Do šutru vyrytý srdce rukou tvou. Jak jsem (ne)poslouchal Karáskovy písničky

Přinášíme osobně laděnou vzpomínku na faráře, písničkáře a chartistu Svatopluka Karáska, který minulý víkend zemřel v pražské Nemocnici Na Františku.

Dvacátého prosince zemřel v sedmdesáti osmi letech evangelický farář, undergroundový písničkář, chartista a polistopadový politik Svatopluk Karásek. Do odebrání státního souhlasu v roce 1973 působil jako evangelický farář. V sedmdesátých letech byl odsouzen na osm měsíců do vězení v procesu s Plastic People of the Universe, který vedl ke zformování spojenectví disentu a undergroundu, jež vyvrcholilo Chartou 77. V rámci akce Asanace emigroval do Švýcarska, kam dojížděl za svou rodinou i po revoluci. V novém režimu působil jako farář a politik spojený s US-DEU nebo Stranou zelených. V roce 2010 utrpěl mrtvici, která značně poznamenala posledních deset let jeho života, nezabránila mu ale ani v hraní, ani v politickém angažmá.

Odhodlání a odvahu nepodřídit se moci, kterou pro něj představoval především normalizační establishment, opíral Karásek zejména o odkaz k moci vyšší.

Moje nejstarší vzpomínka na Svatopluka Karáska sahá do raného dětství. Sedím v dětském pokoji a z kazeťáku hraje píseň Orel s úvodním slovem o pražské zoologické zahradě, na které si vzpomenu pokaždé, když jí procházím. Jinak než skrze písničky jsem Karáska nepoznal, nevzpomínám si ani, že bych někdy zažil některé z jeho kázání. Jeho písničky mě ale provázely dlouho a intenzivně. V devadesátých letech se část z nich dostala z undergroundu do svazku kanonizovaných křesťanských kytarovek, zpěvníku Svítá, ze kterého jsme je v dobách aktivního mládí v církvi nesčetněkrát přehráli a přezpívali.

Zase mezi lidi zpět

Karásek byl ovlivněný takzvanou civilní interpretací evangelia a důrazy moderní protestantské teologie, která se snažila interpretovat zvěst Nového zákona do jisté míry nezávisle na jejím dobovém jazyku a představách, aby ji pak aktualizovala v nových podmínkách. Civilita, do které oděl svou interpretaci evangelia Karásek, měla typické rysy undergroundu: autentickou neotesanost, formální jednoduchost a přímočarý jazyk. Karáskovy písničky vznikaly mezi kostelem, hospodou a vězením.

Z podobných teologických zdrojů čerpal Karásek důraz na víru jako životní postoj, který přesahoval, a dokonce do jisté míry kontrastoval s náboženstvím jako rituálem, tradicí, ale i církví, za jejíž hranice ho to hnalo „zase mezi lidi zpět / mimo ty podpěry, / od rána se brodit v návějích / rozpadu a nevěry“ (Žalm na rozloučenou).

Křesťanská zvěst Karáskových písniček není církevnická ani sentimentální, ale prověřuje vytrvale naději, která stojí v centru křesťanské zvěsti kontaktem s útrapami doby i existenciálními pochybnostmi, a přitom zůstává i hospodsky lidová a nevtíravá jako v písni Já jsem ňákej stounavej, kde výčet frustrací a selhání střídá refrén spirituálu The Angel Rolled the Stone Away odkazující na prázdný hrob a Ježíšovo vzkříšení.

Kdyby to šlo, tak to Havel s Klausem zastavili

Stále znovu v Karáskových písních zaznívá problém konfliktu s mocí. Není to jen jeho slavná výzva Řekni ďáblovi ne, ale i další. Třeba ta o izraelských porodních bábách, které se nebály faraona, a tak se odmítly podílet na genocidě novorozených izraelských chlapců. Odhodlání a odvahu nepodřídit se moci, kterou pro něj představoval především normalizační establishment, opíral Karásek zejména o odkaz k moci vyšší: „V nebi je trůn – pravdy hlavní sídlo, / v nebi je trůn, v nebi je trůn, / všem vladařům připomínej“ (V nebi je trůn). To byla jednoduchá a silná politická teologie, která mi ale v době dospívání, dvacet či třicet let po vzniku písniček, také přestávala stačit. A byla, viděno zpětně, jedním z důvodů, proč jsem musel přestat Karáskovy písničky zpívat a v církvi, kterou Karásek svým působením tak proměnil, jsem se cítil čím dál hůř.

Kontrast mezi odmítnutím ďábelské moci autoritativního státu a svobodnými individui těžko mohl postačit jako dostatečný základ pro orientaci v polistopadové politice a pro odhalení nových forem ekonomického útlaku a nerovností. Karáskovo politické angažmá bylo plné důležitých a sympatických témat spojených s lidskými právy, antirasismem nebo i ekologií, ale poselství jeho vlastních písní jako by ho nutilo vyhledávat spíše reprízy vlastní zkušenosti ze sedmdesátých a osmdesátých let v diktaturách za českými hranicemi, než aby mu umožnilo zaujmout jednoznačný postoj k nespravedlnostem nového režimu.

Bezbrannost vůči novým mechanismům moci vyjádřil Karásek v knize rozhovorů Víno tvé výborné při popisu svých ekologických postojů. „Myslel jsem si, že den po revoluci to zastaví a už to nikdy nebude žrát celé vesnice, a ono je devět let po revoluci a pořád to běží,“ svěřuje se Karásek se svým odporem k hnědouhelným dolům, aby však vzápětí s odzbrojující upřímností dodal: „Nedovedu si představit, proč to musí být, ale věřím tomu, že kdyby to šlo, tak to Havel s Klausem zastavili.“

Nejde smejt vodou mejdlovou

Je nevhodné upozorňovat pár dní po smrti nesporně statečného a inspirativního člověka na některé iritující aspekty jeho písní a politických postojů? Možná ano, ale pokud je nepojmenuji a nevyrovnám se s nimi, těžko můžu Karáskovy písničky zpívat či poslouchat znova. Patřím totiž ke generaci, jež už se je učila zpívat v jiné době, než v které vznikly. Neprodrat se výše zmíněnými problémy by byla ale hlavně škoda. Nežijeme už ani v sedmdesátých, ale ani devadesátých nebo nultých letech. A smutná příležitost úmrtí jejich autora mi dala při jejich poslechu okusit, že mi zní zase jinak a nově.

Co mi přišlo kdysi samozřejmé – totiž křesťanství, které neklade důraz na tradici a identitu, ale na naději a etickou výzvu –, je dnes znovu válcováno konzervativci nejhoršího ražení, kteří mávají praporem křesťanských hodnot ve svých kulturních válkách. Těžko může být něco vzdálenějšího směřování Karáskových písní. A osobní odvaha tváří v tvář moci dostává znovu jasné kontury, třeba když člověk čelí majitelům uhelných dolů a jejich ekonomické a politické moci.

Ale nejsilněji a nejpotřebněji nakonec vyznívá Karáskova schopnost vykreslit v písních svět realisticky a bez příkras, a zároveň do nich vložit výzvu k odvaze společně s nadějí, která ač čerpá z křesťanství, nefunguje jako misionářská návnada, ale jako posilující svědectví. Jak zpívá Karásek v písni Je lepší na skále život svůj mít, „do šutru vyrytý srdce rukou tvou, / nejde smejt vodou mejdlovou“.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies