Foto pikist.com
Když jsem na jaře četla, že se lidem, kteří onemocní covidem, doporučuje zůstat doma a na zdravotníky se obrátit teprve, když mají nějaké komplikace, polévala mě hrůza. Představovala jsem si, jak ležím doma, cítím na sobě příznaky, mám horečky, kašlu, možná se i zadýchávám, ale do nemocnice se nedostanu a dostávám jen rady po telefonu.
Chápu, že ordinace praktických lékařů jsou přehlcené prací, na kterou nemají dostatek kapacit. Přesto mi uniká, proč člověk, který má zjevné příznaky, nemůže jít na test zdarma.
Už není jaro, je podzim a mezitím se proměnil i náš vztah k nemoci, která tak radikálně zasáhla do našich životů. Neznámý a hrůzu budící vir se stal něčím, co je mnohem známější a také se stal mnohem víc součástí našich životů. I přes změnu postoje společnosti, je zde ovšem skupina lidí, kteří se hlídají víc než ostatní, ať už kvůli svým vlastním nemocem, nebo kvůli svým blízkým. To, co se některým jeví jako zbytečná opatrnost a přehánění, může být pro druhé doslova otázkou života a smrti. Na tomto příkladu se ukazuje, že společnost není jen soubor jednotlivců, kde si každý může dělat, co chce, aniž by to mělo přímý dopad na ostatní. Jak si posteskla jedna paní ve skupině sdružující pacinety s covidem: nelze se prostě jen povznést nad to, že někdo epidemii nebere vážně. Jedině, když budou všichni dodržovat určitá pravidla, přenos nemoci se zpomalí.
Nejen hygieny, ale i praktičtí lékaři
V diskuzích o tom, co funguje, co nefunguje a co by se mělo dělat úplně jinak, se opakovaně ozývá kritika hygienických stanic, které nezvládají trasování. Jenže sporných bodů, jež přispěly k šíření epidemie, je v systému víc. Onemocněním jsem si sama prošla a zrovna s hygienickou stanicí jsem udělala zkušenost dobrou. Na test jsem šla jako samoplátce poté, co jsem u sebe zaznamenala příznaky. Snažila jsem se získat žádanku od lékařky, protože jsem test platila už podruhé a není to zrovna levná záležitost. Nevěděla jsem sice, kdo konkrétně mě mohl nakazit, ale vrátila jsem se pár dní před tím z pracovní cesty, kde bylo příležitostí k nákaze řada. Jenže lékařka mě na žádný test neposlala, řekla mi, ať si vezmu paralen proti horečce, vlezu si do postele a zavolám jí za dva dny, jak mi je. Žádanku na test bych dostala pouze v případě, že by mi nárok na ni potvrdila hygiena. Výjimku lze prý učinit jedině v případě, že by měl pozitivní test někdo, kdo se mnou sdílí společnou domácnost. Pak bych mohla potvrzení od hygieny dodat zpětně. Potom jsem si ještě – se zimnicí a bolestí hlavy – vyslechla poučení o tom, že nemám v žádném případě volat záchranku, když mi nebude opravdu velmi špatně.
Chápu, že ordinace praktických lékařů jsou přehlcené prací, na kterou nemají dostatek kapacit. Přesto mi uniká, proč člověk, který má zjevné příznaky, nemůže jít na test zdarma. V mém případě posloužila informace o pozitivním výsledku, které se mi dostalo ještě tu samou noc, k tomu, že jsem upozornila na riziko svou mámu, kterou jsem viděla den před vypuknutím nemoci. Naštěstí jsem v kritické dny před tím kromě mámy a jedné své kolegyně jiné kontakty neměla. Obě šly na test a výsledek byl negativní. Máma ale díky tomu, že o mé pozitivitě věděla, používala při péči o mého tátu, pro kterého by nemoc mohla být osudová, až do výsledku svého testu respirátor, aby ho případně nenakazila. Moje kolegyně se zase doma izolovala.
Podobných situací, kdy lidé potřebují vědět, zda jsou nakaženi, si lze představit nekonečné množství. Kdyby mi pracovníci hygieny, se kterými jsem pak hovořila, nepotvrdili, že na tento problém narážejí často, snad bych ani neměla potřebu o tom psát. „Setkáváme se s tím opakovaně, ale nechápu, proč praktičtí lékaři žádanky nechtějí vystavovat, kapacity testování nejsou naplněné,“ řekla mi jedna žena z hygieny doslova.
Skřípe to i jinde
Podobný zádrhel mohou představovat školy, tedy samozřejmě za situace, kdy nejsou zavřené. Některé totiž vyžadují potvrzení od lékaře, že je vaše dítě nemocné, byť na to nemají ze zákona nárok. To se ukazuje jako problém i v době, kdy žádná pandemie není, neboť mnozí pediatři odmítají psát omluvenky a také většina lidí nevodí děti kvůli každému nachlazení k doktorovi. Jak ale získat omluvenku pro dítě, které je nachlazené, když se bez vážných důvodů nesmí chodit k lékaři? Nebo jak řešit situaci, kdy měl jeho sourozenec kontakt s někým, kdo byl pozitivní, ale on sám takový kontakt neměl? V podobných situacích jsem se jako rodič na podzim opakovaně ocitla a za zavřené školy jsem nakonec byla ráda hlavně proto, že jsem se se školou už nemusela dohadovat o tom, že by bylo lepší, kdyby dítě pár dní prostě zůstalo doma, i když nemám žádné potvrzení od lékaře. Rodičů, kteří jsou ještě méně asertivní než já, bude jistě mnoho a při promýšlení prevence šíření viru je potřeba myslet i na takové zdánlivé drobnosti.
Podobné obavy má mnoho lidí ve vztahu ke svým zaměstnavatelům, od nichž jim hrozí místo školní důtky ztráta zaměstnání. Množí se zprávy o zaměstnavatelích, kteří své zaměstnance vyzývají, aby se netestovali nebo aby hygieně nenahlašovali své kolegy. Bez důsledného promýšlení, jak systém nastavit co nejlépe, budou opatření mnohem méně účinná, protože lidé je nebudou dodržovat třeba ze strachu. Ať už za tím bude obava ze ztráty zaměstnání, konfliktu se školou nebo neschopnost vydupat si něco u svého lékaře.
Tolik kritizovaná hygiena v mém případě naopak zafungovala ukázkově. Volali krátce po výsledku testu jak kvůli mně, tak posléze kvůli všem mým dětem. Nejdelší, úvodní hovor jsem měla s vojákem z povolání, který v rámci svého zaměstnání hygieně vypomáhá. Trpělivě a laskavě se mnou vše probral, přihlásil všechny mé děti na testy, zaznamenal si mé kontakty. Během půl hodiny volali z hygieny všem, které jsem nahlásila.
Hygienickým stanicím nepomáhá jen armáda, ale také řada dobrovolníků. Jeden můj přítel, který žije v jiné části republiky, dělal několik týdnů trasovacího dobrovolníka. Prošel školením a pak pracoval z domova, musel si ovšem sám zajistit dobré připojení. Placen byl zpočátku stem korun na hodinu. Když vyčerpal počet hodin, které umožňovala jeho smlouva, nabídl se, že práci bude dělat dál zadarmo. Nějakou dobu to tak fungovalo, ale minulý týden dobrovolníkům této hygienické stanice oznámili, že trasování přechází pod call centrum, a spolupráci s nimi ukončili. Doba je natolik vážná, že se naskýtá otázka, zda je možné mrhat lidským potenciálem a ochotou přiložit ruku k dílu. A také dovednostmi lidí, kteří se už v minulých měsících ledacos naučili. O call centrech, která budou práci dělat prý mnohem lépe, se mluví už delší dobu. Další lidé jsou samozřejmě potřeba. To ale není důvod odmítat dobrovolníky. Energie by se také měla upřít k vyhledávání všech zádrhelů, které podporují šíření viru. Není jich totiž málo a nejsou to jen hygieny. Virus totiž na rozdíl od nás pracuje efektivně.
Autorka je redaktorka Alarmu.