, že se děti vyrůstající v ústavní péči vyvíjejí jinak. Mají například zvýšenou míru „stresového“ hormonu kortizolu v krvi, dosahují nižšího vzrůstu, mají nižší IQ a špatnou krátkodobou paměť. U dětí v náhradní institucionální péči je výskyt psychiatrických diagnóz šestnáctkrát častější než u zbytku populace. Při vědomí rozsáhlých poškození, která institucionalizace kojenců a malých dětí způsobuje, je česká praxe, kdy jako poslední v Evropě odmítáme udělat potřebné změny, doslova nelidská.

Sebezahleděnost české debaty a představa, že my děláme všechno nejlépe, nás přivedly do bodu, kdy naši politici bez uzardění obhajují takovou zrůdnost, jako jsou kojenecké ústavy.

Není tedy vůbec žádné překvapení, že Evropský výbor pro sociální práva shledal tento týden Českou republiku odpovědnou za rozsáhlou a diskriminační institucionalizaci romských a dětí a dětí s postižením. Těch se totiž tuzemská praxe odkládání do ústavů týká nejvíce. Evropský výbor pro sociální práva je orgánem Rady Evropy (neplést s institucemi Evropské unie), která existuje od roku 1949 a sdružuje 47 zemí Evropy, včetně například Turecka, Ukrajiny nebo Ruské federace, a pod ni také spadá Evropský soud pro lidská práva. Ten už v minulosti dal za pravdu stěžovatelům, kteří se s Českou republikou kvůli odebírání děti soudili.

Právo na rodinu?

Principy, podle nichž by se státy ke svým občanům měly chovat, jsou celkem jednoduché. Existuje právo na rodinu a děti tak mají, pokud je to možné, vyrůstat ve svých biologických rodinách. Pokud to skutečně možné není, pak mají vyrůstat v rodině náhradní. Institucionalizace kojenců a malých dětí je v rozporu jak s evropskou, tak s českou legislativou – v zákonech tedy problém není. Problém je v přetrvávající praxi, která je navíc napříč republikou rozdílná. Rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva zmiňuje čtyři kraje, které stále umisťují děti do kojeneckých ústavů. Jsou to kraje Ústecký, Plzeňský, Středočeský a Praha.

Česká republika podle výboru selhala ve snaze snížit počet dětí nízkého věku umístěných v ústavech, a to tím, že nezajišťuje odpovídající služby založené na rodinném a komunitním základě. Česká vláda doposud neučinila žádné významné a cílené kroky, které by směřovaly k deinstitucionalizaci existujícího systému péče o děti nízkého věku a poskytování služeb dětem v rodinném a komunitním prostředí místo ústavů. Nyní ale musí v reakci na rozhodnutí taková opatření implementovat.

Problém českého přístupu je dvojí. Na jedné straně dostatečně nepodporuje původní rodiny v případě, že mají nějaké sociální problémy, čímž narůstá počet dětí, jež nežijí ve svých biologických rodinách, a na straně druhé nemá pro děti, které přes veškerou snahu s rodiči žít nemohou, dostatek rodin pěstounských. A v některých případech děti do rodin neumisťuje ani v případě, že by to možné bylo a náhradní rodiny k dispozici jsou.

Ze sociálních důvodů?

Jak je možné, že jsou v České republice odebírány děti ze sociálních důvodů? Vždyť už od roku 2011 podle sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu „důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry“. Tento princip byl později zakotven i do Občanského zákoníku a Zákona o sociálně-právní ochraně dětí, kde je kromě zájmu dítěte také definována ochrana rodiny jako celku: „Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči.“

Praxe, kdy děti bývají zbytečně oddělovány od rodičů, má dnes většinou už jinou podobu než v minulosti. Rodina, která přijde o byt, je často v opravdu v těžko představitelné situaci, a sociální pracovnice jako pomoc rodičům nabídnou možnost umístit dítě „dobrovolně“ do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Argumentují tím, že když je tam dají dobrovolně, budou si je pak moct po nalezení vhodného bydlení vzít zpět, aniž by k tomu potřebovali rozhodnutí soudu. Rodiče to pod nátlakem udělají, ale velmi často svou situaci jen tak nevyřeší. Podmínka, že dítě není odebráno, je zachována, ale děti jsou od rodičů odděleny.

Předluženost mnoha lidí na jedné straně a stále dražší nájmy a nutnost mít při změně bydlení ušetřeno na dva nájmy a kauci, stejně jako diskriminace na trhu s bydlením na straně druhé, dostávají rodiny do bezdomovectví. Děti pak vyrůstají ve velmi nákladné ústavní péči, která je navíc pro další život nenávratně poškozuje. Není překvapivé, že se to nejvíce týká romských dětí, jejichž rodiče se často potýkají se sociálními problémy, a dětí s postižením, jejichž rodiče nemají dostatečnou podporu pro to, aby náročnou péči mohli zvládnout. Jednat by se mělo nejen o dostatečnou podporu finanční, ale třeba i morální, možnost konzultací a o odlehčovací služby, bez nichž lze takovou péči zvládnout jen těžko, pokud vůbec.

Místo Česka řešíme Norsko

Politici, kteří by měli konat a snažit se o to, aby se takové hrůzy v naší relativně bohaté a vyspělé společnosti neděly, jsou často pod vlivem ústavní lobby. Celé dlouhé roky opakují jejich argumenty o tom, že máme v České republice opravdu profesionální zařízení, kde děti mají veškerou odbornou péči. Ústavní lobby stojí i za nedostatečnou podporou pěstounské péče pro ty případy, kdy děti opravdu dočasně nebo trvale s biologickými rodiči žít nemohou.

Situaci nepomohlo ani to, že někteří čeští politici a další veřejné osoby řešili raději celé roky norskou sociální politiku, než aby se zabývali českou situací. S tím souvisí i boj proti pěstounské péči a fantastické konspirační teorie o juvenilní justici. Pozornost společnosti namířená k Norsku zastínila vážné problémy, které má v tomto ohledu naše země – tedy to, že jsme za třicet let nebyli schopni transformovat péči o ohrožené děti. Sebezahleděnost české debaty a představa, že my děláme všechno nejlépe, nás přivedly do bodu, kdy naši politici bez uzardění obhajují takovou zrůdnost, jako jsou kojenecké ústavy. Lidskost a soucit k nám tak paradoxně přicházejí skrz toporný úřední jazyk mezinárodních institucí.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies