Foto archiv Daniela Lopatina
Vypadal jako podvodníček na konci komplikovaného triku, jehož účel byl jediný: dostat se z newyorského hlukového undergroundu do celonárodní talk show a tvářit se přitom, že tam patří. Jako Andy Kaufman experimentální hudby. Osmatřicetiletý hudebník, skladatel a umělec Daniel Lopatin, který už víc než patnáct let vystupuje pod jménem Oneohtrix Point Never, si k Jimmymu Fallonovi oblékl košili s krátkým rukávem,která jinak přísluší spíš autobusákům. Mastnými vlasy a kruhy pod očima připomínal spíš grungeového zpěváka z devadesátek než avantgardní veličinu, která už dlouhé roky uvádí v pohyb okrajovou scénu. Představoval si takhle někdo triumf experimentální hudby?
Magic Oneohtrix Point Never je album plné přelaďování, atmosférických skoků, úryvků hlasů dávno vysloužilých (nebo mrtvých) rozhlasových DJů a nenadále přicházejících hitů.
„Je fakt šílený slyšet Jimmyho Fallona pečlivě vyslovovat slova One Oh Tricks Point Never,“ píše jeden z komentujících pod záznamem Lopatinova vystoupení a další se přidává: „Chlápek, co vymyslel vaporwave, je najednou v mainstreamové late night show.“ Společné sledování jednoho televizního programu už dnes moc nezažíváme, první přistání na Marsu rozhodně neuvidíme v televizi, ale spíš ve feedech dnes ještě neexistujících sociálních sítí. Tady se to ale stalo. A zástupy nerdů, lúzrů, fanoušků divné hudby a sonických dobrodruhů měly hned jasno. Tohle je historický moment.
Nepředvídatelná minulost
„Jedno ruské přísloví říká, že minulost je daleko nepředvídatelnější než budoucnost,“ píše Svetlana Boym v knize The Future of Nostalgia. „Nostalgie je na téhle zvláštní nepředvídatelnosti závislá. Je nepolapitelná, prostupuje kulturou dvacátého století, ve které pomocí speciálních triků oživujeme obrazy minulosti: potápějící se Titanic, mrtvé gladiátory, vyhynulé dinosaury.“ Jako potomek židovských emigrantů z Ruska mohl Daniel Lopatin pořekadlo o nepředvídatelné minulosti klidně slyšet od svých rodičů, kteří jej vychovávali v malém městě ve státě Massachusetts. Rozhodně byl ale nepředvídatelnou minulostí od narození obklopen.
Jeho otec poslouchal fúzi jazzu s dubem, měl plný dům starých pásek Stevieho Wondera a kromě nich taky syntezátor Juno-60, který Lopatin později zdědil a pomocí nějž začal nejenom experimentovat s elektronickou hudbou, ale také si budovat charakteristický zvuk, od počátku napájený nepojmenovatelným sentimentem po něčem, co nejspíš ani nikdy neexistovalo. Nostalgie zároveň na přelomu tisíciletí začala intenzivně infikovat populární kulturu, po futuristických devadesátkách se lidé i díky rozmachu internetu propadali čím dál hlouběji do digitálních archivů a vytahovali si z nich obskurní artefakty. Lopatin, který v té době shodou okolností studoval archivnictví v Brooklynu, měl pro objevování zapadlých kusů hudby nebo filmu velké pochopení. A když se pokusil se svým obstarožním syntezátorem vrůst do newyorské hlukové scény, podařilo se mu to bez velkých potíží. Posedlost minulostí, kterou si v sobě nesl v podobě rozmlžené vzpomínky, jej ale už nikdy neopustila. A byla určující pro všechny jeho další projekty.
Prorostlost minulostí je patrná na raných albech Returnal a Replica, které navzdory své zvukové barevnosti pořád stojí především na dřevním zvuku starých syntezátorů. Je naprosto zjevná na vlivném albu Eccojams, které Lopatin vydal pod přezdívkou Chuck Person a jež je dnes považována za kultovní spouštěč subžánru vaporwave. Na albu R Plus Seven z roku 2013 sice Lopatin odložil syntezátory a přetaktoval se do digitálního modu, euforické zvukové erupce přerušované melancholickými intermezzy se ale zarývají tak hluboko do paměti, že ji v reálném čase celou přeprogramovávají.
Můžete si být po poslechu R Plus Seven jisti, co jsou vaše vzpomínky a co vám do hlavy implementoval Lopatin? Na následující desce Garden of Delete už s touto nejistotou pracoval vědomě – příběh mimozemšťana Ezry, který si musí projít emočně vypjatým obdobím lidské puberty, v sobě spojuje všechny intenzivní pocity dospívání. A předloňské Age Of už rovnou opustilo vykolíkovaný prostor jednoho lidského srdce a pomocí pochroumaných vzpomínek se snažilo vzkřísit zvuk celé civilizace.
Na všech zmíněných deskách se projevuje Lopatinovo životní téma: falešné vzpomínky a přemazávání minulosti. „Ve třinácti letech jsem byl zamilovaný do Tarantina,“ říká Lopatin v rozhovoru pro magazín GQ. „A rychle jsem propadl jeho posedlosti sedmdesátými lety, což pak úplně dekonstruovalo moji vlastní pubertu. Velmi snadno jsem se nechal naočkovat nostalgií, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Pak jsem se ale naučil o nostalgii přemýšlet jako o falešných vzpomínkách a tahle myšlenka mě jako umělce výrazně posunula,“ dodává Lopatin. Na nové desce neprotahuje vektor, který poprvé načrtnul před více než patnácti lety, ale s odhodláním vstupuje do časové smyčky.
Posledních několik let přitom jako by si tento vstup pečlivě připravoval. Účinkování hollywoodského herce Vala Kilmera v tísnivém klipu k tracku Animals, spolupráce s legendárním Davidem Byrnem, práce na soundtracích k filmům bratří Safdieů Good Time a Uncut Gems, kolaborace se superhvězdným zpěvákem The Weekndem nebo předskakování Nine Inch Nails a Soundgarden – tohle všechno teď působí jako promyšlená gesta, která měla Lopatina zbavit pověsti undergroundového hrdiny a otevřít mu cestu do míst, kde se nostalgie potkává s hitparádovým popem. A právě tahle místa teď obývá.
Shut The Music Off!
Po nouzovém přistání na neznámé planetě se skupina výzkumníků ze Země ocitne daleko od své mateřské lodi a aby se dostala zpět ke svým zásobám, musí se vydat na cestu skrz nově objevené kosmické těleso – výpravu jim nekomplikuje jenom sníh, ale i neznámí tvorové, díky nimž působí neznámá krajina živoucím dojmem. Děj sovětského animovaného filmu Pereval z roku 1988 čerpá z klasických sci-fi motivů, důležitý na něm však není ani tak příběh, jako spíš specifické výtvarné ztvárnění, za kterým stojí významný ruský animátor Vladimir Tarasov. Robert Beatty, grafický designér, vizuální umělec a hudebník, se kterým se Daniel Lopatin seznámil ještě v době, kdy hrál v syntezátorovém triu Astronaut a Beatty vystupoval ve stejných klubech jako člen hlukové kapely Hair Police, uvádí Tarasova jako jednu ze svých nejdůležitějších inspirací při tvorbě obalů hudebních desek. Těch pro Lopatina stvořil už několik, jeho práce na vizuální podobě alba Magic Oneohtrix Point Never ale tentokrát sahá ještě dál: společně s Lopatinem se totiž rozhodli vytvořit originální vizuál pro každou ze sedmnácti písní na albu.
Nostalgická sevřenost, díky níž působí každá z Lopatinových desek jako svébytné universum, je tím ještě zvýrazněna. Beattyho jazyk je navíc jazykem dekonstruovaných vzpomínek: společně s Lopatinem při práci na vizuálech propadli vykloubené estetice, která je syntézou všech jejich zájmů: absorbovali atmosféru starých obalů New Age kazet, technických manuálů ze šedesátých a sedmdesátých let, zmíněných sovětských animovaných filmů nebo děl průkopnice počítačového umění Lillian Schwartz. Lopatin od počátku věděl, že kvůli koronaviru nebude možné album doprovodit tak opulentní živou show, jakou bylo multimediální představení Myriad pro předchozí nahrávku Age Of. Zvuková stopa a vizuály, které se při poslechu desky objevují v aplikacích streamovacích služeb, tak musely obsáhnout veškeré myslitelné sdělení.
„Není to ani duch minulosti, je to jako dílo někoho, kdo si snaží ducha minulosti představit,“ říká Robert Beatty v rozhovoru pro Stereogum. „Začínali jsme úplně od nuly a snažili se vytvořit svět tak, jak kdysi mohl opravdu vypadat.“ Nutno říct, že universum, které nakonec Beatty s Lopatinem stvořili, ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Lépe řečeno, existovalo jenom v představách lidí. Je v něm něco z utopického optimismu poválečné éry, z brakové estetiky superhrdinských komiksů a z atmosféry trikových sci-fi filmů z doby před prvním dílem Hvězdných válek. Vizuál k tracku No Nightmares, plakát s velkým nápisem Shut The Music Off! a létajícím talířem zasaženým bleskem, odkazuje na výtvarnou stylizaci sedmdesátkových kapel jako Electric Light Orchestra, obrázek ke skladbě Shifting zase zneužívá obvyklé propriety osmdesátkového metalu, tedy úplněk, lidskou lebku a magnetofonovou kazetu. Kořeny ilustrace k tracku Imago sahají ještě hlouběji – připomínají plakát k panoptikálnímu vystoupení z viktoriánské Anglie. V tomhle světě čas není fyzikální veličina, ale spíš amébovitá matérie.
Ještě patrnější je to ve videoklipech: skladbu Lost But Never Alone doprovází klip zmíněných Lopatinových spolupracovníků, bratrů Safdieových, který má hodně společného s krátkým filmem Sticky Drama z desky Garden of Delete, na kterém Lopatin pracoval s Jonem Rafmanem. Tísnivou postapokalyptickou atmosféru ale tentokrát nahrazují vizuální citace osmdesátkových teenage hororů, ve kterých ale najdeme i odkazy na americké soap opery nebo pomrknutí směrem k videoklipu Black or White od Michaela Jacksona v hlavní roli s Macaulayem Culkinem. V Long Road Home jako by se pak Lopatin vztahoval ke své vlastní minulosti: animované loutky ďábla a netopýra spolu totiž obcují v místnosti, která je přesnou kopií místnosti na obalu alba R Plus Seven z roku 2013 od Georgese Schwizgebela.
Zachytit anténou vlastní hlas
Děj filmu Frequency z roku 2000 je jednoduchý: syn náhodou najde starou vysílačku, která kdysi patřila jeho otci, a když ji zapojí, zjistí, že se díky atmosférických poruchám dovolal do roku 1969, přesněji do okamžiku, který těsně předchází tragické smrti otce. Tu se samozřejmě pokusí odvrátit, jelikož ale zasáhne do minulosti, musí se vypořádat s následky. Daniel Lopatin jako by na desce Magic Oneohtrix Point Never dělal něco podobného: také vysílá signály do minulosti, jejich příjemcem je ale zase on sám, lépe řečeno jeho mladší já. Zachycuje anténou svůj vlastní hlas.
Když letos na jaře začala první karanténa, měl původně Lopatin v plánu nakoukat všechna DVD, která se mu doma za poslední roky nahromadila. Hodně rychle ale přišel na to, že se v tísnivé atmosféře nedokáže na nic dívat. „Na sledování filmů je v dnešní dobře něco zneklidňujícího,“ říká v rozhovoru pro GQ. „Dívat se na davy lidí je noční můra. A už vůbec jsem se nechtěl dívat na to, jak se lidé navzájem dotýkají.“ Místo filmů tak oprášil svou letitou lásku k rádiovému vysílání. Ostatně samotný pseudonym Oneohtrix Point Never vznikl podle jedné bostonské rozhlasové stanice. Josh a Benny Safdieové v té době zrovna spouštěli své karanténní rádio a Lopatin pro ně připravil mix. To mu ale nestačilo a nakonec se rozhodl, že bude rozhlasové vysílání simulovat na prostoru celé autorské desky.
Magic Oneohtrix Point Never tak spíše než konzistentní hudební album připomíná náhodně natočenou výseč rozhlasového vysílání. Je plné přelaďování, atmosférických skoků, úryvků hlasů dávno vysloužilých (nebo mrtvých) rozhlasových DJů a nenadále přicházejících hitů, které ale nečekaně končí v okamžiku, kdy je přikryje sonická vlna bloudícího rádiového signálu.
Svůj vlastní hlas Lopatin představil už na desce Garden of Delete a na předloňské nahrávce Age Of ho už jenom cizeloval. Ještě nikdy se ale tak výrazně nepřiblížil klasickému popovému formátu – ostatně i proto mohl pro zmíněné vystoupení v show Jimmyho Fallona poskládat regulérní kapelu a na chvíli se tvářit, že je hitparádovou hvězdou. Skladby jako I Don’t Love Me Anymore nebo Long Road Home s hostující Caroline Polachek by se v nějaké jiné dimenzi mohly klidně stát mainstreamovými hity. Balada No Nightmares, ve které zpívá Lopatinův spolupracovník a přítel The Weeknd, pak patří k těm nejjímavějším písním celého roku.
Okamžiky, kdy se z chaotického rádiového víření vynoří nosná melodie, jsou uklidňující. Momenty praskání, marného ladění, snahy natočit svoji osobní anténu směrem, ze kterého vycházejí melodické signály, jsou ale možná ještě o něco přitažlivější. V době, kdy sebou v kapsách nosíme kompletní archivy zaznamenaného hudebního tvoření lidstva, připomínají nekonečné minuty čekání u rádia s prstem nachystaným na tlačítku REC. „Neměli bychom se dívat do minulosti a tvářit se, že věci tenkrát byly lepší,“ říká Lopatin ve zmíněném rozhovoru pro magazín GQ. „Protože nebyly. To si jenom vaši mysl pohrává se symboly.“
Když jsem v prvních dnech po vydání desky Magic Oneohtrix Point Never vyšel z domu na pražské Letné a napojil se na potemnělé ulice, poslouchal jsem zrovna The Whether Channel, skladbu, která dokonale kopíruje dynamiku celého alba: v prvních čtyřech minutých líně tečou z jednoho sluchátka do druhého fragmenty sotva nakousnutých melodií, stoupající basový riff, bzučení syntezátoru, který někdo zapomněl vypojit, kosmická arpeggia.
Pohyboval jsem se najednou ve stejné časové smyčce, kterou během celé stopáže obývá Lopatin. Došlo mi, že jsem o něm poprvé psal před jedenácti lety a že se toho za tu dobu zase tolik nezměnilo. To málo, co se přece jenom změnilo, ale ovlivnilo všechno ostatní. A když se po čtyřech a půl minutách nerozhodného zvukového chaosu vynořil rozhodný hlas rappera Nolanberollina, jeden z nejeuforičtějších momentů v diskografii Oneohtrix Point Never, čas se převrátil ještě jednou. Uvědomil jsem si, že si umím velmi dobře představit všechny možné varianty své osobní budoucnosti i budoucnosti světa sevřeného pandemií a ekologickou krizí, už si ale neumím představit minulost. Přesně jako v onom starém ruském přísloví.
Autor je hudební publicista.