Polsko je queer, vzkazují Mezipatra. Program se věnuje historii LGBTQ+ komunity

Letošní program festivalu Mezipatra bude kompletně online. Diváci z celé republiky tak budou moci absolvovat průlet dějinami postupného zviditelňování queer komunity.

Policejní razie v newyorském baru Stonewall Inn, kde se scházeli příslušníci LGBTQ+ komunity, vyvolala v létě 1969 stonewallské nepokoje. Několikadenní demonstrace vedly k založení řady organizací hájících zájmy sexuálních minorit a staly se vzorem pro dnešní pochody hrdosti. Práva, pocity a potřeby gayů a leseb se přinejmenším ve Spojených státech dostaly z periferie do centra pozornosti. Jednotlivci, dosud maskující či odmítající svou identitu, zformovali komunitu natolik silnou, že ji nebylo možné nadále ignorovat. Jejich cestu k sebepřijetí shrnuje kaleidoskopický dokument Před Stonewallem (1984), který Mezipatra uvedou v dokumentární sekci.

Díky mnoho let trvajícímu vývoji kultury, společnosti a politiky jsou sice členové LGBTQ+ komunity dnes víc vidět a slyšet, ale aktuální dění v zemích, z nichž některé se nenacházejí daleko od našich hranic, nám připomíná, že ještě není dobojováno.

Plejáda mužů a žen v něm vzpomíná na život před událostí, kdy bylo napříč společností rozšířené přesvědčení, že homosexualita je sprosté slovo a doklad mravního úpadku. Někteří kvůli své orientaci přišli o práci nebo byt. Jiní skončili ve vězení. Leitmotivem jejich vyprávění, prokládaného množstvím dobových fotografií a ukázek ze starých filmů, je nelehké hledání identifikačních vzorů v populární kultuře.

Paragraf 175

Před Stonewallem museli homosexuální tvůrci vyprávět příběhy přijatelné pro masové heterosexuální publikum. Bylo na divácích, aby v podtextu dešifrovali zakódované významy a do zápletek „vepsali“ vlastní tužby. Homosexualita tak sice v mainstreamu několik desetiletí explicitně tematizována nebyla, a pokud ano, pak jako něco negativního, odpudivého, co musí skončit špatně, ale neznamená to, že by nevznikaly tituly otevřené queer čtení. Jedním z nich byly Dívky v uniformách (1931). Příběh zakázané lásky z dívčího internátu Mezipatra uvedou v retrospektivní části programu.

Výmarský Berlín patřil díky liberální atmosféře a množství gay barů k evropským centrům queer subkultury. Ačkoliv nechvalně proslulý paragraf 175 německého trestního zákoníku trestal sexuální styky mezi osobami mužského pohlaví, u soudu musel být předložen důkaz, že k dotyčnému styku skutečně došlo. Pořízení takového důkazu by ale vedlo k porušení osobních práv zaručovaných ústavou, což policii svazovalo ruce.

Gay tematika nepřekvapivě pronikla také na plátna kin. Nejznámějším příkladem queer reprezentace se stal právě film Leontine Sagan, jehož mladá hlavní hrdinka je považována za první ústřední lesbickou postavu v dějinách kinematografie. (Ná)znaky lesbické touhy v pohledech a slovech, které si postavy vyměňují, byly zároveň dostatečně subtilní, aby snímek nepohoršoval heterosexuální diváky.

Warhol a Visconti

Dívky v uniformách zaznamenaly velký komerční a kritický úspěch a v kinech se udržely i poté, co se kontroly nad německým filmovým průmyslem ujali nacisté. Vysoké umělecké kvality a sexuální ambivalence filmu byly nadále vytěžovány doma i v zahraničí. Přispěla k tomu pravděpodobně skutečnost, že sapfismus nebyl na rozdíl od sexuální náklonnosti dvou mužů považován za přímé ohrožení státní moci nebo říšské reprodukční politiky.

Na cenzuru průlomový film narazil až ve Spojených státech, kde nové regulace jakékoli zobrazení homosexuality znemožňovaly. Zprvu došlo k úplnému zákazu. Poté byla do distribuce uvolněná výrazně zcenzurovaná verze, údajně na přímluvu první dámy Eleanor Rooseveltové, kterou Dívky v uniformách uhranuly. Oživení zájmu o výmarskou lesbickou klasiku nastalo v sedmdesátých letech zásluhou feministických hnutí.

Po celou dobu své existence ale film inspiroval queer filmaře z celého světa. Zejména ze Spojených států, které byly v postoji vůči k sexualitě dlouho mnohem puritánštější než evropské země. V poválečné Americe natáčeli queer filmy zejména undergroundoví umělci jako Kenneth Anger, Jack Smith nebo Andy Warhol, oslovující jenom malý okruh zájemců. Snímky Gepard (1963) nebo Smrt v Benátkách (1971) italského režiséra Luchina Viscontiho byly oproti tomu nákladnými produkcemi uváděnými po celém světě.

Rodící se aktivismus

Byť po Stonewallu vzrostl počet natáčených experimentálních a dokumentárních filmů, po sofistikovanějších hraných snímcích se američtí diváci museli nadále poohlížet v zámoří. V Itálii pomáhal homosexualitu detabuizovat také Pier Paolo Pasolini, v Británii John Schlesinger nebo Ron Peck, v Západním Německu Rainer Werner Fassbinder. V NSR, kde teprve v roce 1969 proběhla první reforma zmíněného paragrafu 175, vzniklo také drama Perverzní není homosexuál, ale společnost, v níž žije (1971), které rovněž uvedou Mezipatra.

Nahlédnutí do života berlínské gay komunity natočil Rosa von Praunheim, vedle Fassbindera jedna z nejdůležitějších figur německého queer filmu. Mimořádně plodný tvůrce si své křestní jméno zvolil jako připomínku růžových trojúhelníků, kterými byli označováni homosexuálové v nacistických koncentračních táborech. Jako volání po ukončení jakékoli formy útlaku homosexuálů byl vnímán také jeho film z roku 1971, prosazující s ironickou nadsázkou radikální osvobození od buržoazní morálky německé střední třídy. Praunheima stejně jako další umělce vyprovokovaly k akci sociální otřesy z konce šedesátých let. Svými aktivistickými filmy chtěl přispět k tomu, aby gayové vyšli do ulic a dali veřejně najevo svou sexualitu. V Západním Německu se mu to podařilo. Film inspiroval založení více než padesáti skupin hájících zájmy homosexuálů. Velmi dobře byl přijat i aktivisty v New Yorku, který se stal Praunheimovým druhým domovem. V obou zemích se výrazně angažoval také v osmdesátých letech, po propuknutí AIDS krize. Natočil jeden z prvních hraných filmů o viru HIV (Ein Virus kennt keine Moral, 1986) a spolupracoval s organizacemi jako ACT UP!

Zpívající konečníky

Aktivity ACT UP! a dalších skupin prolamujících mlčení okolo AIDS natáčel přímo v centru dění David France, který z unikátních záběrů sestříhal na Oscara nominovaný dokument Jak přežít mor (2012). Také ten bude uveden na Mezipatrech. Laxnost širší veřejnosti a politiků vůči rychle se šířícímu smrtelnému viru souvisela s přesvědčením, že jde o „gay rakovinu“, která heterosexuály neohrožuje. Aktivisté se svými nenásilnými protesty snažili v různých zemích přimět vlády i farmaceutické společnosti k akci.

Nedostatečná informovanost a snaha hodit vinu na homosexuály byla též důvodem, proč média v roce 1987 obvinila jistého kanadského stevarda, že přivlekl HIV do Severní Ameriky. Tato kauza byla pro kanadského režiséra Johna Greysona podnětem k realizaci campového muzikálu Pacient nula (1993), zřejmě nejextravagantnějšího filmu letošních Mezipater. Výzkumník z 19. století v něm spojuje síly s duchem údajného nultého pacienta, aby spolu vyvrátili městskou legendu o tom, čí vinou epidemie AIDS propukla. Jedním z mnoha nezapomenutelných momentů mnohovrstevnatého mixu žánrů i vypravěčských postupů, bohatého na taneční čísla okouzlená choreografií klasických hollywoodských muzikálů, je píseň o rektech v podání dvou zubatých konečníků.

Vstup do mainstreamu

Svou drze postmoderní poetikou Pacient nula navazuje na díla proudu New Queer Cinema z druhé poloviny osmdesátých let. Šlo převážně o americké nezávislé filmy od režisérů a režisérek, jako byli Lizzie Borden, Todd Haynes, Gus Van Sant nebo Sheila McLaughlin. S New Queer Cinema a paralelně probíhajícím rozšířením videa a kabelových televizí nastal další zlom v převádění queer senzibility do audiovizuální podoby.

Hollywoodští producenti pochopili, že existuje početné publikum, které vyžaduje, případně je schopné docenit jiné než heteronormativní filmy. Nestereotypní LGBTQ+ postavy se začaly stále častěji objevovat v mainstreamových filmech a seriálech s vysokými rozpočty a slavnými herci. Představu o jejich úrovni si lze vytvořit z běžné nabídky českých kin a velkých VOD platforem, které v rámci diverzifikace obsahu a snahy oslovovat různé divácké segmenty čím dál více zohledňují méně běžné podoby a projevy sexuality a genderové identity.

Některé z těchto filmů, které jsou queer, ale ne tolik, aby odradily běžné návštěvníky kin, budou ke zhlédnutí na Mezipatrech (Matthias a Maxine, Lola, Dokud se tančí). Ostatní novinky vybrané do krátkometrážní nebo dlouhometrážní soutěže ale nabízejí nápadnější alternativu k mainstreamu a queer sexualitu zviditelňují způsobem, který straight a cisgender divákům nemusí být vždy komfortní. K tréninku citlivosti vůči odlišné orientaci a nemonogamním formám soužití dobře poslouží například brazilský film Hic (2020), celovečerní hraný debut režiséra Daniela Nolasca.

Jeho protagonista uniká z ubíjející reality horkem a chtíčem prostoupených letních dnů do nespoutaných sexuálních fantazií, jejichž snová vizualita připomene tvorbu Nolascova krajana Gabriela Mascara (Neonový býk, Boží láska). Muž ale nehodlá zůstat v roli pasivního pozorovatele. Syrový, intenzivní film o tom, že lidé by si měli plnit své sny, i když zahrnují pissing, BDSM a sex s několika muži najednou, měl světovou premiéru na letošním Berlinale.

Brazílie je přitom jedním ze států s krajně pravicovým politickým vedením, kde opět dochází ke zpochybňování či omezování pracně vybojovaných práv žen a sexuálních menšin. Vyhrocená je situace také v Polsku, které v národnostně pestrém programu Mezipater zastupuje blok tří krátkých filmů Polsko jest Queer. Díky mnoho let trvajícímu vývoji kultury, společnosti a politiky, jejž festivalové filmy postihují, jsou sice členové LGBTQ+ komunity dnes víc vidět a slyšet, ale aktuální dění v zemích, z nichž některé se nenacházejí daleko od našich hranic, nám připomíná, že ještě není dobojováno.

Všechny filmy budou dostupné na Aerovodu od 5. do 21. listopadu.

Autor je filmový kritik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies