Black metal, futuristická nostalgie Oneohtrix Point Never a inspirativní producentky. Hudba v roce 2020

Pandemie koronaviru změnila posluchačské návyky řadě našich respondentů v hudební anketě. I když se letos neodehrálo moc koncertů a klubových akcí, vyšlo spoustu pozoruhodných nahrávek. A řada z nich na tuzemské hudební scéně.

Foto archiv Daniela Lopatina

Jiří Špičák (hudební publicista)

Středověká a okultní estetika se nenápadně propojily s postklubovou scénou už před pár lety. Louče, tarotové karty, roztažená ďábelská křídla nebo naostřené meče jsou vizuálně natolik přitažlivé artefakty, že je možné vsadit je do jakýchkoli kontextů. Mě ale tento rok nejvíc bavilo nehledět na průnik rané hudby se současným soundem a jít rovnou ke zdroji. Moje nejposlouchanější a rozhodně nejdobrodružnější deska roku je tak Organic Creatures, monumentální dvouhodinové album chilské hudebnice Cataliny Vicens, která se zaměřuje na hru na staré klávesové nástroje a varhany. Na téhle nahrávce dekonstruuje minulost tak sugestivním způsobem, že s každým drženým tónem varhan jako by stavěla most do budoucnosti. A musím ještě dodat alba od dvou zavedených umělců, kteří ale letos překonali i svoje nejlepší momenty: William Basinski na LamentationsOneohtrix Point Never na Magic. Oneohtrix Point Never vystavěl tak přesvědčivá svědectví o zrádnosti paměti a vzpomínek, že z nich budeme moct čerpat ještě dlouhé roky.

Lumír Nykl (Red for Colourblind, Blazing Bullets)

Chtěl bych upozornit na krátké LP Důn Alles für die Katz, vydané digitálně na vídeňském labelu Amen, který se soustředí hlavně na hudbu, jíž se před uzavřením klubů říkalo postklubová. Rakousko-český hudebník tu vyšmatlal šest stop na pomezí dungeon synthu, „depressive suicidial“ black metalu a právě tzv. dekonstruované elektroniky, odkud se obdiv k extrémně zkresleným kytarám ozývá už nejméně od půlky uplynulé dekády. Misantropicky samoizolační ráz nahrávky připomene přízrak tradice jednočlenných blackmetalových projektů, zároveň údajně působí autoterapeuticky. Už hvizd a skřek v Intru nabudí podobně hraniční emoční intenzitu, jako když v rakousko-německé krimi sérii Der Pass za zvuků osudových syntezátorů Hanse Zimmera zařve bonvivánský komisař vídeňskou němčinou na sériového vraha v krampusí masce: „Hey, Oaschloch!“

Václav Adam (Letmo Productions, Radio 1)

Anonymní Pràva Kollektiv vydal letos v jeden den nová alba všech svých projektů a jsou to nejlepší exkurze mimo realitu v rámci black metalu, jaké lze bez chemické propustky absolvovat. Každý z nich se plně věnuje jednomu tématu: prázdnu, vesmíru, vědomí. Skutečně září ale tam, kde se jejich vyjádření dostává na tu nejbazálnější rovinu (aniž by to bylo pouze primitivní) a nepříčetnost se zdá až elastická, v čemž vynikají hlavně Mahr a HWWAUOCH. Název desky Protest Against Sanity druhých jmenovaných je všeříkající.

I letos mě nadchla umělkyně, u níž lze najít ozvěny Muslimgauze: tuniská producentka Azu Tiwaline vydala tři skvělá EP (Magnetic Service a Draw Me A Silence 1 a 2), na nichž se odkazuje k dubu, technu a berberské hudbě. Vymazlený mix jednotlivých ingrediencí a rytmické hrátky jsou jen částí její podařené formulky. Ta hlavní přísada ale tkví v jejím citlivém dávkování ticha a prostoru.

Ondřej Lasák (Genot Centre)

Mohl bych se tu rozepsat o tom, u jakých zahraničních alb jsem letos nejčastěji ředil úzkost melancholií či euforií, ale tenhle prostor bych nakonec rád věnoval výjimečným domácím nahrávkám. Na žádnou z nich se totiž nedostalo v nominacích cen Vinyla a rozhodně si zaslouží pozornost, kterou jim tu letos téměř nikdo nevěnoval.

Vezmu to abecedně: bilej kluk z BCAA system vydal dvě EP, která si nezadají s tím nejlepším mezinárodním autotune popem dneška. Enchanted Lands konečně navázala na oceňovaný debut sebevědomým multimediálním albem u Quantum Natives. ETHNO SERVICE debutovali u stále relevantnějších pražských Unizone s dotaženým EP plným tribálních rytmů. I LOVE 69 POPGEJŮ naprosto rozmetali můj dlouhotrvající pocit, že to měli raději zabalit po geniálně vychýleném debutu. MARTYYNA do svých komplexně propletených kompozic organicky přimíchala vlastní vokál a vydala jedno z nejnadějnějších EP roku. Slowmotiondancer dokonale propojil melancholický elektropop s minimalistickými akustickými aranžemi a rozplakal všechny od Aše až po Šanghaj. Tomáš Šenkyřík vykročil ze své komfortní field recordings zóny s albem delikátního organického ambientu u londýnských Slowcraft. Strachkvas má spolu s domácím labelem roku Gin&Platonic na svědomí ty nejfunkčnější klubové bangery letoška. Tak udělejte dobrý skutek a všechno si to poslechněte. 

Barbora Polcerová (Enchanted Lands)

Bezmála půl roku v izolaci se mi snášelo trochu lépe díky orchestrálnímu algorave ambientu producentky {arsonist}, sounddesignové masterclass projektu sv1, zasněným klubovým texturám Martyyny, jeskynnímu ravu v Lulči, všem koncertům Kultu masek, opulentnímu albu enigmatického larpera White Goblina, kde se potkává dungeon synth s metalem a prokletou PS1 estetikou. Pro Niagara Falls Connora Kirby-Longa aka Cclcng mě podobná definice nenapadá. Connor před lety vydal všemi indie hlavami adorovanou coming of age desku Handwriting, po šestnácti letech a nejedné osobní tragédii se vrátil se zglitchovaným postIDM, které vám utrhne všechny končetiny a vrátí je na úplně jiné místo. Chaotické dobro.

Veronika Ruppert (Český rozhlas, Radio Wave)

Z písničkářských desek mě letos nejvíc oslovila deska Birthmarks od Hillary Woods. Zaujala mě jak tématy, která otevírá, tak i zvukem, který propojuje snad všechno, co mám ráda. Pro někoho možná temná, pro mě ohromně pozitivní a krásná hudba. Z taneční scény bych ráda zmínila release Máquina de Vénus od Blacksea Não Maya na Principe Records. Jeho rytmy a zvuky mě už delší dobu fascinují. Ztrácím se v nich a znovu se vynořuju úplně jinde. Je to pro mě hudba pro mentální vypnutí, odreagování, uvolnění a novou cestu zpátky do světa z úplně jiné strany. Pomáhá mi nacházet inspiraci a nové myšlenky. Jako poslední a nejklidnější doporučení bych zmínila album Over The Rainbow od HTRK, které je zároveň soundtrackem ke stejnojmennému dokumentu o Scientologii od Jeffreyho Peixota. Album poslouchám pořád dokola, je to nádhera.

Miloš Hroch (hudební publicista)

Hudba v roce 2020 byla o únicích, které měly rozdílné podoby. Společným jmenovatelem byla izolace a utíkalo se mimo čas a prostor. Mainstreamový pop ovládlo osmdesátkové disco. To paradoxně dává smysl, jelikož disco bylo historicky hudbou naděje a taneční parket symbolizoval bezpečný prostor: nic jiného než být v bezpečí jsme si letos nepřáli, i když se oním parketem stal obývák. Já rád utíkal k čarodějnicím, koboldům, vampýrům a žánru jménem dungeon synth – a bavilo mě během první vlny pracovat na reportáži o jeho českých zástupcích. Tento útěk do fantazie dává navíc podle nejzábavnější (a nejděsivější) interpretace současného internetu smysl, v mnohém totiž připomíná spíš středověk než cokoli jiného. Píše se o digitálním feudalismu, jelikož Uber nebo Spotify dělají z lidí nevolníky, z facebookové skupiny We Pretend It’s 1453 Internet se zase šíří memy o středověkých žábách. Evokuje to předmoderní svět ovládaný neviditelnými silami. Přeneseně jako ten náš se vším, co se děje, a my to můžeme ovlivnit jen minimálně.

Kdybych měl přímo jmenovat desky, stálou oporou mi letos byla dvojice Jasnovidec. Jejich droneová hudba mi zpřehledňovala a projasňovala svět, měla na mě až tišící účinky se všemi hroznými zprávami okolo. Bezkonkurenčně nejvíc jsem pak poslouchal album Magic od Oneohtrixe Point Never, který tu uniká do vlastních nespolehlivých vzpomínek na dospívání – a je v tom futuristická nostalgie. Užívá si, že se čas zastavil, a aby načerpal síly, vrací se do minulosti, kdy si lidé ještě uměli představit lepší budoucnost, což je něco, co dnes tak schází.

Karel Veselý (hudební publicista)

Byl to zvláštní rok. V hudbě jsem vyhledával spíše uklidnění než vzrušující dobrodružství. Francouzská zpěvačka a producentka Oklou mi ale poskytla obojí. Její melancholické elektronické písničkářství do sebe obsáhlo elementy klubového futurismu i staromilských hodnot výrazných melodií. Její debutové album Galore je postklubový pop pro generaci odkojenou Frankem Oceanem a Drakem, jednou nohou stojí v hyperpopu, druhou v zadumaných náladách depresivního hédonismu alternativního R&B. Nová královna smutných srdcí.

Noemi Purkrábková (BCAA System)

Na to, jak neveselý byl rok 2020 po mnoha dalších stránkách, hudebně by se dal označit za dost vydařený. Vyšla řada skvělých a mnohdy i dlouho očekávaných releasů od velkých jmen, jako jsou Onehtrix Point Never, Salem nebo Eartheater. Protože je nemožné i nesprávné vypíchnout, co bylo „nejlepší“, beru to čistě po ose převládající subjektivní emoce. Jestli totiž moje celá letošní existence tepala v nějakém rytmu, byl to asi ten zpod rukou německého hudebníka Europa. Právě jeho hojně samplované FREE DL tracky zveřejňované na Soundcloudu rozeznívaly mé karanténní měsíce zvláštní energickou melancholickou tenzí, která jako by se stupňovala s tím, jak se snové vzpomínky na opouštění klubu za časných ranních hodin stávaly stále vzdálenějšími. Zároveň bych tento poslech asi ráda doplnila dvěma lámaně melodickými alby, která dobře dokreslují letošní nostalgii – příznačně ironicky pojmenované a stejnou měrou emotivní Life Is Life francouzského producenta Detente vydaného na bruselském labelu Slagwerk a nostalgicky kytarově zastřené I’m the One with No Soul belgického producenta Ssalivy. Vyšel samozřejmě bezpočet dalších skvělých věcí, ale tahle trojice neodbytnými kopáky i tklivými melodiemi asi nejlépe odráží (možná nejen) mé 2k20 pochyby a strasti.

Mary C (Synth Library Prague, Trigger)

Ráda bych poděkovala všem lidem, kteří měli*y letos sílu tvořit a pečovat o druhé. Co se týče poslechu hudby, pohybovala jsem se letos někde mezi skladbami Beatriz Ferreyravideoklipy rapperek Cam and China. Nutila jsem se občas chodit na procházky a udělala jsem si pro to speciální nadnášecí playlist s hudbou od Nnamdi, Gloria, Cartel Madras, Eartheater, Dua Saleh a Chynna, která bohužel letos na jaře zemřela. Radovala jsem se z aktivit Bandcampu, z diskusí na téma respektující a solidární hudební komunity a ze setkání s hudebnicí Lucií Vítkovou. Měla jsem super zážitek z DJ setu zey na Prague Pride, z festivalu Šamana ztráta i hudebně-diskusních akcí, které jsme pořádali*y společně s kolektivem Trigger a Synth Library. Nadchla mě přednáška skladatelky a algoraverky Alexandry Cardenas v rámci akce platformy SHAPE. Vtáhlo mě nové album Play at Night od Masma Dream World a No era solida od Lucrecie Dalt, vracela jsem se k Lauryn Hill a ráda jsem poslouchala novou tvorbu hudebnic, jako jsou mʊdʌki, rlung, Martyyna nebo Jemah

Judita Císařová (Radio Wave)

Nástup a tepot nové dekády plně ovládla přetrvávající pandemie, která ovlivnila nejen zaběhlou podobu „hudebního roku“, ale také se dost podepsala na mém osobním přístupu k poslechu hudby. Co bylo před měsícem, působí, jako by se stalo před půl rokem. Spoustu nových desek se mi propadlo v zapomnění, věnovala jsem se spíše starším záležitostem, které jsem oprašovala. A i když mě potěšilo hned několik velkých „návratů“, jako je například Fetch the Bolt Cutters od Fiony Apple, Fires in Heaven od Salem, kteří se přihlásili o slovo po dlouhých deseti letech, nebo novinka Tearless od Amnesia Scanner, celým rokem mě bez přestání provázely dvě české nahrávky. Tou první je Year Insane projektu Black Tar Jesus, za nímž stojí kytarista Tomáš Kopáček a bubeník Ondřej Blaha. Přestože album mapuje Tomášův šílený loňský rok, jeho melancholická nálada a zasněné, posmutnělé kytarové vyhrávky jsem si pouštěla letos snad nejčastěji. Orámovaly a pomáhaly mi se nadechnout během celého roku. Chandra, v níž ovšem nechybí naděje, působí až překvapivě léčivě. Druhou je pak třípísňová meditace Saturn Gizeh Lynx od Jana Tomáše, zakládajícího člena bigbandu Tomáš Palucha. Synťáky a kytarové plochy i vyhrávky, plynoucí jako poklidný tok řeky, doprovázely nejednu probdělou noc a působily podobně ozdravně jako rozprouděnější Year Insane. A pokud bych měla vytáhnout eso z rukávu, bude jím připravovaná nahrávka Tohle není prdel pražských punkáčů Vole. Zavřeli nám putyku? Nevadí. Až to vyjde, máme se na co těšit!

Mojmír Měchura (Wrong, Trauma)

Covidový rok byl sice chudý na koncerty, hudby naštěstí vyšlo i tak nepřeberné množství. Nedostatek příležitostí k hraní mi lehce změnil posluchačské návyky, a tak místo obvyklého pátrání po tvrdých tanečních věcech, jsem mnohem častěji zabrouzdal k těm poslechovějším. Někde na pomezí je eponymní debutové album projektu Duma z Keni, vydané na značce Nyege Nyege Tapes. Tahle africká grindcorová úderka poslala všechny do kolen svými elektronickými blast beaty a metalovým přístupem, přičemž si stále dokázali zachovat osobitý hlas a respekt ke kořenům tradiční hudby. V době izolace je ale příležitost se zaměřit na domácí scénu. Tento rok mi asi nejvíce udělali radost Evil MedvědToyota Vangelis, jejich sety i nahrávky jsou suverénní ukázkou toho, že česká scéna může v klidu konkurovat té zahraniční. Výrazných nahrávek se zde ovšem objevilo více, jako například debut od projektu MARTYYNA nebo nahrávka od Ethno Service. Tuzemský počin roku ale získávají Genot Centre se svojí megalomanskou kolekcí Silent Night XVII. Deset alb v jednom, osm hodin hudby točící se kolem zásadního labelu Quantum Natives, který si Genot na sedmnáctou Silent Night pozvali. Úctyhodné zakončení jedné z nejosobitějších koncertních sérií u nás.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies