Být unavená či přímo vyčerpaná není ostuda – pokud se tedy ráno zvednete z postele a vyrazíte poslušně do práce. Z konstatování „jsem unavená“ se dávno stalo dokonce určité potvrzení vlastní vytíženosti, žádanosti a především důležitosti – jsem unavená, protože se věnuju tolika činnostem. Únavu jsme přijali jako cosi nevyhnutelného, co pevně svírá naše životy a co je zároveň nutné neustále porážet a překonávat. Únava tak sama o sobě není znakem úspěchu; to teprve její potlačení ve prospěch pracovního nasazení. Jenže co když je v únavě ještě jiný, nepoznaný potenciál?
Odžít si únavu a skleslost
Katharina Schaffnerová, autorka knihy Exhaustion: A History (česky bychom mohli přeložit jako Historie vyčerpanosti), říká, že lidé v mnoha historických obdobích chápali sami sebe jako ty nejvyčerpanější v dějinách – přistupovali k vyčerpanosti jako k určitému čestnému odznaku, který si po právu zasloužili. Co se tedy podle Schaffnerové v průběhu let mění, není fakt, že zkoumáme vlastní míru vyčerpání, ale to, čím si ho vysvětlujeme.
Současné převažující zdůvodnění je, že jsme přehlceni podněty a obklopeni technologiemi, které nám doslova nedají spát. Podle Schaffnerové bylo ale tohle zdůvodnění typické i pro 19. století, kdy se taktéž upozorňovalo na přemíru podnětů a zrychlení životního tempa.
Jak by to asi vypadalo, kdyby ženy celého světa na jeden den odmítly vykonávat veškerou reproduktivní práci a šly se prostě dospat?
Schaffnerová zároveň upozorňuje, že až do 19. století se vyčerpanost řešila pouze v souvislosti s muži, protože teoretici se zajímali o rozpoložení těch, co k práci „využívají mozek“. Když už se začala vyčerpanost probírat i v souvislosti se ženami, bylo jim doporučováno, aby se stáhly z veřejného života – zatímco muži se měli začít věnovat něčemu aktivnímu jako sportu.
S tímto na paměti je zajímavé sledovat, nakolik stavy únavy, poruch soustředění a spánku pronikly do tehdejší literatury. U Emmy Bovaryové, hrdinky románu Gustava Flauberta, bychom mohli snadno najít projevy hluboké duševní vyčerpanosti. Emma je zklamaná z manželství a mateřství ji nijak nenaplňuje. Něco nového a nepoznaného hledá u milenců, ale nic z toho nemá dlouhého trvání. Emma upadá do dluhů a nakonec páchá sebevraždu. Flaubert v knize dopodrobna popisuje hrdinčiny stavy, psychické, ale i fyzické projevy jako slabost nebo závratě. Emmina vyčerpanost vyvstává ze života, který vede a v němž nevidí smysl. Neexistuje pro ni žádná cesta ven. Na konci 19. století pak byla otištěna slavná feministická povídka The Yellow Wallpaper (Žlutá tapeta) od autorky Charlotte Perkins Gilmanové. Příběh vypráví bezejmenná vypravěčka, jíž manžel doporučil, aby si poporodní smutek a únavu léčila pěkně v klidu na venkově. Hrdinka je zavřená v pokoji se žlutou tapetou, kde se nesmí věnovat vůbec ničemu intelektuálnímu, nemůže si ani zapisovat poznámky. Upře tak veškerou energii k pozorování žluté tapety a jejího vzoru. Postupně začne propadat do čím dál větší paranoi, kdy má pocit, že v tapetě se pohybuje žena (respektive ona sama), kterou je třeba osvobodit. Příběh končí tím, že hrdinka zdrásá tapetu ze zdí a oznamuje svému muži, že se konečně dostala ven – jemu navzdory. The Yellow Wallpaper můžeme číst jako příběh ženy, které nebylo dovoleno, aby si svou únavu a skleslost odžila. Její muž chce, aby se jeho žena vyléčila, aby byla zase „normální“ a činorodá; paradoxně však její stav jen prohloubí.
A ještě jeden příklad literární postavy 19. století. Asi nejslavnějším „lenochem“ světové literatury je Oblomov. Titulní hrdina románu Ivana Alexandroviče Gončarova tráví většinu času ležením na pohovce a vzpomínáním na dětství nebo fantazírováním o tom, jak by mohl vypadat jeho život, kdyby se z té pohovky zvedl. Tohle polehávání rozčiluje jeho přítele, činorodého Štolce, který se neustále něčím zaměstnává. Je to ale právě váhavý a pasivní Oblomov, do kterého se zamiluje krásná Olga. Vypadá to, že by se dokonce mohli vzít, jenže on ze vztahu vycouvá. Olga se pak provdá za Štolce a Oblomov zůstává na svém gauči.
Oblomov není o žádném cíli zcela přesvědčený. Mohl by si vzít Olgu a mohl by se přestěhovat. Mohl by dosáhnout dobrého postavení ve státní službě a mohl by cestovat. Jenže on nic z toho doopravdy nechce. Namísto toho zůstává pasivní či – přesněji – neaktivní. Jeho neaktivita však není pouhým nicneděláním. Jde o dobrovolné znehybnění či „aktivní neaktivitu“. Nelze o něm však říct, že je „zbytečný člověk“ (jak se řada z nás učila na hodinách literatury).
Oblomov udržuje slušné emoční vztahy s několika lidmi, a zatímco jeho okolí řeší úzce definované životní mety, on dokáže nahlédnout za tyto cíle. A tam nevidí vůbec nic. Nejistý si jinými možnostmi zůstává na své pohovce a vyčkává, dokud nezformuluje alternativu, která bude dostatečně pevná a přesvědčivá. Nejde pak jen o to, že není ochoten zasvětit svůj život práci; ve svém přístupu používá přiznanou, nijak nekrocenou únavu jako kritiku společnosti. V tom, že se z toho gauče prostě nezvedne, můžeme vidět slušný revoluční akt.
Zříct se spánku
Vyčerpanost nesouvisí jen s přemírou podnětů, její hlavní napojení je samozřejmě na nedostatek spánku. A tady se od 19. století hodně změnilo. Jonathan Crary ve svém eseji Pozdní kapitalismus a konec spánku (jenž je součástí sborníku Odpočinek v neklidu, který připravil Nikola Ivanov) píše, že se po celé 20. století útočilo právě na spánek. Podle něj spí průměrný Američan v současnosti jen šest a půl hodiny denně. Předchozí generace si dopřávala hodin osm a na začátku 20. století šlo dokonce o hodin deset.
Crary dále píše: „Většinu ze zdánlivě nezredukovatelných nutností lidského života – hlad, žízeň, pohlavní touhu a nejnověji i potřebu přátelství kapitalismus zkomoditizoval a zfinancializoval. Spánek jakožto lidská potřeba a časový prostor, které se nedají zkolonizovat a přetvořit v masivní motor ziskovosti, působí v globální přítomnosti jako nepatřičná anomálie a krizový element. Navzdory veškerému vědeckému výzkumu spánek mate a frustruje, protože se žádnou strategií nenechá vykořistit či přetvořit. Je nevídané a nemyslitelné, že se z něj nedá vytěžit nic hodnotného.“ Crary dodává, že spánek je poslední překážkou výkonu po čtyřiadvacet hodin denně, protože ho nejde „zrušit“.
V roce 2014 natočily umělkyně Barbora Kleinhamplová a výtvarná kritička a kurátorka Tereza Stejskalová krátké video s názvem Manifest spáčů. Sledujeme tu obrazy lidí spících v práci, absolutně vyčerpaných nebo nehybně ležících. Video doplňuje mluvený komentář, v němž mluvčí tvrdí, že protestují proti masivnímu a dlouhotrvajícímu útoku na oblast spánku.
„Říkají nám, že úspěšní lidé takřka nespí, že spánek je pro nuly, ale odvrácenou stranou bdělého úspěchu je somnambul, věčně nevyspaná pracující matka, noční hlídač, který hlídá manažera, jemuž se nevyplatí jet na noc domů. Potácející se bezdomovec postrádající klid a bezpečí střechy nad hlavou. Spící na lavičce je automaticky podezřelý, musí být strážníkem probuzen… Jedině ve spánku zůstáváme odpojeni od technologií, neustále výroby a konzumace. Svět kolem nejde nikdy vypnout, jen když usneme, anebo umřeme.“
Manifest spáčů dokázal jednoduchou formou zpřístupnit myšlenku, že spánek nutně potřebujeme a nejde se ho zříct. Ano, zříct se ho (zatím) skutečně nelze, ale jde ho zúžit na nejtenčí možnou dobu.
Spánek je pro baby
Thomas Edison prohlásil o spánku, že jde o zlozvyk, kterému se snad jednou vymaníme. Veřejné osobnosti, které denně naspí jen pár hodin, se tím často chlubí – od Margaret Thatcherové po Andreje Babiše a Karla Havlíčka. Také Donald Trump se nechal slyšet (ještě v době před svým prezidentstvím), že spí jenom tři nebo čtyři hodiny. Nemůže se prý totiž dočkat, až bude zase pracovat. Kdo podle něj skutečně miluje to, co dělá, nepotřebuje spát déle. (Těžko samozřejmě říct, jak spánek hodnotí Trump dneska. Po neúspěšném pokusu obhájit mandát by se možná prospal docela rád.)
Alan Derickson ve svém textu Spánek je pro baby. Mužská elita jako ideál bdělosti (opět ze sborníku Odpočinek v neklidu) píše, že podobné výroky vrátily spánkovou deprivaci jako znak silně maskulinního stylu vládnutí, kdy ale cílem nebylo jen věnovat se tomu, co dotyčný miluje, ale celkově zdrtit protivníka. „Bdělost sloužila k zastrašení potenciální kořisti neúnavného účastníka konkurenčního boje,“ formuluje to Derickson. Dostáváme se tím k dalšímu zajímavé aspektu, pokud jde o rozdíl mezi muži a ženami. Jestli je totiž bdělost u mužů znakem bojovnosti, tak ženám, které nejsou na těch úplně nejvyšších postech společenské hierarchie, nic takového přiřknuto není.
Péče nebo slaďování péče a práce, které v mnoha případech nutně ústí ve spánkovou deprivaci, jsou brány jako cosi, co k ženství zkrátka patří, a tedy není třeba to nijak oslavovat. Péče je totiž neviditelná – odehrává se v soukromí, nejsou z ní žádné tabulky úspěšnosti a sama o sobě nic nevydělává (ačkoli ženy po celém světě tráví podle zprávy Oxfam každý den dohromady 12,5 miliardy hodin péčí o své rodiny a domácnost, což je neplacená práce, která by šla vyčíslit na 10,8 bilionu dolarů ročně). Protože vyčerpanost žen bývá spojena s reproduktivní, nikoli produktivní prací, není nutné na ni upozorňovat. A reproduktivní práce je samozřejmě dlouhodobě znevažována a především mizerně – nebo rovnou nijak – ohodnocena.
Přitom by si stačilo provést malý myšlenkový experiment. Jak by to asi vypadalo, kdyby ženy celého světa na jeden den odmítly vykonávat veškerou reproduktivní práci a šly se prostě dospat? Člověk nemusí mít zrovna velkou fantazii, aby mu bylo jasné, že by se chod světové ekonomiky, který spoléhá právě na tohle obří množství neplacené práce, okamžitě zadrhl.
Vyhořelí mileniálové
„Možná žiju špatně, ale aspoň nemusím pracovat, abych toho dosáhnul,“ říká jedna postava z filmu Flákač (v anglickém originálu Slacker), který natočil v roce 1990 americký režisér Richard Linklater. Snímek sleduje několik příslušníků tzv. generace X (tedy lidí narozených zhruba od poloviny šedesátých let do začátku let osmdesátých), kteří se nechtějí zařadit do koloběhu životů svých rodičů – práce, hypotéka, rodina, práce, smrt –, a tak většinu času zůstávají doma, čtou si, koukají na filmy… zkrátka se flákají.
Právě příslušníci generace X mohli na konci osmdesátých a začátku devadesátých let působit jako ti, kteří odmítnou tehdejší přituhující neoliberální uspořádání a budou hledat nové alternativy. V jejich flákání lze ale dnes těžko spatřovat něco víc než časově omezenou revoltu. Podle výzkumů je to dnes právě generace X, která ovládá až polovinu vedoucích pozic a činí rozhodnutí výrazně ovlivňující to, v jakém světě budeme za pár let žít.
Ačkoli se o mileniálech, tedy lidech narozených mezi roky 1981 a 1996 často tvrdí, že jsou zpovykaní či zlenivělí, krmí se avokádovými toasty a nedokážou přijmout skutečnou zodpovědnost (nedávno se třeba kněz a přírodovědec Marek Orko Vácha v rozhovoru pro Aktuálně.cz vyjádřil, že na rozdíl od jeho generace jsou dnešní mladí lidé příliš přecitlivělí a postrádají odhodlání), jde o první generaci, která začala skutečně hlasitě upozorňovat na to, že už fakt nemůže. Neděje se tak odmítáním práce a rodinných závazků, ale prostě tím, že o tom její příslušníci a příslušnice často (podle některých až příliš často) mluví a píšou.
Anne Helen Petersenová publikovala loni na BuzzFeedNews hojně čtený a sdílený text, který se dočkal i českého překladu: Jak se z mileniálů stala generace vyhořelých. Autorka-mileniálka charakterizuje vyhoření jako stav, kdy člověk sice vyčerpal veškeré vnitřní zásoby, ale nemůže se zbavit přesvědčení, že musí neustále pokračovat. Jde tedy o takový stupeň vyčerpání, které nedovoluje ani chvilkové zhroucení. Petersenová na svém případě popisuje, jak si uvědomila, že je už nějakou dobu vyhořelá, ačkoli si to dlouho odmítala připustit. Důvod vyhoření pak spočíval v tom, že byla plně přesvědčená, že musí bez přestání pracovat. Ani s tímhle nasazením si však stejně jako řada jejích vrstevníků nedokázala zajistit dostatečné materiální zabezpečení. „Boomeři si užili zlatý věk kapitalismu; generace X měla deregulaci a ekonomiku stékání. A mileniálové? Máme rizikový kapitál, ale také jsme zažili finanční krizi roku 2008, úpadek střední třídy a nástup jednoho procenta bohatých, jakož i pozvolný rozklad odborů a stálého zaměstnání na plný úvazek.“
Petersenová píše, že navzdory zvýšenému nasazení se podmínky pracujících zhoršují – nižší plat, méně výhod a nižší zabezpečení. „Naše výkonnost nezvrátila stagnaci platů, naše odhodlání nám nedodalo na důležitosti. Naše pracovní zaujetí pro sebevíc vykořisťovatelské zaměstnání vlastně vedlo jen k tomu, že posílilo a usnadnilo naše vykořisťování. Ošklivé zacházení ze strany společností snášíme jen proto, že o jiné možnosti prostě nevíme. Nevykašleme se na to. Vytvoříme si vnitřní pocit, že se nesnažíme dostatečně. A radši si navíc najdeme vedlejšák.“
Lukáš Senft pak ve svém pozdějším textu na totožné téma píše, že právě mileniálové by mohli být první generací, který se pokusí osamostatnit od „společnosti dravců, od degradace lidí a všeho živého na pouhé zdroje“.
Nebýt už potrhaným hadrem
Může to znít jako optimismus z kouta, ale možná právě v téhle děsivé upřímnosti, že už to zkrátka nejde zvládat, leží důležitý potenciál – a to samozřejmě nejen pro mileniály.
Objevit a hýčkat si svého vnitřního Oblomova je nesmírně důležité. Pokud totiž budeme mluvit o tom, jak moc jsme unavení, a nebudeme tyto pocity zastírat nebo zlehčovat ze strachu, abychom nevypadali jako uplakánci, minimálně zjistíme, že v tom nejsme sami. Že nejsme sami, kdo se cítí jako potrhaný, vydřený hadr, který je však dál a dál používán. Sdílení může být prvním krokem procesu, kdy stav unavenosti a vyčerpanosti přestaneme brát jako ocenění vlastní důležitosti, ale jako způsob, jak zjistit, do jakého světa jsme se vlastně dostali a v jakém bychom chtěli žít.
„Spánek je stav nečinnosti, iracionálního snění, skrytých možností, o kterých dnes ani nevíme,“ říká se ve Manifestu spáčů. Český surrealistický filmař Jan Švankmajer v rozhovoru pro Salon Práva konstatoval, že „zárodky revolty jsou v našich snech“.
To je určitě jedna rovina spánku a snění. Ta druhá je jednodušší, a sice to, že na chvíli nemusíme nic dělat. Myslet, plánovat, pracovat, vyhodnocovat. Nemusíme se zabývat tím, co nám uniká, co jsme nestihli a co docela určitě stihneme zítra, pokud si dostatečně časně přivstaneme. Budeme prostě jen pevných pár hodin denně existovat – což přece docela stačí. Pro začátek to není vůbec málo.
Autorka je spisovatelka a scenáristka.