Foto pikist.com
Ještě minulý týden se v České republice čísla nakažených koronavirem šplhala nad deset tisíc. Den co den jsme mohli číst depresivní zprávy o masivním nárůstu úmrtí v souvislosti s nákazou a řada odborníků mluvila o nutnosti zavést skutečný lockdown. Teď ale vláda zničehonic přichází s jedním z nejzávažnějších kroků, které si u jakéhokoli rozvolňování lze představit. Vyhlásila, že už příští týden, od 18. listopadu, se do škol vrátí první i druhé třídy základních škol. Zároveň se obnoví provoz školních jídelen i družiny.
Plán nemáme, prostě to nějak dopadne
Náhlé navracení dětí do škol působí ze strany vlády naprosto nekoordinovaně. Byly to přitom právě školy a školky, které se na rychlém šíření druhé vlny nejvíce podílely – i proto, že děti často nemají příznaky, ale jsou nositeli viru. Začátek školního roku se nesl v atmosféře nejistoty, která se každý týden stupňovala. Vláda se nejdřív tvářila, že školy neuzavře, potom se dušovala, že otevřené zůstanou první stupně. Některé školy začaly kvůli nedostatku personálu nebo snaze vyhnout se šíření nemoci zavírat družiny, což do situace vneslo další zmatek. Pak vláda zničehonic vymyslela systém střídání žáků po čtrnácti dnech a nakonec, jen pár dní nato, se všechny školy uzavřely.
Namísto důvěryhodného plánu přišla vláda s další hurá akcí. Namísto většího bezpečí nabízí jen novou nejistotu.
Zmatené rozhodování vlády bylo nejnáročnější pro ředitelky a učitelské sbory, školy nedostaly čas na přípravu svých řešení a adaptace na nové podmínky probíhala za pochodu. Zmatek, který vláda svým nezodpovědným chováním způsobovala, se odrážel i v naštvanosti rodičů, kteří byli stejně jako učitelé nuceni neustále improvizovat. Odpovědná ministerstva, tedy ministerstvo školství a zdravotnictví, nedávala rodičům ani školám šanci si cokoliv naplánovat, všichni jsme byli vydáni napospas jejich chaotickému jednání, což atmosféře ve společnosti neprospělo.
Řada lidí v učitelských profesích má vlastní děti, se kterými najednou bylo potřeba zůstat doma, distanční výuka navíc není náročná jen pro žáky, ale vyčerpává i učitele. Celý problém ještě umocnil fakt, že vláda nabídla ošetřovné pouze ve výši šedesáti procent platu a vyplácet se má jen rodičům, kteří pečují o školáky do deseti let. Takto nízká částka znamená především pro nízkopříjmové skupiny extrémní propad, v době pandemie se navíc nedá tak jednoduše přivydělat. A péče o děti má i svůj genderový rozměr: těžko říct, kolik zavření škol „odsálo“ zdravotních sester, pečovatelek, lékařek nebo sociálních pracovnic. Z tohoto hlediska je tlak na brzký návrat dětí do škol logický. Z hlediska epidemie ale žádný smysl nedává a může znamenat okamžité zhoršení situace, další nárůst nemocných i umírajících.
Pokusní králíci
Můžeme si jen domýšlet, jak se celá situace s koronavirem vpisuje do dětské psychiky. Pro děti je socializace extrémně důležitá, v kolektivech se učí utvářet vztahy, hledají si skrze ně své místo ve společnosti, formují se. To žádné online setkání nenahradí. Navíc pro některé vyloučené skupiny je škola často jedním z mála „demokraticky“ přístupných prostředí. To ovšem s pandemií padlo: chudší lidé se ocitli na okraji zájmu, sítem vzdělání propadají tisíce dětí, jejichž rodiče nezvládají distanční výuku třeba jen proto, že nedisponují internetem nebo počítačem. Situace je oproti jaru mnohem kritičtější. Jarní uzavření škol bylo sice náhlé, ale alespoň se utvářely plány postupného rozvolňování. Teď se všechno děje ze dne na den a jen málokdo věří, že děti ve školách zůstanou natrvalo. Jenže otevřít školy jen proto, aby vláda dostála slibům o tom, že opatření nebudou tvrdá a potrvají krátce, je vůči rodičům, učitelům i dětem nefér. Při pohledu na stávající vývoj pandemie se může klidně stát, že děti budou ve škole čtrnáct dní, načež se školy znovu uzavřou. Takové jednání je hazard s psychikou všech zúčastněných a těžko říct, proč se ho vláda dopouští. Pustit děti do škol si navíc lidé můžou vyložit jako upouštění od opatření a začít se podle toho chovat. Všem výzvám k opatrnosti navzdory.
Každý den odhalí testy v Česku několik tisíc nakažených, umírá přes sto lidí denně, pořád nemáme dobrý systém trasování, hygieny stále nejsou stabilizované. Nápad otevřít školy je na úrovni hašení ohně benzínem. Mnohem větší smysl by dávalo nechat školy zavřené, dokud nebude jistota, že se jejich otevřením pandemie nezačne zase nekontrolovatelně šířit. Nedávat naději všem, kteří se k otevření škol upínají, nevzbuzovat ve vyčerpaných lidech další falešná očekávání, netvářit se, že koronavirus sám od sebe odezní, že bude líp jen tak – samo od sebe. To by nám ale musel vládnout někdo jiný než politici s velmi omezenou životní zkušeností i schopností empatie. Babiš, Plaga ani Blatný se totiž o své děti pravděpodobně nikdy nestarali a stejně tak netuší, jak náročné je vyžít z ošetřovného, ani jaká zátěž a odpovědnost dnes leží na učitelích ve školách, když jsou už měsíce odsouzení k nekonečné improvizaci. Namísto důvěryhodného plánu přišla vláda s další hurá akcí. Namísto většího bezpečí nabízí jen novou nejistotu. V tak extrémně křehké době, jakou právě prožíváme, to může mít kritické následky.
Autorka je redaktorka Alarmu.