Putin chce doživotní imunitu. Ani jeho pozice není po koronavirové krizi neotřesitelná

Ruský prezident podniká kroky, kterými si chce zajistit klidné stáří. Proč se ale tolik snaží?

Ruský prezident Vladimir Putin podnikl další krok k zajištění svého postavení. Do Státní dumy postoupil návrh dvou poslanců, kteří navrhují změnit ústavu tak, aby nově všem bývalým ruským prezidentům zajišťovala doživotní imunitu. Nyní hlava státu nemůže být žalována za činy vykonané v rámci prezidentského mandátu, nově by se však imunita vztahovala i na činnost po skončení volebního období a podle některých právních výkladů i před ním. V praxi by to znamenalo, že by Vladimir Putin (neboť se jedná o jediného ruského prezidenta, na kterého by se aktuálně norma vztahovala, pokud by funkci opustil) mohl páchat trestné činy až do konce svého života a nemohl by za ně být stíhán. Pokud by nebyl imunity zbaven velmi složitou institucionální cestou.

Putin je oproti Janukovyčovi nebo Lukašenkovi v té nevýhodě, že nemá svého Putina, který by mu pomohl zkrotit občany vlastní země, a kdyby se to nepovedlo, tak by mu poskytl azyl.

Nabízí se otázka, proč má Putin zapotřebí upravovat stav, který nejspíš nikdy nenastane. Za dva roky, tedy v roce 2024, současnému prezidentovi vyprší druhé funkční období, avšak díky změně ústavy a vynulování jeho mandátů, k čemuž došlo na jaře 2020, může kandidovat na další dvě období. Může tedy stát v čele země až do roku 2036, kdy mu bude 84 let. A i pak se jistě najde nějaký fígl, který by mu zajistil funkci, v níž je se čtyřletou přestávkou už od roku 2000, až do konce života. Nicméně Putin je prozíravý politik a za svou kariéru se naučil, že opatrnosti nikdy nezbývá. Viděl pády mnoha autoritářů, jejichž moc se zdála neotřesitelná, a bylo to nakonec jeho Rusko, které spřáteleným vyhnaným prezidentům poskytlo azyl před revanšem jejich spoluobčanů. Za všechny jmenujme bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, v jehož stopách možná brzy poběží i běloruský autokrat Alexandr Lukašenko.

I železná moc může být křehká

Vladimir Putin – ač sám má svou zemi zatím pod kontrolou – se díky běloruskému scénáři mohl poučit, že i pasivní a smířené obyvatelstvo se může velmi rychle zaktivizovat. Tím spíše, když je nuceno čelit pandemii, již úřady nezvládají, a kvůli jejich liknavosti a korupci kolabuje zdravotnictví. To má za následek, že se hroutí fasáda režimu a odhaluje i těm, kteří režim podporovali, že jste-li chudí a nedůležití, stát vás nechá na holičkách, neboli parafrází slov Dmitrije Medveděva: místa v nemocnici nemáme, ale vy se držte. Světová pandemie koronaviru již zamíchala politikou v nejedné zemi, a podíváme-li se na postsovětský prostor, kam se i Vladimir Putin a jeho věrní dívají nejčastěji, vidíme od letošního roku kromě protestů v Bělorusku, revoluci v Kyrgyzstánu a obnovení bojů mezi Arménií a Ázerbájdžánem, které mají charakter finální bitvy o sporné území Náhorního Karabachu. Tři události, které se ještě před pár měsíci jevily jako sci-fi.

Režim Vladimira Putina velmi podrobně sleduje podobné případy a bere si z nich poučení. A právě tak bychom měli chápat i tento krok – tedy jako způsob, jak zvýšit osobní bezpečnost současné hlavy Ruska a pojistit se do budoucna pro jakýkoliv scénář. Putin je totiž oproti Janukovyčovi nebo Lukašenkovi v té nevýhodě, že nemá svého Putina, který by mu pomohl zkrotit občany vlastní země, a kdyby se to nepovedlo, tak by mu poskytl azyl. Na to by se dalo namítnout, že by se jistě našli spřátelení autoritáři, kteří by mu azyl poskytli, avšak je s otázkou, komu by dnes jeden z nejmocnějších lídrů světa důvěřoval natolik, aby se mu vydal do rukou. Mnoho kroků, které ruský režim podniká, dělá pro to, aby jednak udržel domácí mocenský status quo (rozuměj ruskou dojnou krávu v rukou oligarchicko-úřednické vrstvy) a aby zajistil poklidný život ruskému lídrovi tak, aby mohl spokojeně užívat svých nabytých statků a úcty. Jelikož i prestiž, kterou zajišťuje pozice ruského prezidenta, je návyková.

Protesty na dálném východě

Vrátíme-li se však k otázce imunity pro ruského exprezidenta a zajištění jeho bezpečnosti, v Rusku se od začátku koronavirové pandemie, která sama o sobě je dostatečným výstražným signálem, stalo několik zásadních věcí, jež pro ruské úřady sloužily jako předzvěst budoucích možných otřesů. Pro upřesnění: to, že je režim vyhodnotil jako případnou hrozbu, neznamená, že se v budoucnu začne otřásat, avšak vždy je lepší podniknout preventivní kroky. První takovou událostí jsou již několikaměsíční protesty na dálném východě v Chabarovsku. V červenci zde byl zatčen gubernátor Sergej Furgal a převezen do Moskvy k soudu. Místní obyvatelé zatčení vyhodnotili jako účelové, jehož cílem byl pokus Kremlu o větší dohled nad oblastí. Překvapením bylo, že do ulic v první fázi vyšlo až sto tisíc občanů. Protesty, které se konaly bez ohledu na koronavirovou situaci, měly odezvu i v dalších místních městech a dokonce i v Moskvě. Policie protesty většinou nechávala být, a to i když demonstranti volali po demisi samotného Putina. A protesty v omezené míře pokračují doteď.

Otrava Navalného a sebeupálení novinářky Slavinové

Událostí, která zahýbala nejen ruskou společností, ale i světovou, bylo otrávení opozičníka Alexeje Navalného letos v srpnu. Putin dlouho aktivity tohoto kritika Kremlu nechával bez komentáře, avšak jistě jej příliš netěšila stále rostoucí popularita Navalného organizace, která odhaluje korupční kauzy představitelů nejvyšších pater ruského režimu a spřátelených postav kulturního života. Navalnyj se na rozdíl od jiných opozičníků nezaměřoval na útisk politických svobod a demokracie v Rusku, ale poukazoval na případy rozkrádání státního majetku. Přístupnou formou tak Rusům ukazoval, že díky tomu, že si Dmitrij Medveděv pořídil luxusní sídlo, chybějí peníze jinde, například aktuálně v sektoru zdravotnictví, a tedy že kvůli tomu za pandemie umírají lidé. Na tuto notu začalo slyšet stále více lidí, především mladá generace. Ať již otrávení Navalného má na svědomí přímo Putin, nebo jen někdo z jeho aparátu byl „přehnaně aktivní“, vina za to dopadá přímo na Kreml. Podle průzkumu RFE/RL se jeden ze tří Rusů domnívá, že Navalnyj byl otráven a 30 procent z těchto respondentů z toho viní ruské úřady.

Další z událostí, která otřásla Ruskem, bylo sebeupálení novinářky Iriny Slavinové. Slavinová působila jako šéfredaktorka nezávislých novin v Nižním Novgorodu a byla po delší dobu pod nátlakem ruských úřadů. Než se 2. října zapálila před budovou ministerstva vnitra, zveřejnila na sociálních sítích příspěvek, že vinu na její smrti nese Ruská federace. O tom, že ruské úřady ztrpčují život všem, kteří se snaží o opoziční činnost, a novinářům obzvlášť, se obecně ví, ale sebeupálení byl přeci jen šok.

Uvedené události nejsou vyčerpávajícím výčtem, ale jakýmsi ukazatelem, že ani Rusko není zcela imunní vůči otřesům. Ve vyhrocené době, kdy nikdo neví, co bude dál, zda ekonomika nezkolabuje a tisíce lidí nepřijdou o práci, se ruské úřady víc než kdy jindy snaží pojistit. Do budoucna tedy můžeme očekávat další kroky ruské vlády, které by vedly k zajištění neměnnosti současného stavu a osobní bezpečnosti Vladimira Putina, kdyby se přeci jen situace proměnila a on musel odejít.

Autorka je politoložka se zaměřením na východní Evropu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies