Nový dokument České televize představuje Slánského proces postaru

Dokumentární snímek Kdo jinému jámu se opírá o nově nalezené filmové záběry z procesu s Rudolfem Slánským. Místo nových poznatků ale nabízí jen další dávku pohoršení a odsouzení.

K šedesátému devátému výročí zatčení bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského odvysílal druhý kanál České televize v pondělí 23. listopadu dokument Kdo jinému jámu v režii Martina Vadase. Snímek pojednává o pádu kdysi mocného komunistického funkcionáře a jeho odsouzení v inscenovaném politickém procesu. Hlavním lákadlem byly filmové záběry ze soudního projednávání, jež se před dvěma roky s dalšími archiváliemi našly v opuštěné hale v Panenských Břežanech. Je nepochybné, že záznamy mají vskutku neocenitelnou historickou hodnotu. Kdo však doufal, že dokument přinese i podnětný výklad procesu a jeho doby, zůstal zklamán.

Strašná zrůdnost

Recenze v Lidových novinách za největší klad dokumentárního filmu považuje, že „před zrůdnostmi nezavírá oči“. Opravdu je tu evidentní snaha vykreslit spoustu naturalistických detailů, včetně toho, jak přesně byla provedena Slánského poprava. Soubor historiků tomuto záměru zdatně sekunduje a vytrvale předhazuje hrozivá fakta a podtrhává odpornost celé události. Od Jiřího Pernese se dozvíme, jak ministři Alexej Čepička a Július Ďuriš na Slánského neúnavně chodili donášet na sovětskou ambasádu, Jan Kalous nám prozradí, že řeč ministra Kopeckého k odvolání Slánského z postu generálního tajemníka byla „opravdu hnusným projevem“. Oba jsou však v dikci ještě poměrně umírnění. To už nelze říct o Igoru Lukešovi, který diváka hned v úvodu informuje, že k materiální devastaci země v padesátých letech vedla komunisty víra v „marxistické žvásty“, a dokumentaristovi Martinu Šmokovi (jehož přítomnost je z hlediska odborné kompetence poněkud překvapující), jenž v závěru významně pronáší, „že komunismus je podvod a jeho největší proces je podvod.“ Shoduje se s duchem dokumentu, že ho první z citovaných zahajuje a druhý uzavírá. O zrůdnosti minulého režimu přece není možné pochybovat.

Historik Petr Blažek v dokumentu prezentuje KSČ jako modlu falešné víry. Odpor je zde přímo hmatatelný – avšak pouze s vylíčením dějinného fenoménu jako naprostého zla by si historikové vystačit neměli.

Zmiňovaná tvrzení nejsou chybná věcně a ani faktografickému podání Slánského života včetně jeho brutálního konce nelze téměř nic vytknout. Ale k pochopení zásadní události československých dějin to nestačí. Opravdu potřebujeme jen znovu slyšet, jak strašidelný ten „komunistický režim“ byl? Troufám si tvrdit, že většina z nás to při opakovaném připomínání médii po třiceti letech už moc dobře ví. Za oprávněností procesu se Slánským dávno nestojí ani sami komunisté, kromě několika extrémních výjimek. Jimi prezentovaná obhajoba není příliš zdatná a po pravdě zajímá jen zapálené aktivisty z druhé strany, kteří ji pak prezentují jako myšlenkový mainstream v KSČM. Vítězství těch, kdo Slánského proces označují za zrůdný, je v podstatě úplné. Nebylo by místo toho usilovného a již léta nadbytečného přesvědčování lepší přistoupit k hlubšímu rozboru a tolik potřebné kontextualizaci?

Pokud jde o interpretaci procesu, již z názvu Kdo jinému jámu je patrné, že originálního nezazní nic. Už na zasedání ústředního výboru strany 29. března 1956 tehdejší první tajemník KSČ Antonín Novotný prohlásil, že za pronásledování komunistů byl zodpovědný právě Slánský: „Může být postavena otázka, jak všechno to bylo možné. Byl to především Slánský, kdo přímo tyto nesprávné metody do práce bezpečnosti zaváděl.“ Diváka může maximálně překvapit, s jakou intenzitou se vina Slánského ve snímku traktuje. Dokumentarista Martin Šmok za pomalu největší tragédii považuje, že Slánský nebyl za svoje zločiny souzený ve spravedlivém, opravdu „drsném procesu“. Šedesát osm let po jeho popravě to je trošku nemístné a jen to dokládá jalovost zvoleného přístupu.

Úskalí analýzy

Celkový rámec vyprávění se v dokumentu rozpadá na jednotlivce, ať už na straně žalujících či obžalovaných. Jako entita vyššího řádu vystupuje samotná komunistická strana, která jako by měla vlastní nezávislou vůli a vždy vystupuje zločinně. Historik Petr Blažek ji v dokumentu prezentuje jako modlu falešné víry, kde odsuzovaní komunisté prováděli „oběť bohu, Stalinovi“ a KSČ byla „strana matka“. Odpor je zde přímo hmatatelný – avšak pouze s vylíčením dějinného fenoménu jako naprostého zla by si historikové vystačit neměli.

V Slánského procesu a jeho přípravě se vyskytuje řada skutečností, které nutí k zamyšlení. Vyšetřovatelé obžalovaných byli často dělníci, nedávno povolaní ze závodů, kteří do StB nastupovali s dojmem, že jdou sloužit zájmům strany. Nejednalo se o rafinované manipulátory, naopak jim hlubší smysl jejich konání nejednou unikal a prostě se snažili plnit jednotlivé příkazy. V mnoha obviněních, byť v jádru fabrikovaných, byly elementy pravdy, které dokázaly přesvědčit i některé z nejvíce zatvrzelých. Zadržený Josef Pavel, bývalý náměstek ministra národní bezpečnosti, přes bití a mučení odmítal téměř rok cokoliv doznat. Teprve nařčení Slánského, kterého sám podezíral ze straně nepřátelských úmyslů, ho přimělo k dočasné spolupráci. Při konstrukci procesu se vycházelo ze vzájemných animozit zatčených komunistických činovníků anebo se přímo vytvářely. Artur London, jeden z odsouzených v Slánského procesu, v motácích napsaných již ve vězení neobviňoval v první řadě svoje vyšetřovatele ani stranické vedení, ale dalšího vyšetřovaného a brzo i popraveného komunistu Osvalda Závodského. Byl přesvědčený, že právě on proti němu vypovídal nejzarputileji a nejvíce ztížil jeho situaci ve vazbě. Podobných aspektů by bylo možné jmenovat spoustu. Popřely by tvrzení, že proces byl „zločinný“ a „zrůdný“? Jistěže ne. Ale místo dalšího prožitku zhnusení bychom byli blíže na cestě k porozumění tomu, jak celá konstrukce procesu vznikala a postupně se utvářela.

Kde zůstal společenský rozměr?

Nejvíce dlužný zůstal dokument v otázce reakce společnosti. Vůbec poměr obyvatel Československa ke KSČ je zde skoro až záměrně zastřený. O Rudolfu Slánském se dozvíme, že v meziválečném období byl ve skupině jakýchsi podivínských fanatiků, kterým Komunistická internacionála zajistila ekonomickou existenci. Méně už o tom, že strana pod jejich vedením získávala ve volbách opakovaně okolo deseti procent hlasů a v rámci parlamentního systému první republiky patřila z hlediska počtu voličů mezi nejsilnější stranická uskupení.

Ještě více patrné je to při líčení poválečných poměrů. Jiří Pernes zasvěceně prozradí, že Slánský společně s jeho zástupkyní Marií Švermovou se nejvíce zasloužili o organizační ustavení masové KSČ. Avšak nikdo ani nenastíní, proč milióny členů – většina z nich před převzetím moci komunisty v únoru 1948 – do strany vůbec vstupovala. Společenský rozměr je v dokumentu ponechán ladem, což platí i pro samotný průběh procesu. Jak jednotlivé složky populace na jeho sdělení reagovaly? Dozvíme se sice o existenci určitých rezolucí pracovních kolektivů, ale ty opět dávají pouze záminku k dalšímu pohoršení. To je trochu málo.

Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně, ale mnoho lidí pravdivosti procesu uvěřilo. Je třeba pochopit, jak a proč to bylo možné. I odmítnutí procesu některými skupinami obyvatel by zasluhovalo bližší prozkoumání. Autoři dokumentu by nám chtěli tvrdit, že je to celé o poznání pravdy. Část prozřela, zbytek ze strachu či oportunismu uvěřil lži. Žádné jiné cesty není. Avšak s černobílými děleními ani s morálním odporem si nevystačíme. Pro zaujetí důsledného a vyrovnaného stanoviska ke komunistické minulosti, v níž procesu se Slánským nepochybně náleží důležité místo, je potřeba nikoliv plošně odsuzovat a pohoršovat se, nýbrž především porozumět.

Autor je historik, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů.

 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies