Polský stát se hroutí jako domeček z karet. Policie stupňuje násilí

Už měsíc trvají v Polsku masové protesty proti téměř úplnému zákazu potratů. Zatímco uvnitř vládního tábora se odehrává mocenský boj a pozice katolické církve slábne, represivní složky výrazně přitvrzují. 

Uplynul měsíc od rozhodnutí polského ústavního soudu o zákazu interrupcí i v případě závažných vývojových vad plodu a také měsíc od vypuknutí největších společenských protestů v Polsku od roku 1989. Vlna občanského vzdoru mění nejen polská velkoměsta, ale i menší města a venkov. Navzdory počasí i pandemii lidé nadále protestují, byť na veřejných místech už ne tak masově a tak intenzivně. Vůle lidí ukazovat svůj nesouhlas s vývojem situace je stále silná zejména na internetu.

Vládnoucí strana se stále více noří do pandemického chaosu a hodnotové nejistoty spojené s morálním pádem katolické církve.

Pandemie v Polsku nabírá na síle. Vláda to sice nechce uznat a minulý týden premiér Mateusz Morawiecki dokonce vyhlásil vítězství v bitvě s druhou vlnou koronaviru (úspěch v boji s první vlnou byl premiérem cynicky ohlášen těsně před kontroverzními prezidentskými volbami na přelomu června a července), nicméně počty zesnulých i hospitalizovaných, nedostatečná dostupnost zdravotní péče a zkušenosti pracovníků ve zdravotnictví vládní propagandu zpochybňují. Zároveň se pandemie stala ideální záminkou k trestům za účast v probíhajících protestech. V zemi přitom stále nebyl vyhlášen nouzový stav.

Slábnoucí pozice katolické církve

V Polsku se rozpoutal nevídaný hodnotový chaos. Katolická církev jako tradiční hlavní aktér polského veřejného života pomalu přichází o možnost uplatňovat svůj vliv na společnost. Pozice této instituce, pečlivě budovaná v rámci nového uspořádaní po roce 1989, postupně slábne. Množící se svědectví lidí, kteří byli v dětství sexuálně zneužiti církevními činiteli, odhalují selhání obyčejných kněží, církevní hierarchie i celého systému.

V neposlední řadě svou roli sehrál i nedávno odvysílaný televizní dokument, který ukázal bezmoc státní správy vůči církvi na území Polska. Celé Polsko se z něho dozvědělo, že nejbližší spolupracovník papeže Jana Pavla II., jeho osobní sekretář, emeritní krakovský arcibiskup a kardinál Stanislaw Dziwisz, se aktivně podílel na utajování případů pedofilie. Dokument otevřel velkou a v Polsku doposud skoro neexistující debatu o podílu Jana Pavla II. na vytváření a udržování těch patologičtějších mechanismů uvnitř katolické církve. Od převzetí moci stranou Právo a spravedlnost v roce 2015 se katoličtí biskupové otevřeně zapojují do řady společenských konfliktů. V roce 2020 církev podpořila politickou kampaň vládnoucí strany proti sexuálním menšinám a LGBT komunitě a následně se postavila proti protestům v rámci Celostátní stávky žen. Paradoxně jí to nepomohlo a její pozice hodnotového hegemona se začíná otřásat.

Radikalizace jazyka

Na tomto pozadí se také odehrává mocenský boj uvnitř vládnoucí strany, který prozatím vypadá jako soutěž o co nekrutější a co nejvíce od reality odtržený návrh nového protiinterrupčního zákona. Rozhodnutí ústavního soudu z 22. října 2020 nebylo doposud publikováno ve sbírce zákonů, což znamená, že nemůže být považováno za platnou směrnici. Prozatím ve sněmovně čekají dva další návrhy protipotratového zákona. Zatímco první projekt, připravený prezidentem Andrzejem Dudou, zakazuje interrupce s výjimkou letálního poškození plodu a působí jako snaha najít kompromis mezi vládou a katolickou církví, v návrhu koaliční strany Solidární Polsko (Solidarna Polska) se snoubí středověká doktrína s dystopickou krutostí: navrhuje mimo jiné umísťování těhotných žen, u nichž se předpokládá poškození plodu, do hospiců, aby tam za dohledu lékařů a kléru mohly dokončit svá těhotenství a porodit těžce postižené děti. Tyto dva nové návrhy, projednávané ve sněmovně ve středu 18. listopadu, opět zmobilizovaly lidi ve Varšavě k symbolickému zablokování parlamentu.

Polská společnost má problém s agresí. Radikalizaci a brutalizaci jazyka užívaného v politické debatě, na sociálních sítích i ve většině mainstreamových liberálních i státních médií, jazyka, který vylučuje a stigmatizuje, můžeme pozorovat již zhruba deset let. Polarizace a trauma kolem smolenského leteckého neštěstí z roku 2010, při kterém zemřel prezident Lech Kaczyński a řada dalších vysokých představitelů státu, otevřely veřejnému jazyku úplně nové, doposud neznámé možností. Mezigenerační přenos násilí jako formy prožívaní a řešení problémů je ve společnosti těžce zasažené osudy druhé světové války velmi silný. Ale od roku 1989 až doposud nikdy nebyl oficiální diskurs vlády namířen proti vlastním občanům a občankám.

Je to válka

Minulou středu večer policie v ulicích Varšavy zasáhla proti demonstrantům způsobem dalece přesahujícím běžnou policejní intervenci během pokojných protestů. Zasahující jednotky ukázaly agresivitu fyzickou i slovní, použily slzný plyn a do protestujícího infiltrovaly provokatéry. Otázkou zůstává legalita samotného zásahu proti pokojné demonstraci či oprávněnost nasazení hlavní protiteroristické jednotky (BOA). Rubikon byl překročen. V průběhu dalšího dne byli zatčeni a pokutováni lidé v souvislosti s porušováním protipandemických opatření a šéf vládnoucí strany Jarosław Kaczyński pronesl nenávistný proslov, v němž použil velmi silné a tabuizované kulturní kódy čitelné hlavně pro starší generaci, například když červený blesk, symbol občanské vzpoury a Celostátní stávky žen, označil za „esesmanský“. Kromě toho si přisvojil jedno z hesel protestů: „Máte krev na rukou,“ vykřikl na adresu protestujících.

Že se jedná o válku, o tom už asi nepochybuje ani jedna ze stran konfliktu. Vládnoucí strana se stále více noří do pandemického chaosu a hodnotové nejistoty spojené s morálním pádem katolické církve a její politika se hroutí jako domeček z karet. V době, kdy je stále častěji obviňována z neschopnosti řídit zemi, se rozhodla slovní násilí, kterým doposud krmila celou spolčenost, přetavit v násilí skutečné. Jako by ztratila poslední zbytky respektu vůči obyvatelstvu, které jí dalo demokratický mandát k vládnutí. V situaci, kdy pozbyla schopnost vést politiku odpovídající společenské, kulturní a ekonomické situaci roku 2020, jí zůstal jen slzný plyn a fyzické násilí jako hlavní vládní nástroje při řešení konfliktů.

Autorka je socioložka, působí na FHS UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies