Dějiny československého socialismu pro začátečníky

Na pultech knihkupců se na podzim objevila ambiciózní kniha profesora Jana Rychlíka pojednávající o dějinách československého socialismu. Kontroverzní téma, na němž nepanuje shoda v široce pojaté kulturní paměti české (československé) společnosti, a tím méně na akademické půdě, v posledních měsících znovu okupovalo část mediálního prostoru.

V letitém sporu o to, jakým způsobem a kterými metodami je možné toto téma uchopit či z jakých pramenů vycházet, jako by proti sobě stály dva tábory navzájem se hanlivě označující za primitivní antikomunisty a (neo)marxistické revizionisty. S jistou dávkou zjednodušení je možné říci, že pro první skupinu bylo čtyřicet let vlády KSČ obdobím politické zvůle, zneužívání moci, násilí na občanech a morálního úpadku. Druhá skupina se zaměřuje spíše na každodenní život, ekonomické, sociální či antropologické souvislosti a hledá příčiny stability a pádu režimu jedné strany ve složitých vztazích mezi jednotlivci a institucemi. Z jejich výzkumů vyplývá, že nestačí zaměřit se na represi jako na jedinou příčinu stability režimu. První skupina se tomuto názoru vzpírá tvrzením, že podobné úvahy jsou relativizováním nelidskosti komunistických praktik.

Z vnějšího pohledu by se mohlo zdát, že je komunita profesionálních historiků bezezbytku rozdělená na tyto dvě skupiny, které se shodnou pouze na několika málo základních postojích. Ve skutečnosti je debata strukturovanější a spíše sporadicky v ní dostávají prostor i ti, kteří se snaží oba přístupy skloubit a využít to nosné, co pro práci historika nabízejí. Jedním z nich je i profesor Jan Rychlík, který se dlouhodobě věnuje moderním dějinám Československa jako badatel i pedagog. Právě s jeho pokusem o aktuální celistvé pojetí dějin diktatury KSČ se nyní může čtenář seznámit.

Dlouho očekávaná syntéza

Období třiceti let od demontáže komunistické diktatury otevřelo fungování československé verze socialismu humanitním vědcům jako svébytný badatelský problém. Za tu dobu vznikly stovky monografií různého tematického zaměření – od disentu, represe, přes hospodářské dějiny centrálního plánování až po dějiny subkultur. Nicméně prací syntetické povahy, které by dokázaly postihnout celé období, bylo napsáno o poznání méně. Ze zahraniční produkce rozhodně stojí za pozornost studie Romana Krakovského s názvem Réinventer le monde. L’espace et le temps en Tchécoslovaquie communiste (2014; v roce 2020 vyšel anglický překlad) nebo kniha Kevina McDermotta Communist Czechoslovakia 1945–1989 (2015), která by se mohla stát nejvážnější konkurencí recenzované knihy. Ani jedna z těchto prací však nebyla přeložena do češtiny, což podvazuje jejich vliv na tuzemskou diskusi. Ostatně ani Rychlík se k nim ve své práci nikde nevyjadřuje ani je necituje.

Rychlík odmítá popisovat události podzimu 1989 jen z pohledu Občanského fóra a seznamuje čtenáře s perspektivou drolícího se vedení KSČ. Jména Jakeše, Adamce, Štěpána a Husáka padnou stejně často jako jméno Havlovo.

Patrně největší rozruch na intelektuálním poli vyvolala kniha britské historičky Mary Heimann s názvem Československo: stát, který zklamal (2009, česky 2020), jež narušuje mýtus Československa jako země demokratických tradic, která se stala obětí imperiálních choutek zahraničních totalitárních diktatur. Odmítavá reakce jak ze strany veřejnosti, tak některých akademiků ale brzy utichla. V posledních letech se očekávání komplexního uchopení tohoto dějinného období opět zvýšilo a postupně se jej daří saturovat. Objevily se hned tři tituly s podobnými ambicemi. V roce 2018 vyšla kniha Milníky moderních českých dějin autorského kolektivu Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty UK, letos vychází Rychlíkova práce společně s prvním svazkem čtyřdílných dějin KSČ, za nímž stojí široký kolektiv autorů.

Rychlíkův přístup vyniká určitou otevřeností vůči laické veřejnosti. Na zhruba čtyřech stovkách tiskových stranách, což můžeme považovat za únosný objem, zprostředkoval dějiny od nástupu a konstituování diktatury až do jejího pádu. Základem práce se staly univerzitní přednášky pro studenty historie na FF UK, což se odráží i na výsledné podobě knihy. Zejména drží konvenční chronologickou strukturu spočívající v dělení na fázi boje KSČ o moc (1945–1948), bolestné ustavování komunistického panství (1948–1953), první období tání (1953–1960), šedesátá léta s vrcholem na jaře 1968 (1960–1968), období normalizace (1969–1989) a pád diktatury (1989). Právě únosný rozsah může hodně čtenářů přilákat – například nově publikovaný čtvrtý díl dějin KSČ pokrývá období 1969–1993 na téměř šesti stech stranách, zatímco Rychlík si vystačil pro tento úsek se 110 stranami.

Psát dějiny pevnou rukou

Úspornost má ale svou cenu. Kniha je v podstatě dějinami Československa shora. Výklad sice není plně fixován na politické dějiny, celé pasáže jsou věnovány hospodářství či otázkám sociálního zabezpečení i každodenního života československých občanů. Nicméně život společnosti je nahlížen skrze oficiální státní a stranické předpisy, nejčastěji citovanými prameny jsou zákonné úpravy. Zákon je jistě zásadním pramenem, nicméně o jeho konkrétním uplatňování a jeho přebírání ze strany občanů se toho čtenář místy nedozví tolik, kolik by očekával. Přestože analýza zákona jako historického pramene nezní příliš přitažlivě, v Rychlíkově podání není nudná a čtenář se necítí zahlcený nadbytečnými informacemi. Díky vyváženosti témat politických dějin, problematiky hospodářství, perzekuce i úvah o zdrojích legitimity režimu působí výsledný příběh uzavřeně a symetricky. Navíc často zohledňuje otázky česko-slovenských vztahů, navzdory časté tendenci historiků zanechávat slovenskou problematiku v pozadí.

Čistotě a srozumitelnosti Rychlíkova příběhu československých dějin padla za oběť terminologická vytříbenost. Zatímco zmiňovaná syntéza českých dějin z pera autorů kolem Ústavu hospodářských a sociálních dějin je postavena na rozboru krizových momentů, ve kterých se společnost ocitla, a obsahuje pečlivou definici pojmu krize i zdůvodnění volby systematizace jejich vyprávění, pro Rychlíka je dostatečným důvodem k psaní o socialismu fakt, že prostě proběhl jako svébytná událost. Svým sdělením, že „období socialismu zanechalo v našich dějinách nesmazatelnou stopu“, si tyto dějiny přivlastňuje a pevnou rukou z nich utváří souvislý příběh. Ze své pozice pak vyslovuje příkré soudy o „dobrém“ či „špatném“ v rozhodování historických aktérů. Když sděluje, že „některá opatření byla svým charakterem pokroková a přínosná: tak zákon o právu rodinném ze 7. prosince 1949 a nový občanský zákoník z 25. října 1950 plně zrovnoprávnily ženy s muži ve věcech manželských, rodinných, osobních a majetkových (…) jiná opatření byla spíše problematická anebo měla jednoznačně negativní dopad“, nabízí jasný hodnotící soud, který ovšem dále nevysvětluje ve smyslu nějaké etické referenční plochy, na které onu pokrokovost nachází. Z textu spíš implicitně vyplývá, že referenční plochou je současná situace, v níž je genderová rovnost hodnocena pozitivně. Nicméně tato pozice neříká nic o tom, jak tato změna byla dobově vnímána, a tak se blíží pro historika velmi nebezpečnému prezentistickému postoji.

Nevysvětlené předpoklady

Těžko profesora Rychlíka podezřívat z toho, že si neuvědomuje konstruovanou podstatu každého vyprávění vyprodukovaného historikem. Ostatně přesně to bylo hlavním tématem jeho eseje Socialistické Československo jako součást našich dějin, která vyšla v Právu v říjnu letošního roku. Obhájil v ní právo historika na volbu vlastního přístupu, stanovení tématu a stvoření svébytné interpretace vycházející z pramenů. Nicméně ve své knize tuto moc využil absolutně a často pro čtenáře skrytě. V pasáži týkající se kulturní politiky KSČ například konstatuje, že „ideologové viděli chybu v nedostatečném ideologickém působení na obyvatelstvo, ale chyba byla ve skutečnosti v samotné myšlence: převýchova nemohla být úspěšná, protože požadované cíle odporovaly lidské přirozenosti. Touha po vlastním majetku, snaha zabezpečit sebe či vlastní rodinu a zanechat něco svým potomkům je přirozenou lidskou vlastností naprosté většiny lidí na světě, a nikoliv projevem maloměšťáctví…“

Z tohoto výkladu vyplývá, že autor pronáší obecně závazný zákon lidské přirozenosti. Nelze říci, že je jeho výrok chybný, nicméně čtenář nedostane možnost zjistit, zda vychází z nějaké antropologické či ekonomické teorie zabývající se vztahem člověka k materiálnímu světu, nebo jestli autor činí kvalifikovaný odhad na základě znalosti historických pramenů. Velmi podobně vyznívá Rychlíkova interpretace pomalého zvyšování životní úrovně dělnictva na počátku šedesátých let. Když autor tvrdí, že se u „dělnictva výrazně posílil jeho maloburžoazní charakter, k němuž obecně tíhne vždycky“, naznačuje, že existují nějaké obecné zákony řídící chování celých skupin lidí, byť v úvodu práce právě z tohoto důvodu zavrhuje marxismus jako utopickou a nefunkční ideologii.

Rychlík se od marxismu a sympatií k jeho filosofii dějin hned v úvodu důsledně distancuje. Neznamená to ovšem, že by se zajímal pouze o represivní stránku režimu a o odpor obyvatelstva vůči němu. Naopak si stanovil, že se kniha „chce podívat na období socialismu v Československu komplexně: chce se pokusit popsat zkoumané období jako neúspěšný sociální experiment a najít příčiny tohoto neúspěchu (…) práce v žádném případě neredukuje čtyřicet let komunistického režimu na pouhý popis represí a odporu obyvatelstva proti režimu, ale snaží se o vyváženější pohled (…) vývoj v Československu nelze odvozovat jen od sovětské dominance, protože komunisté zde měli silné pozice již před válkou a jejich váha v důsledku druhé světové války a celkového posunu společnosti doleva ještě vzrostla.“

Přednost srozumitelnosti

Je třeba přiznat, že se mu podařilo tomuto závazku plně dostát. Otevřeně mluví o podpoře stalinismu ze strany dělnictva a v závěru čtenáře překvapí, když s odkazem na vyčerpávající výzkum kolegů (zvláště Jiřího Suka) odmítá popisovat události podzimu 1989 jen z pohledu Občanského fóra a seznamuje čtenáře s perspektivou drolícího se vedení KSČ. Jména Jakeše, Adamce, Štěpána a Husáka padnou stejně často jako jméno Havlovo. Snaží se tak svým pojetím najít důsledně střední cestu mezi tzv. antikomunisty a revizionisty. Dokazují to jak pasáže týkající se disentu a třetího odboje vedle úvah o ochotě obyčejných obyvatel přijímat smlouvu o výměně možnosti veřejně se angažovat za široce pojaté sociální jistoty, tak pozitivní citace prací Karla Kaplana či Petra Blažka i Muriel Blaive a Michala Pullmanna.

Navzdory všem sneseným výhradám má Rychlíkova kniha jednu značnou přednost, která z ní dělá důležité dílo pro široce pojatou recepci dějin československého socialismu. Toto její pozitivum (stejně jako její nedostatky) vyplývá z původního žánru, kterým byla na počátku – z univerzitní přednášky. Jak vážný zájemce o téma československých dějin, tak zejména student historie hledá na počátku studia nějakou ucelenou informaci, od které se může odrazit a postupně ji rozvíjet, či se vůči ní vymezovat a postupně ji opouštět. Právě takovou srozumitelnou informaci o Československu v období socialismu Rychlíkova kniha nabízí. Patrně bude provokovat k námitkám, že některé aspekty tohoto složitého období upozadila či zjednodušila, jiná jsou v ní naopak přeexponovaná či nedostatečně vysvětlená. I tato její reflexe, kterou právě čtete, se nevyhýbá kritickým poznámkám k autorově přístupu. Jasné však je, že tato kniha má potenciál být čtena, citována a diskutována nejen v akademických pracích. Je to další dílek k debatě o moderních a soudobých dějinách, jež v dohledné době nemůže dospět k závěru.

Autor je historik.