Na seniory se zapomnělo i kvůli otřesným pracovním podmínkám v sociálních službách

Z domovů pro seniory se stávají ohniska nákazy covidu. Jak je možné, že vláda neudělala dostatečná opatření, aby ochránila lidi, kteří jsou nejzranitelnější?

„V ústeckém domově důchodců na Bukově má polovina klientů covid-19“; „V brněnském domově pro seniory Kociánka má skoro třicet lidí covid-19, dva lidé zemřeli“; „Domov seniorů Drachtinka stále prožívá jednu z nejtěžších etap své existence“; „Koronavirus se dostal už do poloviny domovů pro seniory Jihomoravského kraje“ – množí se zprávy v médiích o domovech seniorů, kde se šíří nákaza nemocí covid-19 a klienti umírají. V některých domovech se nakazila až polovina klientů i personálu. Naposledy se v pátek objevila zpráva, že v říčanském domově pro seniory odhalily testy 92 nakažených pacientů a pozitivních je i třicet zaměstnanců.

Sociální služby jsou dlouhodobě podfinancovány a pracovníků v nich je kritický nedostatek i v případě, že zrovna nečelíme pandemii.

V případě těžkého průběhu nemoci jsou senioři i zaměstnanci ohroženi na životě, ale nákaza také zásadním způsobem ztížila péči o lidi, kteří ji nutně potřebují, protože zaměstnanců je nyní ještě mnohem větší nedostatek než dřív. Provozovatelé domovů žádají o pomoc dobrovolníky. Na sociálních sítích se objevují příspěvky od lidí, kteří už se k dobrovolné práci v domovech odhodlali a kteří popisují, jak někde zůstala třeba jen čtvrtina personálu. Vláda povolává studenty posledních ročníků vyšších odborných a středních zdravotnických škol starší osmnácti let, kteří se připravují na nelékařské zdravotnické povolání. Za neuposlechnutí jim hrozí pokuta až 50 tisíc korun.

Jako by to nebyla druhá vlna

Na jaře, když se nákaza šířila Českou republikou v mnohem menší míře než nyní, se mluvilo nejprve o nemocnicích a o tom, že tam scházejí ochranné pomůcky a jaké to může mít důsledky. Později se začalo trochu psát i o sociálních službách, problémech, se kterými se jejich zaměstnanci v době karantény potýkali, a dokonce i o tom, že na ně společnost zapomněla. Našli se dokonce zaměstnanci domovů pro seniory, kteří se v zařízeních zavřeli se svými klienty na čtrnáct dní a pak se střídali s druhou směnou, aby své klienty od nákazy uchránili.

Byla to doba, kdy zkušenost s covidem byla relativně nová a různé vládní přešlapy a opomenutí se tou nečekanou situací daly omluvit. I když skutečnost, že v zařízeních sociálních služeb i zdravotnických zařízeních scházely ochranné pomůcky i dlouho po začátku pandemie, se dá omluvit jen těžko. Ještě nepochopitelnější je však přístup vlády teď na podzim. O druhé vlně se psalo už od jara a už v létě se objevovala varování, že přichází. Od jara měla vláda řadu měsíců na to, aby promyslela všechny kritické body, které se jako problém ukázaly už na jaře. Stal se však pravý opak: vláda se co nejdéle tvářila, že žádný problém neexistuje, a tím pádem se spustila lavina.

Situace seniorů v různých zařízeních v době pandemie je natolik komplikovaná, že nemusí mít nějaké jednoznačné řešení. Předstírání, že problém neexistuje, ale bylo určitě to nejhorší z nich. Izolace, která na mnoho seniorů tíživě doléhá, je psychicky náročná a čím déle v ní jsou, tím více lidí umírá, aniž by ještě viděli své blízké. Zároveň od začátku víme, že senioři jsou velmi ohroženou skupinou především proto, že málokdo je ve stáří úplně zdravý. Během letních měsíců se tedy měla pozornost upřít právě tímto směrem a odborné týmy, ve kterých by byli také zaměstnanci sociálních služeb, měly vymýšlet, jak instituce pro seniory ochránit. A také jak to udělat, aby byli co nejméně izolováni (pořídit například dostatek ochranných pomůcek a zaškolit personál, jak je účinně používat).

Když schází personál, radši se netestuje

Odbory se snaží zjišťovat, zda jsou zaměstnanci v sociálních službách testováni. Z průběžné ankety vyplynulo, že pravidelně testována je jen necelá pětina a zbytek buď vůbec, nebo nepravidelně. Vláda pro pracovníky v sociálních službách a domovy pro seniory nepřipravila dostatek testů a nechala to na jednotlivých zařízeních, testy ale často nebyly dostupné. Existují pozitivní příklady, jako například brněnská společnost Podané ruce, která si už od května testy sháněla, ale tento přístup rozhodně nebyl pravidlem.

K tomu, že se zaměstnanci na mnoha místech netestovali, přispěl jeden důležitý aspekt. Sociální služby jsou dlouhodobě podfinancovány a pracovníků v nich je kritický nedostatek i v případě, že zrovna nečelíme pandemii. A opět tu nevidíme, že by se kvůli nedostatku zaměstnanců zlepšovaly pracovní podmínky a rostly platy. Domovy seniorů, ale i další zařízení sociálních služeb, fungují jen díky sebevykořisťování zaměstnanců a situace je dlouhodobě neudržitelná. I proto vznikly počátkem července odbory pracovníků v sociálních službách.

Plošné testování zaměstnanců v některých těchto institucích neprobíhalo i proto, že se vedení bálo, že v případě karantény zaměstnanců nebude mít kdo práci zastat. Pro člověka, který chodí do práce a vidí, že tam spolu s kolegy doslova padají na hubu a trápí ho špatné svědomí, jak by to tam bez něj zvládali, je pak mnohem snazší přehlédnout nějaké symptomy, pokud nejsou příliš silné. A ve chvíli, kdy byl přenos už komunitní, situaci nemohlo zachránit ani plošné testování. To všechno dohromady vytvořilo děsivé šíření nákazy. Proto, až se bude příště přemýšlet o tom, že chceme chránit seniory, nezapomínejme, že to nejde udělat bez důstojných pracovních podmínek těch, kdo o ně pečují. Lepší pracovní podmínky mohou zachránit lidské životy.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies