„Uvědomit si, co ztrácíme, někdy pomáhá ze všeho nejvíc,“ říká terapeutka

O úzkostech z pandemie covidu a klimatické krize jsme mluvili s psychoterapeutkou Zdeňkou Voštovou.

Před pár dny jste na Facebook napsala alarmující status o tom, jak se podepisuje stávající situace na psychickém zdraví lidí. Jak pandemii a lockdown prožíváte jako psychoterapeutka v praxi?

Psychický stav lidí se obecně rychle zhoršuje. Objevují se úzkosti, depresivní stavy, nespavost a pláč. Ostatně to, co zažívám ve své praxi, je jen odrazem celkového dění a nálady ve společnosti. A těžko můžeme popřít, že to, co se nyní děje, na nás na všechny nějakým způsobem doléhá. Zvyšuje se tlak na naši psychiku a je logické, že se objevuje úzkost, smutek, hněv. Většinou nejde jen o obavy z nákazy koronavirem. Sociální izolace, ekonomická nejistota a ztráta pevných bodů v životě mohou zesilovat i jiná témata, která v klidnější době zůstávají v pozadí, jakoby spí v zákrytu. Podle letošní studie vedené Národním ústavem duševního zdraví se již během první jarní vlny v české společnosti razantně zvýšil výskyt depresí a úzkostí a vzrostlo i množství lidí se sebevražednými myšlenkami. Nyní dopadá situace na naši psychiku ještě více. Druhá vlna je delší a závažnější, frustrace z nutnosti dodržovat přijatá nařízení se prohlubuje, pro spoustu lidí je těžké vidět, kdy bude zase lépe.

Mám za to, že psychologická stránka se zanedbává. Nevím, jestli naše vláda konzultuje svá opatření s psychology, ale rozhodně bych to doporučila.

A ještě cítím jeden důležitý moment. Jsme v tom sice všichni, ale ne všichni stejně – někdo dostává dále plat, někdo se ocitl zcela bez příjmů a v dluzích, někdo je obklopen blízkými lidmi a třeba si i užívá určité zklidnění, někdo žije sám a izolace na něj o to více doléhá. Proto je nyní důležitější, abychom nezapomínali na ty, kteří jsou krizí více oslabeni nebo dokonce existenčně ohroženi. Skoro si nedokážu představit, jaké to asi je být v současnosti provozovatelem restaurace nebo zůstat v domově pro seniory zcela odpojen od rodiny a nevědět, zda budu mít ještě kdy možnost ji znovu spatřit.

Jaká je role psychoterapie v podobných situacích? Asi těžko vyřešíte pandemii nebo nezaměstnanost

Na internetu najdeme spoustu rad, jak využít koronavirovou epidemii k „osobnímu růstu“. Udělejte si doma kváskový chleba, přečtěte si knihu, vnímejte krizi jako příležitost… To může být užitečný tip pro lidi, kteří na to mají kapacitu – ať už časovou nebo duševní. V některých situacích ale spousta z nás tu kapacitu jednoduše nemá, a pak jsou takové rady spíše kontraproduktivní. A psychoterapie není primárně o pozitivitě a dobrých radách. Pokud chceme někoho přimět k radosti nebo dobré náladě, můžeme způsobit pravý opak – takový člověk se pak může cítit ještě opuštěnější a zažívat pocity selhání. Ovšem pociťovat při velké zátěži naštvání, nebo naopak smutek a tíhu není vůbec divné. Je to normální. A kdykoliv, když se nutíme k emoci, kterou necítíme, která tu s námi není, zaděláváme si na problém. Je to těžké a je mi z toho smutno. Štve mě to. Neuvidím několik měsíců svoji rodinu, nemůžu chodit do práce, kde to mám rád, nebo jsem dokonce práci ztratil… Mně se osvědčuje dát v takových případech při terapii hlas figuře smutku nebo vzteku. Uvědomit si, co ztrácíme, někdy paradoxně pomáhá ze všeho nejvíc. Teprve, když si tím projdeme, může se vynořit i jiná naše část, třeba ta, která přináší vděčnost či naději. Hesla jako „myslete pozitivně“ a podobně prostě mají svoje úskalí a psychoterapie pracuje jinak.

Vy se zabýváte ve své terapeutické praxi i environmentálním žalem. Vidíte nějaké paralely mezi současnou úzkostí z pandemie covidu a strachem o osud naší planety?

Těch paralel vnímám celou řadu. Velké množství lidi zažívá nyní stres a trauma. Pocity jako strach, úzkost, frustrace, vztek, vina a bezmoc jsou nyní zcela běžnou reakcí na šíření koronaviru a s ním související opatření. A to jsou tytéž pocity, které doléhají na lidi, co prožívají environmentální žal či úzkost. Americká psychologická asociace popisuje v souvislosti s klimatickou změnou tzv. pretraumatickou stresovou poruchu. Když čekáme děsivou budoucnost, může to na nás mít podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijeme. Klimatická změna je ohrožení, které nemáme pod kontrolou, postupuje značným tempem a všechny důsledky nelze zcela domyslet, a tudíž se na ně připravit. Obdobné rysy, byť v lecčems mírnější, má i současná pandemie. Obě krize jsou zároveň charakteristické svou exponencialitou, která se vymyká naší běžné představivosti. Je potřeba reagovat dříve, než začne křivka letět vzhůru, a to poměrně razantně. A protože náš mozek má tendenci chránit se před něčím, co je příliš ohrožující a kde není jasné jednoduché řešení, máme tendenci až příliš dlouho podléhat různým obranným mechanismům jako popření, bagatelizaci nebo vytěsnění. No a ti, co vnímají dopředu závažnost situace, si mohou se svými pocity připadat o to osamělejší. „Planeta se přece oteplovala vždycky“ nebo „covid je vlastně jen chřipka“ jsou reakce, které mohou spouštět obdobný pocit bezmoci u těch, kteří se snaží přesvědčit ostatní o nutnosti něco včas zásadně změnit. „Mám strach, protože všechno, co se děje, je nedostatečné,“ řekla jedna paní, která pracuje v environmentálním hnutí, na jednom z mých workshopů. A podobnou větu v posledních měsících slýcháváme i od lidí, kteří se zabývají prognózami vývoje epidemie a odhadují účinnost přijatých opatření.

V čem se liší terapie lidí s osobními problémy a těch trpících problémy řekněme celospolečenskými nebo celosvětovými?

Já nad tím přemýšlím tak, že jako lidé nejsme oddělení od zbytku světa. Jsme s ním provázaní stejně, jako jsou provázané emoce a tělo. A stejně jako západní medicína je často zaměřená příliš somaticky a nespojuje si nemoc s duševním rozpoložením pacienta, tak i psychologie a psychoterapie mají někdy tendenci potíže člověka příliš individualizovat a příčiny našich potíží hledat někde uvnitř, v naší minulosti nebo osobnosti. Překvapivě stále ještě se ke mně dostávají zprávy o tom, že například lidé s tématem environmentálního žalu narážejí u psychologů a terapeutů leckdy na nepochopení, kdy odborník zlehčuje legitimitu těchto pocitů a hledá za nimi spíše individuální patologii.

Nicméně stejně tak můžeme přijmout širší pohled, kdy se budeme dívat na psychické potíže člověka nejen jako na odraz jeho duše, ale též jako na zprávu o stavu vnějšího světa. Jestliže nyní na někoho z ohrožené skupiny dolehne pocit úzkosti a strachu z nákazy, pravděpodobně to nebudeme pokládat za patologickou paranoiu, ale za přirozený důsledek současné epidemie. A s environmentálním žalem to vnímám obdobně. Proto jsou mi velmi blízké myšlenky gestalt terapie, ze které vycházím. Nepomáháme klientům pouze uvědomit si plněji sebe samé, ale tím, že klademe důraz též na vztah a na to, co je v tzv. širším poli, pomáháme překonat hranice individualismu. Terapie umožňuje prožít sebe sama jako součást vztahu i jako součást okolního světa. A to je jiný příběh, než představa navzájem oddělených, individualizovaných lidí-atomů.

Co je cílem terapie environmentálního žalu? To přece není něco, co se dá snadno vyřešit.

Dobrou psychoterapii neděláme podle předem dané šablony, neexistují dva stejní klienti ani dva stejní terapeuti. Vždy záleží na tom, s čím přijde konkrétní klient a co se v průběhu jednotlivých sezení vynoří. Kromě předem daných cílů, na které se vždy na začátku terapie ptám, dáváme prostor také tomu, co je tady a teď. U klientů, kteří za mnou přicházejí kvůli environmentálnímu žalu, to bývá velmi pestrá paleta témat. Třeba jak zacházet s vlastní bezmocí, jak se nenechat zavalit pocitem bezvýchodnosti, co dělat, když jsem vyhořel, a proč se tak stalo. Někdy se pak dostaneme k práci s polaritami, kdy nějaká část v člověku ztrácí naději a nějaká jiná jí naopak vidí nebo kdy jedna část klienta říká „Nic už nezmůžu, všechno je málo“ a pak se vynoří i další, mnohdy neuvědomovaná část, která třeba dává tomu člověku možnost si uvědomit, co vše je v jeho moci a co drží v rukou. Nejde o to, že bychom hledali, která z těchto dvou polarit má pravdu, naopak mnohdy bývá léčivé přijmout obě a uvědomit si, že mohou existovat vedle sebe.

V envirohnutí se péče o sebe i o druhé poměrně dost akcentuje. Proč je přesto časté vyhoření?

Žijeme v hodně individualistické době, kdy jsme se oddělili od přírodního světa a používáme ho zejména jako objekt k uspokojení našich potřeb. Lidi, kteří to vnímají, podléhají ohromné frustraci, a pokud vnímají přírodní svět jako něco, co je naší nedílnou součástí, tak je může i fyzicky bolet, když vidí, jak ho ničíme. Když se to snaží změnit, a přitom jsou v menšině, je to extrémně vyčerpávající. Vést jakoukoliv revoluci je nejen nabíjející, ale i únavné a řadě lidí v environmentálních hnutích o revoluci v podstatě jde. Není se tedy čemu divit, když dojdou síly.

Tím se dostáváme k osobní rovině environmentálního žalu, kdy můžeme prozkoumávat, co vede toho daného člověka k tomu, že dává tolik ze sebe boji za lepší svět. A co tím zároveň ztrácí. Někdy to může ohrožovat vztahy nebo třeba zdraví. A pak přijdou otázky jako: Je to to, co skutečně chci? Dává mi to smysl? Šlo by to i jinak? Co mi brání to dělat tak, abych nejel na svůj úkor? Někdy zde mohou hrát roli introjekty – zjednodušeně řečeno, jde o pravidla, která si osvojíme už třeba v dětství a nejsme si jich vědomí. Máme v sobě množství takových „spolknutých“ přesvědčení, o kterých často sami ani nemáme tušení. Například „měl bych víc makat“ nebo „měla bych se obětovat pro ostatní“… Když si tyto introjekty uvědomíme, neznamená to, že se jich máme hned zbavovat, ale můžeme k nim přistoupit svobodněji. Bývá prospěšné si je uvědomit, nahlédnout, odkud přišly, a rozhodnout se, zda si je chci ve svém životě ponechat nebo si je třeba trochu upravit či je úplně vyplivnout a zbavit se jich. Terapie nám tak může umožnit nakládat svobodněji sám se sebou. Terapie může pomáhat překročit hranice jedince a přijmout naši propojenost s komunitou a se světem kolem. To však neznamená, že bychom měli či museli opomíjet sami sebe. Terapie nám umožňuje být lepšími lidmi, o tom jsem přesvědčená.

Jak vědomí pospolitosti člověku pomáhá?

Spousta současných úzkostí a depresí pramení z pocitu oddělenosti. Myslím, že nám nemusí dělat dobře, že žijeme izolovaně od ostatních, že přihlížíme ohrožení či zániku přírody. Žijeme ve společnosti zaměřené na výkon, jsme zaměření analyticky. Lidé, kteří něco cítí, jsou považovaní často za slabochy. Musíme vynakládat množství energie na to, abychom to vytěsnili do pozadí a udrželi to tam. Oddělení nastalo i na úrovni vztahu těla a duše. Když si například listujete lifestylovými magazíny, nelze si nevšimnout, že tělo bývá zobrazováno a vnímáno spíše jako objekt. Někdy používáme svá těla pouze jako nástroje k práci a přestáváme je vnímat jako součást nás samých. Sedíme deset hodin u počítače a nevnímáme signály, že už je to moc.

Všechny tyto principy mohou vést k zesílení pocitu beznaděje, rozštěpenosti a ztrátě smyslu. A protože už neumíme pracovat s těmito signály jako s voláním naší duše po náležité potravě, snažíme se zaplnit prázdnotu různými náhražkami. Třeba penězi, jídlem, nakupováním všeho možného. Nicméně to většinou nepřináší dlouhodobou spokojenost. Proto klademe v gestalt psychoterapii důraz na celistvost bytí, které je více než jen souhrnem částí. Pokud přijmeme, že jsme součástí širšího celku, věřím, že to může měnit náš pohled na naše místo ve světě. Když to řeknu jednoduše, člověk se může rozhodnout budovat zdravější vztahy, pečovat o své tělo, vnímat své emoce jako důležitého pomocníka, nebo také chodit více do přírody a starat se o to, aby prospívala. A třeba i dospěje k tomu, že chce dělat v životě něco, co mu dává větší smysl.

Co znamená „smysl“ v psychoterapii?

Otázka smyslu je v základu každé dobré terapie, protože terapie se dotýká podstaty našeho bytí a našeho účelu ve světě. Někdy klient přinese zdánlivě nenápadné téma, které je však ve své podstatě hluboce existenciální a otvírá otázky jako: Kdo jsem? Co jsou moje stíny a jak je přijmout? Jak naložit se svou svobodou a odpovědností? Jak se vyrovnat s úzkostí pramenící z konečnosti vlastní existence? Jak přijmout nejistotu ohledně naší budoucnosti? Odpovědi na tyto otázky nejsou univerzální, a tak může být terapeut užitečným průvodcem při jejich hledání.

Proč je v současné době důležitá psychická podpora?

Spousta lidí je nyní vystavena ohromné psychické zátěži. A zároveň výrazně ubylo obvyklých strategií, jak se s touto zátěží vypořádat. Zmizel fotbálek s kamarády, chození ke kadeřnici, setkávání s přáteli u vína. Proto vnímám jako zásadní, abychom nyní více než jindy pečovali o svou psychiku. Vnímám jako velmi nešťastné, že kvalifikovaní psychoterapeuti v soukromých praxích nyní nemohou provozovat činnost jinak než on-line. To je dobrá a účinná alternativa k osobním konzultacím a hojně ji s klienty využívám. Přesto je pro některé klienty nedostatečná nebo není v jejich podmínkách realizovatelná. I to je důvod, proč Česká asociace pro psychoterapii poslala tento týden dopis ministrovi zdravotnictví s žádostí o výjimku. Samozřejmě s důrazem na dodržování patřičných opatření, jako jsou roušky a poctivé rozestupy mezi křesly klienta a terapeuta.

Nevynechává se obecně péče o psychiku, když se mluví o pandemii?

Rozumím pohledu epidemiologů, kteří chtějí zabránit šíření viru, aby konečně pokleslo číslo R a později přijatá opatření nemusela být ještě tvrdší. Zároveň, pokud přijímáme nová opatření, často zvažujeme jejich dopad na ekonomiku. V této polaritě zdraví versus ekonomika mi ale chybí ještě třetí vrchol a tím je duševní pohoda. Mám za to, že psychologická stránka se zanedbává. Nevím, jestli naše vláda konzultuje svá opatření s psychology, ale rozhodně bych to doporučila. Nesmíme zapomínat, že kromě epidemie jsou i jiné důležité aspekty života. Za co jsem vděčná, je, že jsou stále povoleny procházky do přírody. Nicméně nejde jen o dopady přijatých opatření na psychiku, ale také o to, jak se tato opatření komunikují. Ze studií vyplývá, že ve veřejné rovině velmi pomůže, když nás bude vláda informovat v maximální možné míře o tom, co nás čeká: co, jak a proč se děje, jaké to bude mít dopady. Tak lze snižovat míru nejistoty a stresu. V Austrálii například slíbili, že když si tolik a tolik lidí nainstaluje jejich verzi e-roušky, tak se povolí cestování mezi jednotlivými australskými státy. Zkrátka, psychickou stránku není dobré podceňovat. Například v Izraeli, kde zavedli poměrně tvrdý lockdown, vzrostl počet incidentů domácího násilí o 40 procent. Dále hlásí ohromný nárůst v počtu depresí a úzkostí. Ostatně na problém duševního zdraví upozorňuje i britská organizace psychiatrů Royal College of Psychiatrists, která vyzývá vládu k financování péče o psychické zdraví obyvatel kvůli nepříznivým dopadům pandemie. Mám za to, že podobně by se k tomu mělo přistoupit i u nás.

Hodně lidi je jen kousek od pomyslné hranice, za kterou už by situaci přestali zvládat. Co můžou dělat?

Je úplně legitimní, že nám není psychicky dobře. Boří se rutiny a omezují sociální kontakty, což je odjakživa pro člověka těžké, protože člověk je sociální tvor a potřebuje se s lidmi vídat. Vláda k psychické pohodě taky příliš nepřispívá – zaváděná opatření jsou nepředvídatelná a nedostatečně komunikovaná, čímž se může jen prohloubit pocit nejistoty a bezmoci. A protože zažíváme silný pocit ztráty kontroly, vnímám jako ukotvující zvědomit si, co máme v rukou a využívat to. Izolace má negativní dopady, takže co to jde, je dobré kompenzovat ztrátu sociálních kontaktů, volat si s rodinou či přáteli. A velmi podpůrný je dostatek spánku i pohybu, určitě doporučuji chodit do přírody. Pobyt v přírodě posiluje psychickou odolnost i imunitu. Důležité je také sdílet své obavy s ostatními, nebát se říct si o psychickou podporu svým blízkým nebo také terapeutovi. V případě závažnějších psychických problémů může být součástí řešení i pomoc krizového centra či psychiatra.

Co mohou dělat lidi, kteří nemají peníze na soukromou péči?

Existuje síť klinických psychologů a psychoterapeutů, jejichž služby jsou hrazeny pojišťovnami. Problém je, že bývají často plně vytížení. Celý systém je bohužel podfinancovaný a nedostatečný, což se nyní asi plně projeví. Nicméně existují krizová centra, která fungují nonstop a která poskytují své služby rovněž bezplatně. V Praze je to například Riaps. Psychickou pomoc po telefonu poskytuje také dobrovolná iniciativa Dělám co můžu. Moc si přeju, aby všichni lidé s potížemi dosáhli během tohoto náročného období na patřičnou podporu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies