Oeconomia: Kde se v současném kapitalismu berou peníze?

Dokument režisérky Carmen Losmann zkoumá jádro současného finančního systému a ukazuje na jeho paradoxy. Konkrétně se zajímá o vztahy mezi zadlužením, ekonomickým růstem a zvyšováním nerovností.

Jak vznikají peníze? Odpověď na tuto otázku se zdá snadná. Stačí se podívat na zadní stranu kterékoli bankovky a naleznete tam text drobným písmem: „Státní tiskárna cenin, Praha“ a „© Česká národní banka“. V tomto bodě bychom mohli skončit – ale jen pokud by se nacházela většina našich peněz v peněžence.

Zadlužujeme se, abychom zajistili tvorbu soukromých zisků, a poté za to jejich držitelům ještě splácíme úroky.

Jakékoli významnější částky máme dnes uložené na svých bankovních účtech. Drtivá většina dnešních peněz nemá fyzickou podobu, což znamená, že kdyby se všichni lidé pokusili vybrat si ze svých účtů hotovost, nestačily by k tomu dnes existující vytištěné bankovky a mince. Pokud má jen menšina peněz v oběhu fyzickou podobu, odkud se vzala čísla vyjadřující hodnotu našeho mění na bankovních účtech? To je jedna z prvních otázek, kterou si položila Carmen Losmann v dokumentu Oeconomia, uvedeném na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

Jak se tvoří nové peníze?

Většinu současného oběživa vytvářejí komerční banky prostřednictvím tzv. bankovní neboli dluhové kreace peněz. Tyto peníze, kterým se podle svého vzniku říká bankovní či depozitní, mají formu účetního zápisu v bankách a jejich tvorba je založena na systému částečného krytí vkladů rezervami, jejichž výši určuje Česká národní banka v rámci povinných minimálních rezerv a nyní jsou nastaveny na dvě procenta. To znamená, že ať vložíte na svůj účet jakoukoli částku, komerční banka musí dvě procenta z ní uložit na rezervní účet České národní banky. Zbylých 98 procent používají banky k půjčování svým klientům – a v tomto momentu to začíná být zajímavé.

Pokud uložím na svůj účet deset tisíc, dvě stě korun putuje na účet ČNB a 9 800 banka půjčí například panu Novákovi, který si oněch 9 800 Kč uloží na svůj účet. Pokud se podívám na svůj účet, uvidím tam stále částku deset tisíc a pan Novák bude mít na svém úctu 9 800 Kč, přičemž si mohu kdykoli své peníze z banky vybrat a pan Novák stále bude mít svých 9 800 Kč. Jak je to možné? Vždyť mnou vložené peníze přece banka půjčila panu Novákovi – tak jak je mohu na svém účtu nyní vidět, a dokonce si je i vybrat? Je to jednoduše proto, že banka nepoužívá naše peníze k půjčování, ale připsáním peněz dlužníkům na účty tyto peníze vytváří.

Banka tedy vytvořila 9 800 Kč nových peněz. Tady však divy finančního systému teprve začínají. Dejme tonu, že pan Novák si půjčil oněch 9 800 Kč na koupi motorky od paní Mayerové, která si po jejím prodeji uloží tuto částku na účet ve své bance a ta z ní odešle dvě procenta (tedy 196 korun) na rezervní účet ČNB. Nyní tak může banka vytvořit dalších 9 604 Kč jejich připsáním svému věřiteli. Tím je pan Čížek, který je potřebuje na koupi nové ledničky. Poté co koupě proběhne, prodejce si uloží utržených 9 604 korun na účet, ze kterého jeho banka odešle 192 Kč do ČNB, a nyní může připsáním vytvořit 9 412 Kč dalšímu věřiteli. Z deseti tisíc korun uložených v bance tak mohou v rámci celé bankovní soustavy vzniknout nové bankovní peníze v hodnotě 498 761 Kč. Uvedený příklad je zjednodušením klasického učebnicového výkladu.

Nové empirické studie ekonoma Basila Moorea, které potvrzují dřívější výzkumy Finna E. Kydlanda a Edwarda C. Prescotta a jsou podporovány také zjištěními viceprezidenta Federální rezervní banky v New Yorku, však dokazují, že banky ve skutečnosti vůbec nečekají při tvorbě peněz na vložení vkladu (tedy na vklad pana Nováka), aby z nich pak mohly vytvářet nové peníze. Věc se má tak, že banky nejdříve vytvoří peníze úvěrem (tj. připsáním částky na účet věřitele) a o vklady, kterými by kryla povinnou dvouprocentní rezervu, se starají až posléze. Buď získají nové vklady, nebo si jednoduše půjčí peníze od jiné banky.

Provázanost růstu s dluhem

Jaký je vztah mezi tvorbou peněz, dluhem a růstem ekonomiky? To je jedna z dalších otázek, které si dokumentaristka Carmen Losmann pokládá. Objem peněz proudící ekonomikou roste, když roste ekonomika. A obráceně, když roste ekonomika, roste i objem peněz proudících ekonomikou. Pokud výkon ekonomiky klesá, klesá rovněž objem peněz. Výkon ekonomiky a objem peněz jsou tedy vzájemně propojené procesy.

Je zde však ještě jedna palčivá otázka, která souvisí s tím, že podnikatelé v rámci svého podnikání z ekonomiky berou více peněz, než kolik do ní svými výdaji vkládají. Pokud se shodneme na tom, že zisk je rozdíl mezi příjmy a náklady, odkud se pak berou peníze pokrývající jejich zisky? Na tuto otázku nedokázal ve filmu odpovědět žádný z oslovených manažerů a finančníků. Absolventi prestižních ekonomických škol zjevně nerozumí tomu, odkud se berou peníze, které rozdělují mezi akcionáře.

Pokud ekonomika roste, například tempem jednoho procenta ročně, zvyšuje se množství vyrobeného zboží a poskytovaných služeb v peněžním vyjádření také o jedno procento, tudíž v rostoucí ekonomice musí vznikat dodatečné peníze kryjící tento růst zboží, jinak by hrozila deflace (pokles ceny zboží). Zdrojem dodatečných peněz, pokrývajících zisky a celkový růst ekonomiky, je dluh. „Dnešní dluhy jsou zítřejší zisky, dnešní zisky jsou zítřejší dluhy,“ slyšíme ve filmu. Tento dluh je dvojí: soukromý dluh domácností či podnikatelů a veřejný dluh. Pokud v ekonomice převládají optimistické nálady, podnikatelé věří, že jim jejich investice přinesou zisky, a proto během růstu ekonomiky dochází k růstu zadlužení v soukromém sektoru. Banky vytvoří nové peníze, za něž nakupují podnikatelé materiál, stroje a najímají zaměstnance, přičemž tím přispívají k ekonomickému růstu, jednak tím, že zvýší vlastní produkci, jednak tím, že jejich poptávka po strojích a materiálu zase zvýší produkci jejich dodavatelů.

Stabilizační role státu 

Takový růst ekonomiky však ohrožují tři jevy, které se navzájem proplétají. Jak dokazoval už John M. Keynes, růst je výsledek investic, které jsou spojeny s optimistickými vyhlídkami podnikatelů. Pokud se začnou množit znamení zhoršování ekonomické situace, začne se mezi podnikateli a domácnostmi šířit nedůvěra a pod její tíhou se budou omezovat investice. To poté způsobí ochabnutí poptávky, propad produkce a růst nezaměstnanosti. Druhým jevem je situace, kdy jsou celkové úspory obyvatel vyšší než celkové investice, a proto klesá poptávka a opět dochází k pádu ekonomiky. Třetím jev nastává v případě, že v ekonomice klesá objem peněz: lidé splácí své dluhy bankám, čímž v podstatě bankovní peníze zanikají, a přitom tento zánik peněz není kompenzován další dluhovou kreací peněz.

Všechny popsané jevy se vzájemně doplňují a způsobují ekonomické problémy a recese. Proto musí do ekonomické hry pravidelně vstupovat stát, který svými výdaji udržuje cirkulaci peněz v ekonomice a poptávku na úrovni, jež umožňuje ekonomice prosperovat. Státy v současnosti tyto výdaje financují z dluhů. Soukromé a veřejné dluhy jsou tak předpokladem ekonomického růstu, přičemž v případě, že není soukromé zadlužení dostatečné, zvyšují se výdaje státu, a tedy i jeho zadlužení. V poslední instanci jsou to tedy veřejné dluhy, které umožňují ekonomice růst a generovat zisky, protože v rámci stabilizační politiky kompenzují výkyvy soukromé investiční činnosti a stimulují celkovou poptávku, aby mohly vznikat soukromé zisky.

Co vyplývá z výše řečeného? Růst kapitalistické ekonomiky a existence soukromých zisků je v poslední instanci hrazen daňovými poplatníky. Kapitalistická ekonomika je tažená dluhem a snahy po jeho umořování na úkor veřejných investic způsobují ekonomické propady, jak dokazují neoliberální škrty. Jelikož příjmy jsou utkány z výdajů, pak současný nesmírný růst bohatství nejbohatšího jednoho procenta má z velké části svůj původ ve veřejném zadlužení. Soudobý nárůst veřejných dluhů se časově kryje s růstem extrémních nerovností.

Obavy Henryho Forda

Zadlužování ovšem státům postupně svazuje ruce. Aby státy dokázaly splácet stále se zvyšující dluhy, musí růst ekonomika, čímž získají vyšší daňový příjem, kterým mohou dluhy umořit. Znamená to tedy, že musí čím dál více omezovat svou sociální politiku a dávat čím dál větší množství peněz do rukou podnikatelům. To je také jeden z důvodů existence všelijakých dotací či finančních pobídek. Paradoxní přitom je, že státy získávají peníze na finančním trhu prodejem státních dluhopisů, které odkupují banky a obecně nejbohatší skupiny obyvatel, jejichž předchozí zisky z podnikání jsou již z notné části výtvorem veřejných dluhů, a nyní navíc získají od státu a daňových poplatníků úrok jako „přídavek“. Zadlužujeme se tedy, abychom zajistili tvorbu soukromých zisků, a poté za to jejich držitelům ještě splácíme úroky.

Bizarní je, že to vše vůbec není třeba. Komerční banky totiž mohou vytvářet peníze jen a pouze proto, že jim to státy svou politikou dovolují (zisky bank mají tedy svůj původ ve státní regulaci), a není důvod, proč by státy nemohly zřídit veřejné banky se stejnými privilegii. Proč to státy nedělají? Jediným důvodem je to, že jejich představitelé uvěřili neoliberální mantře, podle níž by něco takového zákonitě vedlo k vysoké inflaci. Proč se však dnes zvedá inflace, když státy takto nerefinancují svou politiku? Na vině je bankovní kreace peněz, jak vidíme na našem trhu s nemovitostmi, jejichž ceny rostou právě proto, že banky prostřednictvím hypoték vytvářejí peníze na jejich koupi.

Neoliberální ekonomové tak straší před něčím, co se už stejně děje. Ve skutečnosti jsou tyto obavy z inflace, která navíc hrozí pouze v případě využití všech zdrojů ekonomiky, pouhou záminkou, jež zastírá pravý důvod odporu. Ten tví v tom, že pokud by se stát takto finančně emancipoval, vznikla by komerčním bankám velmi silná konkurence a také by se značně omezily zisky ze státních dluhopisů a závislost státu na jejich kupcích.

Celý problém má samozřejmě i politickou rovinu. Státy v důsledku svého vyššího zadlužení mohou čím dál méně suverénně rozhodovat o své politice a stávají se závislými na svých věřitelích. Situace se může jednou dostat tak daleko, že se státy dostanou do faktického zajetí soukromých finančních skupin. Věřitelé pak státům povolí jen takovou politiku, jež povede k jejich dalšímu bohatnutí na úkor ostatních. Již dnes většinu představitelů centrálních bank vyspělých zemí řídí obyvateli nevolení lidé, kteří dříve pracovali v komerčních bankách. To vše je však možné pouze proto, že si to necháváme líbit. V této souvislosti je na místě připomenout obavy amerického průmyslníka Henryho Forda, který prohlásil: „Pokud by lidé porozuměli našemu bankovnímu a peněžnímu systému, domnívám se, že by nás zítra čekala revoluce.“

Autor je ekonom.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies