Z filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie
O smrti Karla Vachka jsem se dozvěděl ve své sociální bublině, která má tohoto režiséra a dlouholetého pedagoga z pražské FAMU v oblibě. Vachek sám v žádné bublině nežil ani nepřemýšlel, takže možná právě proto se ve svém posledním filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019) vydal v nafukovací plastové kouli pro zorbing po hladině Botiče.
Mohu svědčit jen o tom, že byl hluboce citlivý; že ego, které předváděl, bylo jen diskursivní a uměl ho krotit; a že vše, co říkal, říkal poctivě.
Karla Vachka jsem poznal na začátku devadesátých let, když dokončoval svůj první film po dlouhé vynucené odmlce: Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992). Celé roky mně potom podobně jako mnohým jiným vyprávěl své filmové plány a vysvětloval své principy – zkoušel si na nás, jak mají být jeho filmy vystavěny, kam mají zasahovat. V dalších letech podobně experimentoval se svými studenty a studentkami. Když zkoušel, kolik toho unesou, nedělal to už jen kvůli svým budoucím filmům, ale také pro studenty a studentky samotné: šlo mu o to, aby byli svobodní a opravdoví.
V diskusích byl Vachek vždycky herec, stylizoval se, záleželo mu na tom, jak vypadá, jak působí. Usiloval o hloubku, ale choval respekt k povrchu (ten je přece jejím začátkem). Často a rád riskoval: dopouštěl se krátkých spojení, vychutnával si vlastní gagy, málokdy nechal partnera v dialogu vyhrát. Ale v debatě vždycky poctivě rozvíjel svá témata. Dokázal být při tom i krutý, nenutil se totiž do spravedlnosti, jíž nemohl věřit. Dokázal možná i ublížit, urazit, ale věděl to a věděl, že to nejde jinak.
Přeformátovat pojmy
Mezi jeho žáky se dlouho říkalo „pan Vachek“, pak už jenom Vachek (důraz na první slabiku slyší všichni, kdo mu někdy telefonovali). V české kinematografii je v naší době jen pár podobných tvůrců a pedagogů, kteří provokovali jako Vachek. I Jan Němec nebo Věra Chytilová dokázali své studenty provokovat, nadchnout a naštvat. Ale Vachek uměl zajít asi nejdál v tom, jak relativizoval, co je válka a co mír, co je soukromé a co veřejné, co se smí a co se nesmí. Přirozeně přeformátovával pojmy a kategorie, na které jsme si zvykli ve dvacátém století. Podobně jako pro Němce nebo Chytilovou byla pro něj pedagogická práce příležitostí, jak je odtabuizovat, vrátit jim smysl.
Karel Vachek se stal roku 2002 vedoucím katedry dokumentární tvorby na FAMU. Když se později instalovaly názvy všech kateder na vstupní dveře do budovy FAMU na Smetanově nábřeží, musely se některé názvy rozdělit, takže z Vachkovy katedry se stala Katedra dokumentární tv orby. Pomiňme teď žert se zkratkou tv a zaměřme se spíše na orbu. Tohle vlastně Vachek v akademickém prostoru začal: provzdušňovat půdu, obracet stereotypy a rozorávat autority. Jestli mu to někteří nikdy neodpustí, bude to spíš proto, že to Vachek dělal dobře, než proto, že by jenom bořil modly. Slovo dokumentární v názvu Vachek nebral jako omezení nebo vymezení, byl rád, že je na FAMU víc pracovišť, kde se dá studovat film. Ze svěřené katedry učinil místo otevřené, podnětné, přísné, ale láskyplné. Za jeho vedení tu pedagogicky působili režiséři a režisérky různých stylů a osudů, vyprofilovaly se tu výrazné osobnosti českého filmu. Ti, kteří říkali, že si Vachek jen vychovává své kopie, toto inspirativní místo nezažili nebo neslyší různorodé hlasy jeho absolventů.
Poctivost filosofa
Vždy, když jsem poslouchal Vachkovy filmové plány, potvrzovalo se mi, že uvažuje jako producent. Kdo opakuje, jak jsou jeho filmy zmatené a „dlouhé“, si bude ťukat na čelo (protože na to přece nikdo nebude chodit), ale Vachkovo producentství bylo v detailu: ve vytváření nebo výběru situací, v kombinacích protagonistů a v gestu. V tomto ohledu asi dosáhl vrcholu ve filmu Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu (1996), pro nějž dal dohromady casting snů. Potkávají se tu lidé, které všichni v polovině devadesátých let vídali v médiích, ale Vachek jim tu vrátil tváře, řeč, příběhy: Ivan M. Jirous, Vlasta Chramostová, Stanislav Milota, Ivanové Sviták a Dejmal, Petr Cibulka, Erazim Kohák a mnoho dalších, kteří ač méně zvučných jmen, sehráli ve filmu i silnější party. To vše spojuje Vachek jako vždy kritickým étosem smíchu, dalek kýče, ale blízek citů. Tedy producent, který chce zaujmout diváky, jimž chce dopřát dobrodružství, vzrušení, napětí, něco nového a překvapivého.
Přesně to je a bude ve Vachkových filmech objevováno vždycky s nějakým zpožděním. Potvrdilo mi to několik zážitků s novou generací diváků, kteří pro svůj věk nemohli zažít Vachkovy filmy v devadesátých letech, ale objevovali je později s úžasem, kriticky, nikoli s povinnou úctou. Prostě uviděli Vachkovu původnost, pravdivost a svobodu. A také absenci strachu. Ta je vůbec pro svobodnou tvorbu, jak ji Vachek pěstoval bez ohledu na momentální nástroje, typická: ať vymýšlel, točil nebo stříhal filmy, ať maloval anebo diskutoval, vždycky překvapoval. Jeho kritici by řekli, že to bylo pábení, jiní by mu vyčítali, že byl krutý, cynický, neslušný, bezohledný. Já mohu svědčit jen o tom, že byl hluboce citlivý; že ego, které předváděl, bylo jen diskursivní a uměl ho krotit; a že vše, co říkal, říkal poctivě. Nebyla to však poctivost obchodníka, nýbrž filosofa, který se vztahuje k tomu, co je mimo nás.
Vachek v posledních letech stále intenzivněji promýšlel sociální témata: v jak početném společenském okruhu je možné rozumně existovat, aby se lidé znali a mohli si důvěřovat, jak má vypadat opravdová spravedlnost. A také jak pracovat se „strašidly“, jak nazýval všelijaké osoby zejména veřejného života. Nechtěl ovšem před nimi varovat, chtěl, aby na ně bylo vidět. Jeho vnitřní smích, jemuž se kdekdo posmíval, je přesně takovým světlem, v jakém se strašidla nikdy neschovají.
Autor je ředitel Národního filmového archivu, filmový historik, kritik a kurátor.