oto Miroirmagique, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Antonín čili Tonda Liehm, známý jako AJL, ájélým, který nedávno zemřel, byl člověk mimořádně agilní. Měl na to celých devadesát šest let! Stále něco inicioval, zakládal. Myslím noviny, časopisy, revue… Doma a posléze i ve světě. Neměl vždycky úspěch, což ho ale neodrazovalo.
Literární noviny nebyly vždycky svobodomyslné, koncem šedesátých let ale už byly fenoménem: nastolovaly demokratizační agendy i způsob psaní. Na velikost země vycházely v neslýchaně vysokých nákladech, a to ještě byly limitovány příděly papíru. AJL v nich působil nejen jako filmový kritik, ale i jako jeden z vůdčích duchů. Takového jsem jej tam zažil.
Pod pseudonymem Dalimil
To platilo do září 1967, kdy byly po IV. sjezdu spisovatelů Literárky odebrány Svazu spisovatelů Ministerstvem kultury, které pak pošetile ponechalo titul, ale vyměnilo všechny redaktory. Co pak několik měsíců vydávalo, lidé okázale nečetli a nazývali ten plátek „erární noviny“.
Takový byl Liehmův celoživotní sen: aby vzdělaní a angažovaní lidé celého světa dokázali sdílet nejzávažnější problémy planety.
Po „lednovém plénu ÚV KSČ“ (nástupu Dubčeka) následujícího roku, když byly Literárky obnoveny pod názvem Literární listy, publikoval AJL pod všeobecně „prozrazeným“ pseudonymem Dalimil. To proto, že autoři této rubriky se v autorství střídali (jedním z nich byl i Václav Klaus). Ano, byl to trochu zmatek – tehdy šly dějiny jakoby poklusem.
Liehm byl frankofil a jeho vzorem, „srdečními novinami“, byl vždycky věhlasný deník Le Monde. Takové noviny si usmyslel vydávat i u nás. Byly by něco jako „večerník“, to znamená nikoli noviny zpravodajské, ale takové, ve kterém se zprávy zveřejňují už komentované, zasazené do kontextů. Proto by vycházely až kvečeru.
V té době (od jara do podzimu 1968) měly Literární listy jako společensko-literárně-politický týdeník, následovník zrušených Literárních novin, náklad až tři sta tisíc výtisků. A to bývaly ve čtvrtek, kdy vycházely, večer už vyprodané. Takže bylo reálné předpokládat, že nové Lidové noviny (navazující na předválečný slavný brněnský deník, který měl i pražskou redakci) a autorsky zajišťované mj. redaktory Literárních listů, budou rovněž úspěšné. – Řekl bych, milý čtenáři Alarmu, že tehdy se četlo mnohem víc a určitě i důkladněji a o napsaném se v týchž, ale i v jiných novinách týdny diskutovalo a v hospodách a kavárnách mluvilo a mluvilo. Na psaném a podepsaném slovu záleželo, řeklo by se dnes… To jen pro porozumění.
Přípravy k invazi evropské novinářské kultury k nám českýma rukama postupovaly velmi rychle. Země byla v jakémsi stěží popsatelném „ajfru“, i znejistělé úřady byly svolné ke změnám všeho druhu. Šéfredaktorem večerníku měl být pochopitelně iniciátor celého podniku A. J. Liehm, předsedou redakční rady filosof Karel Kosík, ředitelem nakladatelského podniku Ludvík Veselý, také redaktor Literárních listů (později rovněž v exilu).
Noviny západního střihu na troskách cenzury
Sídlo redakce jsme měli k dispozici hned – byl to mohutný rohový činžák v Benediktské ulici na Starém městě. Ten, ve kterém donedávna sídlila cenzura neboli Ústřední publikační správa, dříve Hlavní správa tiskového dohledu, později, po okupaci, Úřad pro tisk a informace. Ten dům vznikající redakci daroval – tak se to tenkrát alespoň říkalo – ministr vnitra Pavel. Bylo to symbolické, až příliš krásné, říkal jsme si později: na troskách cenzury noviny západního střihu!
Ludvík Veselý byl mimořádně schopný organizátor a měl styky, takže odněkud ze „západního Německa“ sehnal ne už novou, ale prý pořád dobrou rotačku. Už byla přivezena.
A já byl jmenován redaktorem odpovědným za vnitropolitické rubriky, ještě spolu s přítelem Ivanem Bystřinou, tehdy šéfredaktorem akademického časopisu Právník. V té době jsem měl poloviční úvazek v redakci Literárních novin.
Lidovky měly – tentokrát po vzoru The Times – věnovat značnou pozornost dopisům čtenářů. Tehdy měly britské Times dopisy čtenářů na celé první (!) stránce. Byly vysázeny drobnějším písmem a redakčně upraveny, takže nebyly sáhodlouhé. (Patřilo se, aby respektu hodný člověk na smrtelné posteli mohl říci: v Times jsem za celý život stačil publikovat šest dopisů! Nebo možná sedm?) Dopisy jako rovnoprávnou rubriku měl mít na starosti můj spolužák z práv Jaroslav Marek, spisovatel, v exilu pak publikoval pod jménem Jaroslav Vejvoda. Dnes jsou na prvních stránkách titulky – sázené tak tlustým písmem, že by se místo nich vešlo několik sofistikovaných, zpravidla s jemnou ironií publikovaných dopisů vážených čtenářů.
Páni a dámy! Jak my se na tu práci těšili! Zakládat deník! Pokoušet se pokračovat v práci bratří Čapků! Ve francouzském kulturním formátu! Všechno bylo zalito sluncem! Pracovat s tak skvělými lidmi!
V říjnu 1968 jsme měli začít vycházet, ale teprve nanečisto. Celý měsíc jen pro interní potřebu, abychom se zajeli a vyladili správné formáty a nejvhodnější autory. 28. října, v den padesátého výročí vzniku samostatného státu, mělo vyjít první číslo. A být rozvezeno do kiosků. Koncem srpna přijela vojska.
Nad ránem po té noci mi volal Jarda, zmíněný šéf dopisové rubriky. Zřejmě nevěřil svým očím, a takových bylo hodně: Tak to z toho asi nic nebude, co myslíš, Petře? Říkám mu: Asi nebude, Jardo. Ahoj. Viděli jsme se až po dvaceti letech.
Pokrok nezastavíš
Antonín se nevzdal. Vedle Jiřího Pelikána (původně ředitel československé televize, jako snad vůbec první posrpnová oběť sesazený Brežněvem, pak v exilu europoslanec za italské socialisty) byl klíčovou postavou za dvouměsíčníkem Listy, „Listem socialistické opozice“, které vydávali skoro celých dvacet let z Říma. Měl jsem tu čest napsat do prvního čísla, to jsem byl ještě (v únoru 1970) v Oxfordu. Setrvačně jsem studentům rozmlouval jimi oblíbeného Čestmíra Císaře, kterého ještě nedávno nominovali na prezidenta (zřejmě neúspěšně: po Listopadu se tento člověk vynořil znovu a znovu na Hrad!). Pak jsem do Listů psal už z Prahy.
AJL vydával ještě cosi navíc, cosi jako letní přílohu Listů – Čtení na léto neboli „Sto tisíc slov“ – a pašovalo se to sem docela ve velkém. Tiskla se tam krásná literatura, základní texty ze společenských věd, třeba vybrané kapitoly z Cesty do otroctví Friedricha von Hayeka (v překladu Tomáše Ježka, pozdějšího ministra mé vlády pro správu státního majetku a jeho privatizaci).
Liehm pak po roce 1989 vydával „mezinárodní“ časopis pro intelektuály řekněme širokého politického středu. To byl velkorysý projekt! Jmenoval se Lettre Internationale a vycházel dokonce v několika jazykových mutacích. Pár let se dařilo, pak jednotlivých mutací ubývalo. Nový stát, Česko, se už tehdy začal stahovat do pyšné osamělosti. O problémy přesahující okraje naší kotlinky – nebo spíše našeho lavoru? – přestával být zájem.
Takový byl ale Liehmův celoživotní sen: aby vzdělaní a angažovaní lidé celého světa dokázali sdílet nejzávažnější problémy planety. Od té doby se mnoho změnilo. A on se v posledních letech trápil, nerozuměl, odmítal rozumět. Pochybuji, že dnes, ve světě sítí, a sítí sítí, se to sdílení daří lépe, než jak o to celý život usiloval Antonín Jaroslav Liehm.
Inu, pokrok nezastavíš.
Autor je politický filosof a bývalý předseda vlády.