Od mániček k undergroundu: konzervativní underground, nebo kontrakultura?

V úvodu ke svazku Podhoubí undergroundu (2018) jeho editor, historik Ladislav Kudrna, oceňuje „milou pozornost ze strany ultralevičáckého plátku (A2larm), jehož invektivy si nezadaly s totalitní (hnědou/rudou) propagandou“. Naráží tím na mou recenzi knihy Reflexe undergroundu (2017) – od historika by ovšem člověk očekával lepší představu o tom, jak vypadala propaganda totalitárních režimů. Mé výtky byly tehdy zcela konkrétní a řadě z nich se nelze vyhnout ani u letošního, třetího souboru příspěvků z „mezinárodní konference“ o československém undergroundu nazvaného Od mániček k undergroundu. Například ona „mezinárodnost“, v Podhoubí undergroundu reprezentovaná jednou slovenskou autorkou, je v nejnovějším svazku podle všeho čirou fabulací. Na druhou stranu si navzdory přepjaté ublíženosti Kudrna podle všeho vzal některé výtky k srdci a oba novější soubory jsou kvalitativně daleko vyváženější, byť „kolektivní monografie“ je pro ně stále nadnesené pojmenování.

Studovat sám sebe

Na obou knihách je sympatické, že jsou metodologicky i tematicky daleko pestřejší než velké knižní výstupy undergroundového bádání. Kapela (2017) Ladislava Kudrny a Františka Stárka, Podzemní symfonie Plastic People (2018) Martina Valenty a Františka Stárka i Švehlův Magor a jeho doba (2017) se soustředí na dění okolo skupiny The Plastic People of the Universe. Nejde přitom zdaleka jen o to, že se zájem autorů a autorek příspěvků soustředí na chronologicky mladší etapu. Například text Martina Tharpa, který vyzývá k hledání vztahu mezi dějinami moci a každodenností, představuje jako potenciálně velmi zajímavý přístup pro zkoumání undergroundu síťovou analýzu. Pozoruhodně ale lze zpracovat i „klasická“ undergroundová témata, jak ukazuje zevrubná analýza Jirousovy Zprávy o třetím českém hudebním obrození od Martina Machovce nebo skica Martina Valenty o Mařenické knize Pavla Zajíčka.

Ve všech třech konferenčních sbornících se mnohokrát dočteme, že aktéry undergroundu byli „mladí muži“, aniž bychom narazili na jedinou zmínku o roli žen v undergroundu.

Zajíčkovi je věnován i text Petry Veselé, který hýří obraty jako „jeho příběh představuje téměř národní legendu“ a je varovným příkladem toho, jak může badatel ztratit od své látky odstup. A příspěvek Františka Stárka připomíná skutečnost, která je z výše zmiňovaných monografií jasně patrná: že v historiografii undergroundu stále většinou platí, že bývalí „androši“ studují sami sebe. To sice není v české historiografii v oblasti soudobých dějin ojedinělý „konflikt zájmů“, v případě historiků z řad bývalých reformních komunistů, například Karla Kaplana či Milana Otáhala, vedl ovšem k tomu, že se dotyční metodologicky stáhli do pozitivismu (který své pozice v českém dějepisectví nikdy neztratil) a důsledně se vyhýbali hodnotícím soudům. Představitelé undergroundu bádající sami o sobě naopak expresivními hodnoceními nešetří, přičemž ospravedlněním této konfuze je nanejvýš rozpačité prohlášení, že „nedílnou součástí undergroundové historie jsou jak ‚věda‘, tak ‚život‘“.

Nekritické přijetí pamětnické perspektivy ale v důsledku znamená omezení metod a teoretických nástrojů. Několik textů v obou souborech jasně ukazuje, jak zásadní je pro psaní dějin undergroundu vypořádat se s teoretickými impulsy západních společenských věd. To však s ohledem na trvající „privatizaci“ oblasti bádání bývalými aktéry, kteří tyto pojmové nástroje nejen nejsou ochotni používat, ale dokonce je odmítají, není nijak snadné. Pokud například nemáme k dispozici patřičně lokalizovaný pojem „subkultura“, nezbývá než underground interpretovat hlavně jako formu odporu či odboje proti komunistické diktatuře, což v českém postkomunismu znamená vykládat jej konzervativně.

Permanentní negace

Autorem nejrozsáhlejšího a nejambicióznějšího textu souboru je stejně jako v předcházejícím Podhoubí undergroundu historik Jan Cholínský. Příspěvek nazvaný Ivan Martin Jirous a jeho „ideologie“ českého undergroundu je vlastně pokračováním článku Hnutí hippies jako součást kontrakultury a kulturní revoluce na Západě a oba texty jsou z hlediska interpretace undergroundu nejen nezávažnější, ale také nejodvážnější. Už proto, že vykračují mimo tradiční interpretační rámce.

Jestliže v Reflexích undergroundu Cholínský považoval underground za jedinou autentickou opozici vůči komunistickému režimu, protože na rozdíl od Charty nebyl personálně a ideově kontaminován komunismem, nyní se vymezuje i vůči němu. O Jirousově Zprávě prohlašuje: „Jeho teoretický konglomerát není ani systematický, ani propracovaný, není rétoricky ani terminologicky precizní (nebo chce-li kdo: je povrchní, zaplavený hesly a floskulemi).“ Tato charakteristika není neoprávněná, na druhou stranu nejen, že promyšlenou vnitřní architekturou a koncizní argumentací oplývají spíš akademická pojednání než manifestační texty vzniklé z praktických potřeb pod tlakem doby, ale ani Cholínského text se podobných slabin nedokázal vystříhat.

I když se už v Podhoubí undergroundu našly texty, které pracují s řadou zásadních zahraničních prací k otázkám kontrakultury a subkultury, Cholínský si vystačí s několika do češtiny přeloženými staršími tituly, v prvé řadě s Roszakovým Zrodem kontrakultury, a polskými konzervativními publicisty. Mezi nimi zaujímá význačné místo excentrický ajťák a spisovatel Krzyszof Karoń a jeho pětidílné Youtube video Historia marksizma. Od Karońě a dalších si Cholínský vypůjčuje zejména útoky na „neomarxistickou destruktivně-nihilistickou revoluční ‚kritickou teorií‘ Frankfurtské školy nabádající k permanentní negaci západní křesťanské a kapitalistické postosvícenské kultury“. Tyto záchvaty glosolálie vytvářející pojmové slepence bez referentů, nemají za cíl porozumění, ale potření ideového protivníka. Což je možná na místě, jedná-li se o esej v Konzervativních listech, v níž jeho článek z Podhoubí undergroundu původně vyšel, ovšem je to nadmíru pochybné, když má jít o výsledky vědeckého bádání.

Východiskem výpadů proti kritické teorii, kterou Cholínský podle citované literatury zná spíše z druhé ruky, není pouhé neporozumění, ale ideologické fantasma, že tato myšlenková škola představuje útok na „tisíciletý odkaz anticko-křesťanské kultury“. Nejen, že Cholínský podle všeho nikdy neslyšel například o Adornových názorech na umění, hlavně ale přehlíží mnohoznačný a rozporný charakter konkrétní „tisícileté“ historie, v které je možné najít nikoli jeden, ale celou řadu odkazů. Představa jediné „zdravé“ minulosti, kterou kazí skupina postmoderních ikonoklastů, Cholínského vede ke steskům nad „současným stavem humanitních a společenských věd s jejich stále nesrozumitelnějším postmodernistickým jazykem“. V těchto stescích se projevuje kombinace konzervativního zanícení s iluzemi devadesátkové české historiografie. Nesamozřejmost či dokonce temnotu pojmů lze totiž dávno před postmodernou vyčítat třeba i Durkheimově sociologii, Heideggerově filosofii nebo Malinowského antropologii. Že se Cholínský ve svém textu z Podhoubí undergroundu snižuje k denunciačním charakteristikám ideových protivníků jakožto „značně promiskuitního bisexuála“ (Richard Alpert), „promiskuitního homosexuála“ (Allen Ginsberg) a „promiskuitního svůdníka“ (Carlos Castaneda), svědčí nejen o nezdravé posedlosti sexualitou druhých, ale zbytečně to shazuje jeho konzervativní perspektivu.

Byly tam taky?

Na Cholínského pokusu o konzervativní interpretaci undergroundu je nicméně přes všechnu povrchnost důležité, že je podniknut takřka bez kompromisů a polovičatostí. Odsudek kontrakultury, na kterou underground navazoval, jako směru „protikřesťanského a protikatolického“ je možná relevantní jen pro menšinu těch, kteří mají pocit, že skutečná kultura by měla být katolická. Vcelku jde ale o důslednější postoj, než jaký představuje snaha kombinovat undergroundovou kontrakulturnost s politickým či kulturním konzervativismem, se kterou se setkáváme u některých bývalých „androšů“. Přijetí undergroundu jen do té míry, do jaké umožňoval vytvořit „mentální ostrov svobody“, tedy jakéhosi menšího zla, je ze strany deklarovaně konzervativního historika nepochybně příznakem rostoucího odstupu od éry komunistické diktatury. Díky tomu se tříbí postoje spíš s ohledem na vlastní východiska, a ne na minulé konflikty.

Proto je z hlediska dalšího bádání o československém undergroundu důležité zapojit kategorie kontrakultury a subkultury, včetně jejich komparace, a omezit reprodukci undergroundové legendistiky. Ta má totiž mimo jiné těžko přehlédnutelný genderový rozměr. Ve všech třech konferenčních sbornících se mnohokrát dočteme, že aktéry undergroundu byli „mladí muži“, aniž bychom narazili na jedinou zmínku o roli žen v undergroundu. Což nesvědčí o tom, že by v něm ženy žádnou nehrály, ale o nutnosti rozšířit úzké obzory dosavadního historického bádání v této oblasti.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.