Pasivní odpor, nonkonformnost a přizpůsobení. Život liberálů v třetí říši

Němečtí liberálové neprojevovali příliš velké nadšení pro demokracii. Adolf Hitler jim byl v lecčem bližší než komunisté.

Den po požáru Reichstagu. Foto Bundesarchiv, Bild (CC BY-SA 3.0 DE)

Vydání českého překladu přes deset let staré práce Život s Hitlerem. Liberální demokraté ve třetí říši historika Erica Kurlandera má potenciál rozčeřit klidné hladiny „československé“ veřejné debaty, v níž se fenomén nacismu, respektive fašismu zpravidla srovnává jen s komunistickým režimem v Sovětském svazu. Pro někoho může působit paradoxně, že na rozdíl od komunistů a socialistů se většině příslušníků buržoazních demokratických stran po nástupu nacismu v Německu vyhnulo pronásledování a zatýkání. Některým se dokonce dařilo dobře. Liberály ve třetí říši nelze jednoznačně zařadit do kategorie oběť, pachatel nebo svědek. V každém případě netrpěli tak jako Židé, komunisté či Romové, nicméně mezi perzekvovanými Židy a Romy bychom našli řadu liberálů.

Publikace si klade za cíl zodpovědět několik provokativních otázek. Představoval německý liberalismus duchovní sílu, která by nacistům znemožňovala uskutečnit jejich totalitní plány? Považovali někteří liberálové Hitlera za menší zlo, protože se komunistické revoluce báli více než nacismu? Jelikož liberály postihla slabší represe, byli menší hrozbou pro režim, nebo se stáhli do jakési „vnitřní emigrace“? Bylo pravděpodobnější, že se nacistické ideologii přizpůsobí spíše než představitelé levého politického spektra? Kurlander píše převážně o představitelích a představitelkách levicového liberalismu, kteří ideově vycházeli z významného liberálního politika Friedricha Naumanna (1860–1919). Mnozí působili v Deutsche Demokratische Partei (DDP), v levicově-liberální straně fungující během Výmarské republiky, kterou Naumann spoluzakládal. Tato definice však neplatí striktně a místy je to v knize mírně matoucí. V knize se zmiňují levicoví liberálové, „jen“ liberálové, výmarští demokraté… Nejde tak trochu o účelovou selekci? Jádro knihy se sice zaměřuje na několik „top“ postav (Gertrud Bäumerová, Robert Bosch, Hans Robinsohn, Paul Rohrbach), je však doplněna mnoha dalšími, což opravňuje autorovi obecnější konstatování.

Liberalismus je „křehké zboží“, které může snadno podléhat iracionálním a autoritářským tendencím, zvláště pokud čelí vnitřním krizím a vnějším hrozbám.

Z výzkumných otázek Kurlander vytváří teze, které se dají shrnout do čtyř bodů. V prvním říká, že německý levicový liberalismus nebyl jen obětí či oponentem nacismu, ale jistým způsobem i jeho ideologickým a sociologickým předchůdcem, tedy že mezi nimi existovaly ideové spojnice. To způsobovalo, že politické přizpůsobování se nacistickému režimu (nebo kolaborace s ním) probíhalo daleko přirozeněji, než by někdo mohl očekávat. Za druhé, tyto podobnosti nemusely mít reakční charakter. Naopak, postoj k vědě a technice, odluce církve od státu, sociální sféře, organizaci průmyslu, či dokonce k ženské otázce a problematice rodiny mohl nabývat progresivní aspekty. Kurlander také tvrdí, že zejména před vypuknutím války byl ve třetí říši poměrně široký prostor pro liberální kritiku a každodenní odpor. Pokud nedocházelo k vymezení vůči režimu, nemuselo to nutně souviset s obavou z represí, mohlo jít o snahu o záměrné přizpůsobení dané politické realitě. Poslední bod říká, že většina liberálů, kteří se zejména zpočátku do nějaké míry ztotožňovali s vývojem nacistické „revoluce“, ji nakonec zavrhli.

Pasivní odpor

Kurlander hned na úvod kapitoly o protinacistickém odboji liberálů připomíná nepříjemný fakt, že zmocňovací zákon z března 1933, který vynesl Hitlera k moci, podpořily všechny buržoazní strany – nový říšský kancléř získal 441 hlasů z 647. Komunistická strana byla už v té době zakázána a jedinou opozicí zůstali sociální demokraté. Některé strany – němečtí nacionalisté či katolická strana Centrum – zcela otevřeně podpořily Hitlera. Věřily, že nastolí pořádek, přičemž rovněž vítaly potlačení politické levice. Pro zmocňovací zákon hlasovalo i všech pět poslanců DPP.

Jak jsem již zmínil, liberálové pro nacisty určitě nepředstavovali hlavní terč. Pouze pár liberálů projevilo ochotu otevřeně vystoupit proti Hitlerovi. Na druhou stranu Kurlander konstatuje, že odpor liberálů vůči třetí říši byl všudypřítomný, ale víceméně pasivní. Vychází z komplexnějšího pohledu na problematiku odboje, kde tradiční kategorie jako odpor či kolaborace nepostačují. Užitečnější je používat i termíny jako pasivní odpor, nekonformnost či přizpůsobení.

Pro srovnání, ihned po nástupu nacistů k moci došlo k masové perzekuci levicově orientovaných politiků a dělníků. Jen během prvního roku existence třetí říše jich skončilo v koncentračních táborech až sto tisíc. Další tisíce socialistů a komunistů byly propuštěny z práce a byly nahrazeny nacistickými sympatizanty. K tomuto docházelo během zuřící vysoké nezaměstnanosti. Takovou míru plošné represe liberálové ani zdaleka nezažili.

Liberální kultura a duchovní život

Nástup nacismu neznamenal okamžitou změnu poměrů ve všech oblastech společnosti. Režim měl své vývojové etapy. Proto ani kulturní či duchovní svobodu Němců nezničil okamžitě. Až na malý zlomek propagandistických děl se většina výtvarné a literární tvorby ve třetí říši podřizovala „klasickým“ požadavkům trhu zaměřeného na zisk.

Pokud člověk z liberálního spektra společnosti chtěl, měl po roce 1933 relativně dostatek prostoru pro své myšlenky. Gestapo si ještě v roce 1938 stěžovalo na „liberální spodní proud“ v kulturních sférách, který „odporoval duchu doby“. Kurlander tvrdí, že zejména v prvních letech nacistického režimu netrápil liberály útlak, ale měnící se tržní prostředí v oblasti kultury. Pokud jde o potenciálně opoziční proudy, nacisty zajímalo jejich politické podvolení se a volnost v hospodářských záležitostech. V tomto směru byli ochotni ustoupit od svých námitek vůči buržoaznímu kulturnímu a duchovnímu životu. Zkušenosti liberálů ukázaly, že kulturní a duchovní „konsolidace“ pro nacisty neznamenaly na rozdíl od politické a ekonomické oblasti prioritu a minimálně ze začátku nedocházelo v tomto směru k systematickému potlačování „alternativy“. U liberálů fungovala i jistá autocenzura, přesto svými díly dokázali vyjádřit kritický postoj vůči nacistickým reáliím. Pokud se to dalo, pěstovali „mezi řádky“ Naumannův odkaz a například na akademické půdě Kurlander zaznamenává mnohé prvky nonkonformního chování.

Sociální politika a ženské hnutí

Tradiční výklad říkal, že ženy patřily mezi první oběti nacismu, protože je režim vytlačil z veřejné sféry do domácností, kde měly plnit reprodukční funkci. Argument prací, který tento pohled rozporuje, spočíval v tom, že nacistický režim ženy „donutil“ ke spolupráci nikoli represí, ale štědrými sociálními programy, propagandou a sofistikovanou manipulací s tradičními koncepcemi mateřství.

V této kapitole autor nejvíce rozebíral názory a aktivity levicové liberálky a feministky Gertrud Bäumerové a časopisu Die Frau. Tvrdí, že už před rokem 1933 mnozí přispěvatelé a přispěvatelky Die Frau vyjadřovaly mírný optimismus ohledně nacionalistické a sociální dynamiky nacistické strany, kterou spojovaly s Naumannovým národně sociálním hnutím před první světovou válkou. Nacisté na rétorické úrovni podporovali zájem žen o biologické zdraví, mateřství a sociální otázky, což feministkám typu Bäumerová imponovalo. Jisté přesahy mezi nacismem a německým feminismem z konce 19. století fungovaly i na úrovni kolektivistické a v rovině biomaterialistických sociálních cílů. Pojem „národního společenství“, jehož prostřednictvím měly ženy dosáhnout uznání ve společnosti, mnohé z nich přitahoval.

Výstupy Bäumerové a jejích kolegyň mohou zdánlivě korespondovat s nacistickými myšlenkami, na druhé straně se jim dařilo podporovat liberální, respektive feministickou agendu, což bylo v ostrém protikladu s dominantně maskulinním diskursem třetí říše. Často nechyběla ani ostrá kritika a hlubší analýzy různých tematických problémů. Sama Bäumerová považovala své aktivity během třetí říše za vyjednávání, nikoli za kolaboraci. Kurlander konstatuje, že spolu s dalšími liberálkami projevovaly v některých aspektech větší náklonnost k nacismu, než bylo nutné. Motivovala je snaha realizovat alespoň něco z Naumannovy sociální vize, když se to už nepodařilo během republiky.

Liberálové a nacistická politika

Ve sféře zahraniční politiky docházelo k největším shodám mezi liberálními požadavky a nacistickými cíli. Podle Kurlandera se představitelé DDP ocitli v zajímavém paradoxu, protože žádná jiná strana nepřispěla více k mírové a mnohostranné orientaci německé diplomacie od konce války do rozpadu Výmarské republiky a zároveň nikdo neudělal více pro šíření německé národní myšlenky, která dosáhla svého vrcholu během Hitlerovy vlády. Obecně byly liberalismus a nacionalismus v 19. století úzce protkanými jevy. Až vznikem „vědeckých“ rasových teorií se začaly objevovat rozdíly mezi nacionalismem univerzalistickým a etnickým. Avšak německý liberalismus se nejvíce lišil od liberalismu „západního“ právě silnou přítomností etnického nacionalismu a idejemi „völkisch“ výlučnosti.

Tato shodná východiska vedla k několika zajímavým stanoviskům. Paul Rohrbach po vstupu do NSDAP roku 1933 vyjádřil zklamání z absence Hitlerovy koloniální politiky. O této „materiální nevýhodě“ napsal: „Musíme se dívat jako diváci na to, jak jiní pracují na kultivaci a hospodářském využití nepředstavitelně obrovské části světa.“ Podle Kurlandera za obdobnými myšlenkami nestojí genocidní charakter třetí říše, ale dědictví Naumannova liberálního imperialismu.

Dále se liberálové v prvních letech prakticky shodovali s revizionistickou zahraniční politikou nacistů, která napravovala „nespravedlnosti“ napáchané Versailleskou smlouvou. Panovala shoda na připojení Gdaňsku, Polského koridoru a Horního Slezska, Rakouska či zabrání Sudet. Nebylo nic neobvyklého na tom, že se sice liberálové vymezovali vůči Hitlerově domácí politice, ale německou dobyvačnost interpretovali jako neúspěch Versailleské smlouvy. Také zásadoví antifašisté se občas nechali strhnout národním entuziasmem, když nacisté na Versailleskou smlouvu útočili.

Pokud jde o anšlus, liberálové mnohdy upřímně věřili myšlence rakousko-německé jednoty. V případě Sudet to už bylo méně jednoznačné. Mnozí sympatizovali s německou menšinou a jejich připojení se jim zdálo jako logické pokračování po březnu 1938, ale pouze málo z nich považovalo Sudety za oběť Versailles, navíc podle nich tento problém nestál za rozpoutání války. Například Rohrbach jednoznačně uvedl, že v případě Sudet nevěřil Hitlerovým mírovým úmyslům a pouze poraženecký postoj Britů v Mnichově zabránil vypuknutí otevřeného násilí. Mnozí vnímali zejména pasivitu spojenců jako důležitý motivační faktor pro Hitlerův postup. V této pasáži týkající se československých dějin zamrzí chybička na straně 288, kde autor mylně datuje mnichovskou dohodu na 23. září.

Liberálové sice neakceptovali vojsko coby prostředek k dosahování revizionistických cílů, ale po blitzkriegu v Polsku jen málokdo z nich tajil nadšení z „osvobození“ německých menšin. Pojem Lebensraum se spojoval se starou představou střední Evropy. Mitteleuropa byl ostatně název jednoho z nejvlivnějších Naumannových děl z roku 1915. Autor v něm navrhoval vznik Středoevropské unie pod německým vedením. Tento koncept nebyl nacistickým výmyslem: poprvé byl použit na přelomu století a začátkem dvacátých let ho ve svých pracích používali liberální akademici jako Erich Obst, Theodor Schieder a další. Tvrdili, že získání prostoru na slovanském Východě je základním předpokladem zachování zdravého německého národního charakteru. Hrozivé reálie vyhlazovací války však vedly mnoho liberálů k tomu, aby se zbavili imperialistických a nacionalistických sklonů.

V souvislosti se zahraniční politikou je třeba ještě zmínit antikomunismus. V tomto bodě docházelo mezi nacisty a liberály ke shodám. Liberálové sice nezastávali tak radikální stanoviska jako nacisté, ale DDP vždy vyjadřovala odpor vůči bolševismu, který většina liberálů považovala za nebezpečnější fenomén než nacismus. Přestože nacisté představovali nebezpečí pro demokracii, komunisté k tomu všemu ještě popírali národ a soukromé vlastnictví. Kurlander v tomto kontextu tvrdí, že pokud si i někteří liberálové přáli vojenskou porážku nacistického Německa, vždy to mělo být ze strany Velké Británie či USA, nikoli SSSR.

Měli liberálové čisté svědomí?

Samotní němečtí Židé (včetně liberálů židovského původu) podceňovali význam Hitlerova nástupu k moci, a to kvůli své dlouhodobé zkušenosti s předsudky a diskriminací. Pokud jde o liberály obecně, vztah k německým Židům měli stejně jako zbytek národa blízký, a zároveň  napjatý. Jedním z důvodů napětí bylo i to, že „völkisch“ přesvědčení liberálů pomáhalo v druhé polovině 19. století vyvolávat a posilovat rasový antisemitismus. Robinsohn poznamenal, že selhání německé demokracie proti nástupu nacismu bylo výsledkem nacionalistických tendencí, které prostupovaly celými německými dějinami. Dodal, že „tuto národní mystiku dobře doplňuje antisemitismus“.

Liberální řešení „židovské otázky“ spočívalo v jejich asimilaci, což také produkovalo jisté antisemitské předsudky. Jak však nacistický režim postupně přitvrzuje v represi proti Židům, liberálové se snažili bránit své židovské přátelé a všemožně jim pomáhat.

S ideologickou příbuzností při porovnávání nacismu a komunismu nejčastěji operují pravičáci. Avšak nacistické hnutí bylo různorodé, takže není překvapivé, že najdeme několik styčných ploch mezi liberalismem a nacismem. Platí, že nacisté se přímo inspirovali nebo si vypůjčili mnoho myšlenek a praktik od buržoazních stran. A přestože liberalismus nepředstavoval nejsilnější proud z tohoto spektra, pokud jde o podobnosti s nacismem, byl podle Kurlandera nejvýraznější.

Po krátké existenci Výmarské republiky jen málo liberálních demokratů projevovalo nadšení pro demokracii. Vytvořit z republiky hlavní platformu pro jejich odpor vůči nacismu bylo naivní. Několik hlasů z buržoazního spektra politických stran volalo po obnovení pořádku a autority, ačkoli nesouhlasily se všemi kroky nacistů. Důležitou roli však hrála neustále přítomna „komunistická hrozba“, která pro ně představovala mnohem horší variantu. Nacismus a naumannovský liberalismus navíc sdílely společnou oddanost kapitalismu. Tato fakta a souvislosti mezi nimi vedly k jistému souzvuku, Kurlander však v každém závěru jednotlivých podkapitol poukazuje na pozitivnější, protinacistické prvky liberálního myšlení a působení ve třetí říši, čímž svůj kritický rozbor, který by někdo mohl považovat za jednostranný, vyvažuje.

Některé prvky liberální občanské společnosti a demokratické veřejné sféry přežily období třetí říše a položily základ pro poválečnou obdobu Německa. Podle Kurlandera se v roce 1945 stal vítězem naumannovský sociální liberalismus – ten samý, který v roce 1933 selhal. Liberalismus je však podle něj stále „křehkým zbožím“, které může snadno podléhat iracionálním a autoritářským tendencím, zvláště pokud čelí vnitřním krizím a vnějším hrozbám. Vysvětlování těchto jevů pomáhá pochopit vznik a vývoj autoritářských režimů obecně. Za zmínku stojí, že vztahy a podobnosti mezi fašismem a liberalismem rozpracovávali i představitelé Frankfurtské školy, jmenovitě například Herbert Marcuse.

Kurlanderovo zpracování tématu je velmi přínosné a vedle obdobných knih, jako například The Apprentice’s Sorcerer: Liberal Tradition and Fascism (Učňův čaroděj. Liberální tradice a fašismus) od izraelského historika Ishaye Landy, se jedná o inspirativní počin i pro „československou“ historiografii. Některé novější práce už sice poukazují na kontinuity mezi vzájemně odlišnými historickými etapami, což boří tradiční zjednodušené výklady dějin a lehkovážné binární dělení dějin na dobro a zlo, mnoho oblastí však stále zůstává nezpracovaných.

Autor je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies