Foto audionaut.cz
Strach představuje základní složku lidského vědomí. Odpradávna nás formovala obava z tvorů, kteří se od nás liší, hnusí se nám, nebo z jevů, kterým nerozumíme. Rozhodnutí, zda se k některým z nich přiblížit, či se jim vyhnout, bylo pro antropogenezi stěžejní. Bez strachu by náš druh nepřežil. K pochopení toho, kým jsme jako jedinci i společnost, tato emoce přispívá také v podcastové sérii, kterou ve spolupráci s Jiřím Slavičínským vytvořila audiodokumentaristka Brit Jensen, známá díky podcastu Matematika zločinu. Anatomie strachu vyšla na platformě Audionaut, která spadá pod společnost Bionaut.
První příběhy, které lidé vyprávěli a zaznamenávali, měly podle antropologů nepřekvapivě blízko k hororům. Dokládat to mají mimo jiné malby příšer na stěnách pravěkých jeskyní. Vědci zároveň věří, že strašidelné historky měly od úsvitu civilizace kolektivní a společenský rozměr. Zatímco jejich společný poslech sjednocoval komunitu, líčení toho, jak jsou lidé krutě trestáni za porušení určitých zásad, zas upevňovalo mravní řád.
Lidová vyprávění o zlověstných stvořeních o několik tisíciletí později nahradily nejdřív literární, poté filmové horory. Svou sociální funkci plní nadále: připomínají, jak máme jednat, pokud chceme zůstat naživu; na způsob trenažérů nabízejí konfrontaci s traumatizující zkušeností; učí nás lépe čelit našim strachům… Vzhledem k tomu, že nám dnes objektivně hrozí mnohem méně rizik než v minulosti, je role hororů možná ještě důležitější než dřív.
Když známé zní jako cizí
Anatomie strachu ale navzdory svému názvu nerozebírá, čeho a proč se bojíme. Namísto vysvětlování psychických mechanismů nechává šestici vypravěčů popsat situace, kdy se báli. Bez doplňujícího pohledu odborníka. Různé typy strachu tak podcast nevysvětluje, ale umožňuje je zažít. Následuje v tom konvence true horror podcastů, které se v zahraničí již delší dobu těší velké oblibě. V českém podání zatím ke slyšení nebyly. Společnost Audionaut, která letos již zabodovala s true crime podcastem Pohřešovaná, tak nabízí tuzemské provedení dalšího zavedeného formátu.
Svůdnost příběhů ukotvených v realitě spočívá ve vykreslení vnějšího světa jako prostoru plného vzrušení a napětí. Známou a všední skutečnost znovu proměňují v něco cizího a zneklidňujícího. Návratem do nebezpečnějších časů je v případě hororů určených k poslechu také jejich forma. Znovu se ocitáme v pozici posluchačů sedících u pomyslného ohně, kterým někdo vypráví děsivou historku. S pomocí moderních technologií dochází k oživení jedné z nejstarších vypravěčských tradic.
Kolektivní aspekt se ale vytrácí. Podcasty obvykle posloucháme sami se sluchátky na uších. Pocit ohrožení oproti sledování hororu v kině nesdílíme s nikým dalším, nemůžeme jej rozložit mezi více lidí, což zvyšuje jeho intenzitu. Ve srovnání s filmy jsme ve větší míře odkázáni na svou představivost. Děsivé příhody nenabývají konkrétní podoby na monitoru počítače nebo stránkách knihy, tedy mimo náš osobní prostor, ale výlučně uvnitř naší hlavy.
Útěk o život
Tvůrci Anatomie strachu nezůstali jen u mluveného slova. Zvukový designér a skladatel Martin Ožvold dodává příhodám jednotlivých narátorů další dimenzi audioefekty evokujícími určité prostředí nebo napodobujícími subjektivní vnímání. Vrstevnatá zvuková stopa navozuje přesně opačné emoce než uklidňující videa žánru ASMR. Intimita zvuků je nepříjemná a znejisťující. Někdy i bez toho, abychom byli zorientováni v příběhu. Zejména v první z pěti epizod, jejichž stopáž se pohybuje mezi deseti a patnácti minutami, převažuje afektivní dimenze nad narativní.
Díl nazvaný Les se odehrává v blíže neurčené přírodní rezervaci. Vyprávějí jej hlasy mladého páru, které se doplňují, opakují a překrývají způsobem navozujícím atmosféru zlého snu. V přítomném čase popisují chůzi po kamenné cestě. Je noc, okolo nich hory, v pozadí šumění moře. Náhle poblíž slyší neurčité zvuky. Jsou stále bližší a zřetelnější. Protagonisté mají pocit, že je něco sleduje. Už nejdou, ale utíkají o život.
Jsme vrženi do neznámého prostředí a slyšíme hlasy lidí, o nichž nemáme žádné informace. O tom, k čemu v jejich blízkosti dochází, víme stejně málo jako oni. Příběh vyvstává z vjemů, ne ze souvislého vyprávění. To, s čím se dokážeme nejsnáze identifikovat, je jejich rostoucí strach. Napojuje nás na jejich zkušenost, kterou takto prožíváme „zevnitř“, ne z odstupu.
Autenticitu podcastu znásobuje rozhodnutí nechat hlavní slovo přímým účastníkům a očitým svědkům rekonstruovaných příhod. Hlasy tudíž nepatří moderátorům nebo zkušeným hercům, nejsou filtrovány žádným prostředníkem. Neškolený projev s množstvím vycpávkových výrazů typu „jako“ a pauz způsobených pátráním v paměti je zvukovou obdobou roztřesené kamery ve found footage hororech à la Záhada Blair Witch.
Rychlejší než rozum
V prvním epizodě se kontroly ujímají instinkty, které rizikovou situaci vyhodnocují rychleji než složitější rozumové procesy. Následující Okno se zaměřuje na niternější strach. Mladá žena v něm vzpomíná na svou první lásku z let gymnaziálních studií. Tentokrát jsme nejprve uvedeni do kontextu, abychom chápali psychologické podloží jejího chování, řízeného strachem ze ztráty milovaného člověka. Od začátku je přítomna předzvěst čehosi zlého, která přispívá k pomalému stupňování napětí.
Štafle, jejichž vypravěčka dokázala strach ze selhání nahradit jinými emocemi, mají díky podrobnému zmapování proměny uvažování až terapeutické parametry. Prapůvodní strach ze smrti tematizuje Rádio, které zároveň zapojuje prvky gore hororu. Když vzpomínající naturalisticky líčí zranění, která utrpěl po pádu z velké výšky, hmatatelně si uvědomujeme vlastní fyzičnost a křehkost. Poměrně atypický bude pro mnohé zřejmě strach, o němž mluví jistý Kryštof v posledním příběhu nazvaném Kafe.
Během výměnného studijního pobytu v Izraeli jej paralyzovala fobie z plastů. Turisty vnímal jako producenty odpadu, ve všech objektech kolem sebe viděl jen potenciální zdroje znečištění životního prostředí. Jeho strach souvisí s největší současnou hrozbou pro planetu, s ekologickou katastrofou. Horor se zde projevuje jako žánr odrážející aktuální sociokulturní úzkosti. Zatímco dříve se lidé báli bohů, kteří vládli hromům a bleskům, dnes nás straší samotné změny klimatu.
Strach jako téma pro sdílení
Kryštofovo vyprávění je dle kritérií hororových fanoušků možná nejméně strašidelné, zároveň ovšem nejlépe demonstruje, jak může být strach, kterému se obvykle snažíme spíš vyhýbat, společensky přínosný a ozdravný. Lze skrze něj poznat lidi, jejichž zkušenost a způsob uvažování se nám mohou jevit vzdálené. Když alespoň zprostředkovaně a v bezpečném domácím prostředí zakusíme jejich strach, lépe pochopíme také jejich pohled na svět.
Západní kultura je založena na představě člověka jako racionální bytosti, která má pod kontrolou své tělo i emoce a je řízená intelektem. Všichni se ale něčeho bojíme. Pudově, iracionálně. Anatomie strachu, sugestivně zprostředkovávající zkušenost několika lidí, kteří se nebáli promluvit o svých bázních, nenabízí jen hodinu mrazení v zádech. Vrací nás k naší společné podstatě. Jestli si chceme navzájem víc rozumět, možná bychom si měli častěji povídat o tom, co nás děsí.
Autor je filmový publicista.