O americké společnosti se velmi často mluví jako o společnosti rozdělené a polarizované. Tím spíš to platí o americké politice. Prezidentský souboj Donalda Trumpa a Joea Bidena občas působil jako souboj absolutního dobra s absolutním zlem. Kde se tak silné emoce berou? Může nám analýza Trumpových a Bidenových voličů něco zásadního říct o Spojených státech? Kdo volil demokratického a kdo republikánského kandidáta? Nejen o tom jsme hovořili s Lenkou Hrbkovou z Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Lenka Hrbková se ve svém výzkumu pohybuje na pomezí politologie a psychologie a zajímá jí vliv emocí a afektivity na politické rozhodování. V posledních letech se zaměřuje především na proces společenské polarizace a faktory, které polarizaci uvádějí do pohybu. V letech 2018 a 2019 byla na stipendijním pobytu na chicagské Severozápadní univerzitě a politickou situaci ve Spojených státech dlouhodobě sleduje.
Je něco, co vás na výsledcích prezidentských voleb překvapilo?
Ani ne. Předem bylo jasné, že specifika volebního systému přinesou vysokou míru nejistoty a že to bude napínavé. Možná je na první pohled trochu překvapivé, jak volily některé demografické skupiny, třeba hispánští voliči. Aktivisté i akademici, kteří se hispánské populaci v USA věnují, ale dlouhodobě poukazují na její velkou sociální i politickou rozmanitost. A taky na to, že se jim politické strany dlouhodobě příliš nevěnují. Přitom se jedná o demograficky nejdynamičtější část americké společnosti. Celkem mě překvapila vysoká volební účast – voliči na obou stranách evidentně cítili, že je v sázce hodně. Víc než výsledky mě překvapila určitá opatrnost ze strany průzkumů a prediktivních modelů, jejichž tvůrci se snažili poučit se ze zkušenosti z roku 2016. A pak taky média, jimž bývá často dáváno za vinu, že byl Trump minule zvolen. Projevilo se to taky v opatrnosti ohledně zveřejňování některých informací ze stran sociálních sítí, především Twitteru. A pak taky nechutí dávat Trumpovi prostor v povolebních vyjádřeních, ve kterých zpochybňuje volební proces a výsledky. Před volbami vznikla dokonce síť akademiků, která vydává doporučení pro média, jak volby pokrývat. A nakonec mě asi nejvíc překvapilo, jakou odezvu měly volby v Česku.
Co vás na české reakci tak překvapilo?
To, jak moc tady lidé volby prožívali – neustálý přísun informací, komentářů a debat a velký zájem o volby a jejich průběh. Mám pocit, že dneska musí mít Češi větší znalost o tom, jak fungují volby v USA, než třeba o tom, jak funguje volební systém u nás. Navíc mi připadalo, že se způsob polarizace americké politiky prostřednictvím velké pozornosti, která byla volbám věnována, přenesl i k nám. Čekala bych asi trochu větší odstup.
Vaším hlavním tématem je zkoumání společenské polarizace. Tyhle prezidentské volby byly rámovány jako hodně polarizační. Jak se to projevovalo?
Pro americkou politiku posledních několika dekád je vysoká míra polarizace typická. V těchto volbách pak všechny polarizační tendence kulminovaly. Bylo to navíc posíleno specifickými okolnostmi, v nichž se volby konaly. Už jen různé formy politických kampaní a jejich reakcí na koronavirovou pandemii jednoznačně ukazovaly rozdíly mezi kandidáty a jejich příznivci. Působilo to docela symbolicky. Rychlé jmenování soudkyně Amy Coney Barrett do nejvyššího soudu několik dní před volbami zdůraznilo, jak moc jsou americké instituce politicky rozdělené. Ale taky to, že americká veřejnost dosáhla stupně polarizace, kdy je jakýkoliv politický krok „druhé strany“ chápán jako naprosté ohrožení vaší identity, způsobu života, ale i demokracie jako takové.
Jak taková situace vznikla?
Vychází to z dlouhodobého procesu přeskupování politicky relevantních identit – stranických, ideologických, etnických i náboženských – do dvou proti sobě se vymezujících bloků. Čím více se politika dotýká vaší identity, tím větší ohrožení cítíte z úspěchu druhé strany. Není to tedy jen tak, že lidé, kteří se identifikují s jednou politickou stranou, cítí čím dál větší antipatie k té druhé. Politická porážka ve volbách vyvolává pocit ohrožení a u lidí vzbuzuje silné pocity smutku a deprese. Existuje studie, která dokazuje, že podporovatelé Mitta Romneyho zažívali po jeho porážce Barackem Obamou v roce 2012 větší pocit smutku než například obyvatelé Bostonu po bombovém útoku na místní maraton, anebo třeba než rodiče s dětmi po střelbě v newtownské škole.
Tím, jak se politika začala prolínat s různými identitami, se stává taky součástí životního stylu. Mimochodem, floskule latté liberal, která vystihuje stereotypní provázání politiky a životního stylu určité skupiny lidí, docela sedí.
Během kampaní se ale místo smutku projevuje jiná emoce – hněv. Ten je naopak hodně aktivizační. Výzkumy ukazují, že u voličů zvyšuje pocit ohrožení druhou stranou a u demokratů třeba posiluje pocit, že jsou republikáni hloupí. To vše je zásadním způsobem přiživováno médii a sociálními sítěmi, kde mají nejvíce prostoru ti opravdu nejvíce polarizovaní političtí aktivisté, komentátoři a příslušníci politické třídy. To, jak se reportuje o politických stranách a jejich členech a voličích, pak v obyčejných lidech vzbuzuje přehnaně vyhrocené stereotypy o tom, jak vypadá průměrný demokrat i republikán.
Jaká jsou dnes nejtypičtější polarizační témata současné americké politiky a společnosti?
Panuje konsensus, že tamní společnost poslední dobou nepolarizují témata sama o sobě. Polarizační je spíš právě politické stranictví. V USA se o politických stranách mluví různě, podle toho, jakou úroveň politiky máme na mysli. Rozlišují se například tzv. „strany ve vládě“ a „strany v elektorátu“. Mimo jiné to znamená, že se jinak chovají strany v politických institucích, tedy zvolení politici, a jinak voliči či příznivci stran v populaci. Voliči typicky ve většině témat sami o sobě moc vyhrocení a polarizovaní nejsou. Polarizovaní jsou spíš v tom, jak moc fandí jedné politické straně a jak moc nesnášejí tu druhou. A taky v tom, jak moc se považují za liberály nebo konzervativce. Ovšem spíš v symbolické rovině, bez reálného postojového obsahu. Jejich postoje k tématům se potom řídí právě politickými stranami. Existuje celá řada výzkumů, které ukazují, že lidé jsou spíš ochotni změnit svůj postoj v nějakém tématu než svoji stranickou preferenci. To by znamenalo, že lidé ve svých postojích k politickým tématům, která jsou zrovna důležitá, prostě následují politické strany.
Co konkrétního si pod tím představit?
Zajímavý je třeba covid-19, který se jako téma objevil na začátku letošního roku, aniž by k němu měli lidé jakékoliv předchozí postoje. Ukázalo se, že lidé s polarizovaným vztahem k opačné politické straně to téma mnohem více politizují. Pokud se ale stranické pozice mezi voliči v některých tématech opravdu polarizují, jedná se o témata související s kulturní identitou a otázkami spojenými s tradiční morálkou, s rasovou problematikou a genderem. Jiný příběh se odehrává u stran ve vládě, kde k polarizaci postupně dochází naprosto ve všem, což vede k tomu, že republikáni nejsou nikdy ochotni podpořit demokratickou politiku a naopak. Dobrým příkladem je zdravotnictví. V devadesátých letech probíhal boj o jeho reformu. V některých návrzích už tehdy figuroval tzv. individual mandate (povinnost zdravotního pojištění), který v té době rezonoval s konzervativními představami o individuální zodpovědnosti. Tento prvek však do zdravotní politiky zahrnut nebyl. V roce 2007 vznikl v Senátu návrh na jeho zavedení, který spolunavrhlo devět demokratů a jedenáct republikánů. V roce 2009 individual mandate zavedl ve státě Massachusetts republikánský guvernér Mitt Romney ve vlastní zdravotní reformě. Poté co Obama připravil svoji velkou reformu zdravotnictví, kterou vymodeloval jako kompromisní návrh právě podle massachusettské reformy Mitta Romneyho, nenašel se v Senátu ani jeden republikán, podle něhož by Obamacare neporušovala americkou ústavu. To, že se demokraté oficiálně přihlásili k principu individual mandate, stačilo k tomu, aby se proti němu republikáni vymezili tak, že se dodnes snaží celkem úspěšně Obamacare zlikvidovat. Tuhle dynamiku nabírají i všechna ostatní témata, od migrace až po ekonomiku.
Jakému typu politiky taková míra polarizace vlastně nahrává?
Pro současnou americkou politiku je typická absence kompromisu a konstruktivní spolupráce, což je velký posun. V padesátých letech nebyl rozdíl mezi republikánskou a demokratickou stranou úplně zřejmý. Politologové si přáli, aby došlo alespoň k určité míře polarizace, aby mezi nimi vůbec mělo smysl rozlišovat. V dnešní situaci, kdy jsou strany ideologicky homogenní a nepřátelsky se vymezují navzájem, není možné najít mezistranický kompromis a instituce jsou věcně stranicky rozdělené. Politika je konstantě zablokovaná a instituce nejsou schopné efektivně vládnout. Typická je taky určitá asymetrie daná institucionálním nastavením, který volebně zvýhodňuje méně hustě zalidněné, typicky republikánské státy. To znamená, že demokraté potřebují získávat ve volbách větší většiny než republikáni. Na straně demokratů to vede k tendenci tvořit co nejširší koalice společenských zájmů, což typicky generuje spíš středové kandidáty typu Joe Bidena. U republikánů tato motivace chybí, proto je pro ně výhodné soustředit se na svoje tradiční voliče. Navíc kvůli neúprosným demografickým trendům mají tendence svoje volební většiny udržovat i takovými praktikami, jako je překreslování volebních obvodů nebo potlačování volebního práva menšin, což polarizaci ještě vyostřuje.
Podle jakých linií se rozdělují hlasy pro republikánské a demokratické kandidáty? Hraje v tom roli třída, etnický původ, vzdělání?
Zdá se, že tyto faktory volební preference a politickou orientaci opravdu rozhodující měrou ovlivňují. U etnicity je to jednoznačné. Nebílí voliči typicky podporují demokratickou stranu. V padesátých letech bylo voličů, kteří se neidentifikovali s bílou většinou, logicky jen několik jednotek procent na obou stranách. V roce 2014 se už ale 43 procent voličů identifikujících se s demokratickou stranou nehlásilo k bílé rasové identitě, zatímco u republikánů toto číslo dosahovalo jen devíti procent. Nejenže se zvyšuje etnická diverzita elektorátu, zvyšuje se především diverzita demokratických voličů. Běloši tak mají mezi voliči demokratů typicky menší zastoupení než mezi voliči republikánů. Demografické změny jsou neúprosné a bílá většina v USA postupně slábne. V současné době již netvoří nadpoloviční většinu populace USA. Někteří tvrdí, že tyto změny u části bílých voličů vyvolávají pocit ohrožení, který vedl ke zvolení Donalda Trumpa v roce 2016.
Znamená to ale, že demokraté mají jejich hlasy jisté?
To samozřejmě ne. Jednotlivé etnické skupiny netvoří homogenní voličské bloky. I v letošních volbách bylo vidět, že ne všichni Afroameričané volí demokraty. Ale letošní volby v tom nejsou výjimkou, republikáni získávají stabilně určitou část afroamerických hlasů, především mužů. To samé platí o hispánských voličích. Záleží tedy na širším kontextu, jako je například místo původu konkrétních voličů, místo jejich současného bydliště a jeho sociální podmínky. Jiná je zkušenost například konzervativních nikaragujských voličů v Texasu, kteří se obávají levicové politiky, a původem mexických voličů z Arizony, kteří roky bojují s přísnou antiimigrační politikou místních autorit. Důležité je také vzdělání, a to nejen u etnických menšin. To se ukázalo v minulých prezidentských volbách, jelikož právě vliv vzdělání systematicky podceňovaly volební průzkumy, které nedokázaly zachytit názory méně vzdělané bílé populace. Ta se nakonec rozhodla volit Trumpa, což nikdo nečekal. Vzdělání je v podstatě indikátorem třídy a ukazuje se, že univerzitní vzdělání je významným prediktorem volby demokratů. Vzdělaní voliči se koncentrují ve velkých městech a jejich předměstích, což posiluje i prostorovou polarizaci amerického elektorátu a rozdělení na města a venkov, které je v současnosti asi nejviditelnější štěpící linií.
Největší rozdíl je tedy zkrátka mezi velkými městy a regiony?
Přesně tak, jedná se o jeden z nejviditelnějších rysů americké politiky. Dochází k výrazné koncentraci demokratických a republikánských voličů v odlišných regionech. Demokraté mají tendenci se koncentrovat ve velkých urbánních centrech. Demokratičtí kandidáti tak ale mohou reálně zvítězit v mnohem menším počtu okresů než republikáni. Tyto okresy ale zároveň také koncentrují rozhodující část ekonomické aktivity a HDP. Nejnovější data z voleb 2020 ukazují, že tento rozdíl mezi městy a venkovem se od posledních voleb prohloubil. U voličů v nejméně zalidněných okresech zvítězil Trump s náskokem přes třicet procentních bodů, zatímco v nejhustěji zalidněných zvítězil s podobnou většinou Biden.
Ta tendence liberálních a konzervativních Američanů žít odděleně je pro nás až neuvěřitelná. Lidé si vybírají místo, kde budou žít, podle toho, jak moc sedí jejich životnímu stylu, který odráží jejich ideologickou orientací. Záleží jim na tom, zda je v okolí ten správný kostel, ty správné školy a restaurace. Jedna moje kamarádka například bydlí ve městě Colorado Springs, v jednom z nejkonzervativnějších míst v USA s velkou koncentrací bílých evangelíků. Že svojí politickou orientací do města nezapadá, pociťuje v každodenních situacích a částečné ostrakizaci. Místní ženy ji dokonce vypudily z lekcí jógy a sousedé nově příchozím radí, aby si na ni a jejího manžela dávali pozor, protože jsou to demokrati. Tím, jak se politika začala prolínat s nejrůznějšími identitami, se stává taky součástí životního stylu. Mimochodem, floskule latté liberal, která vystihuje stereotypní provázání politiky a životního stylu určité skupiny lidí, docela sedí. V jedné spíše úsměvné studii se ukázalo, že liberálové v USA nepijí latté jen kvůli tomu, že je ve městech snáz dostupné, ale především proto, že jsou méně nacionalističtí a nevyhýbají se nápojům s cize znějícími názvy.
Často se objevuje názor, že Donald Trump bojuje proti elitám v zájmu chudých bílých Američanů. Zakládá se takové tvrzení na pravdě?
Antielitářství Donalda Trumpa je spíše rétorická figura. Boj proti elitám v zájmu lidu je jedním z definičních kritérií populismu. Trump se proti elitám vymezoval v kampaních i během svého prezidentství. Jejich typickými představiteli jsou pro něj tradiční média, intelektuálové a akademici, kulturní elity a politický establishment. Ve skutečnosti jim nijak výrazně neškodí. Na rozdíl třeba od Orbána, který aktivně likviduje nezávislá média, omezuje vědecké instituce a univerzity. V Trumpově případě se tak opravdu jedná spíše o populistickou rétoriku, která má za cíl podkopat popularitu a důvěru v instituce a skupiny, které s ním ideologicky nesouzní. Ani v boji proti ekonomickým elitám se Trump příliš nevyznamenal. Došlo sice k různým konfliktním epizodám, například ke střetům s Jeffem Bezosem kvůli Amazonu a Washington Post, hodnota Bezosova byznysu ale podle časopisu Forbes vzrostla od roku 2016 o tři sta procent.
Sice to není úplně moje téma, ale z Trumpových vyjádření i činů vyplývá, že on se úspěšnou korporátní elitou obklopuje rád. Nejbohatší členkou administrativy je Betsy DeVos, ministryně školství, která spolu s manželem a dětmi vlastní asi dvě miliardy dolarů v akciích firmy Amway. V administrativě je a byla celá řada milionářů a miliardářů. Trump se od počátku svého prezidentství nebránil obklopovat lidmi z velkých korporací typu ExxonMobil. Trumpova administrativa se naopak zasloužila spíš o kroky, které život pracujícím znepříjemní. Například opatření, kvůli němuž dosáhne na kompenzace za přesčasy méně zaměstnanců, odmítání zvýšení minimální mzdy nebo návrh, který měl zaměstnavatelům umožnit nechat si spropitné svých zaměstnanců. Trumpův ministr práce Eugene Scalia je známý především tím, že svoji kariéru v korporátním právu založil na boji s odbory a pracujícími. Tvrzení o boji proti elitám tedy spíš neplatí.
Je možné nějak popsat typické Bidenovy voliče? Jaké skupiny ho volily?
Bidena volili především lidé, kteří sami sebe považují za příznivce demokratické strany a za liberály, typicky lidé s vyšším vzděláním z měst nebo předměstí a příslušníci etnických a rasových menšin. Jsou to lidé, kteří se subjektivně mají hůře nebo maximálně stejně dobře jako před čtyřmi lety, ale rozhodně se jim nedaří lépe. Za nejdůležitější témata voleb považují jednak rasovou nerovnost a pak taky pandemii covid-19, zatímco Trumpovým voličům záleželo primárně na ekonomických tématech a bezpečnosti. Vyplývá to z dostupných dat a podobné informace nejspíš poskytnou i kvalitnější data, která zatím nejsou kompletní.
Jak obstojí častý názor, že Demokratické straně kazí volební výsledky radikální, levicové křídlo strany, které mluví o socialismu a zdanění korporací?
Na jednu stranu demokratická strana cítí, že potřebuje hledat konsensus širokého spektra skupinových zájmů, aby měla šanci zvítězit nad republikány. Z tohoto pohledu je radikální křídlo opravdu určitým typem hrozby a zdrženlivost vůči progresistům je do určité míry pochopitelná. Na druhou stranu má ale právě tato skupina demokratů obrovský mobilizační potenciál. Na rozdíl od klasických středových demokratů jsou progresisté velmi schopní v organizaci kampaní zdola. Typická je pro tuto politiku mobilizace mladých lidí, nevoličů a dalších skupin s cílem vybudovat silné hnutí zdola. Takovou strategii měl koneckonců i Bernie Sanders – jeho kampaň se dost lišila od Bidenovy snahy přesvědčovat lidi v politickém středu, že je lepší než Trump. Obviňování levého křídla strany z neúspěchu demokratů zatím ale moc neobstojí. Po bezprecedentním úspěchu ve volbách v roce 2018 se jim letos povedlo svůj úspěch zopakovat. Zatím ale nemáme žádná data, která by odpověděla na otázku, zda je neúspěch některých kandidátů do Kongresu důsledkem aktivity viditelného levicového křídla.
Navíc otázka není jenom to, jak to mohlo ovlivnit tyto volby – důležité je se ptát, která strategie může být pro stranu výhodnější z dlouhodobé perspektivy. Rozpor uvnitř strany je nicméně dán tím, že demokraté jsou historicky stranou mnoha zájmů a snaží se jejich reprezentaci vybalancovávat. Republikáni podobnému problému čelit nemusí. V momentě, kdy se ve straně objevilo radikální křídlo, se strana za podpory konzervativních médií víceméně posunula celá doprava. Mohla si to dovolit, protože její voliči jsou mnohem homogennější skupina. Uvidíme, jak se progresivnímu křídlu demokratů podaří vyjednávat svoji politiku ve straně a jak to zhodnotí voliči v roce 2022.