Foto Olaf Kosinsky, Wikimedia Commons (CC-BY-3.0)
V posledních měsících se nejen kulturní a sportovní akce, ale i mítinky politických stran v Německu konaly online nebo byly odloženy – s výjimkou sjezdu pravicově populistické Alternativy pro Německo. AfD, která proti rouškám a omezením vystupuje nejen v parlamentu a v médiích, ale také v ulicích bok po boku s šiřiteli různých konspiračních teorií a nácky, trvala na prezenčním setkání. Uspořádat sjezd bez roušek sice soud straně nepovolil, i tak se ale na konci listopadu, kdy se smělo setkat maximálně pět lidí ze dvou domácností, do porýnského města Kalkar na severozápadě Německa sjelo šest set lidí z šesti set domácností.
Z periferie do systému?
Oficiálně chtěla Alternativa pro Německo na sjezdu odhlasovat koncept důchodové politiky, který straně po sedmi letech na politické scéně stále chyběl, a zvolit dva nové členy předsednictva. Diskutované návrhy byly předem známy, a tak novináři, kteří epidemiologicky rizikovou akci sledovali většinou online, poslouchali spíš na půl ucha až do chvíle, kdy se chopil slova předseda strany Jörg Meuthen a strana se v tu ránu – jak už je jejím dobrým zvykem – začala spíš než obsahem zabývat sama sebou.
Meuthen, který je zástupcem umírněnějšího křídla strany, se pustil do svých spolustraníků z radikálně nacionalistického křídla (dříve Křídla s velkým K – Der Flügel) provázaného s ultrapravicí a konspirační scénou. Jejich výroky, že v Německu vládne „koronavirová diktatura“, nebo nedávné výstupy na chodbách Bundestagu, kde pozvaní příznivci AfD slovně napadali politiky mainstreamových partají, podle něj stranu velmi poškozují a ohrožují její dosavadní úspěchy. Narážel tím na aktuální propad AfD v předvolebních průzkumech – z třinácti procent, s nimiž vstoupila do Spolkového sněmu, klesla na méně než deset.
AfD může podle libosti lovit západní tržní ultraliberály ze střední třídy, kteří by nenáviděný stát nejraději zrušili, i zklamané východní Němce, které zrušení státu, v němž vyrůstali, dosadilo do role „lůzrů z Východu“.
Věta jako „Nežijeme v diktatuře, jinak bychom dnes asi těžko mohli pořádat sjezd“ z úst politika strany proslulé provokativními výpady proti liberálně-demokratickému mainstreamu zněla překvapivě umírněně a takřka státnicky. Chce se AfD posunout z politické periferie, kde loví protestní hlasy nespokojených a opomíjených skupin občanů, a stát se systémovou hráčkou? Spíše se zdá, že hledá vhodnou strategii před nadcházejícím supervolebním rokem, kdy Němci rozhodnou o novém obsazení spolkového sněmu i parlamentů několika spolkových zemí. Doprava od AfD už téměř není místo, takže jí zřejmě nezbývá než se snažit přetáhnout konzervativním a pravicově-liberálním stranám pár zklamaných voličů.
Od ezoteriků po konspirační teoretiky
Současný spor mezi oběma křídly je tak spíše třeba vnímat jako snahu o vylepšení image, která začala už letošním vyloučením člena předsednictva Andrease Kalbitze, u něhož se prokázalo spojení s neonacisty. V duchu této snahy se nesla také aktuální Meuthenova kritika zmínek o koronavirové diktatuře na protestech hnutí Querdenken proti vládním opatřením, do kterých se AfD výrazně zapojovala. Opatření mají v Německu bezesporu řadu odpůrců, jak ukázaly demonstrace v Lipsku a Berlíně, kde se sešla pestrá směsice lidí od ezoteriků a konspiračních teoretiků přes běžné občany strachující se o ztrátu živobytí až po neonacisty. I přes jejich dílčí kritiku však většina Němců vládní proticovidová opatření podporuje, což se projevuje i na preferencích vládních stran, zatímco AfD příznivce spíše ztrácí.
Provázanost strany s protesty proti vládním opatřením se ukazuje především na východě Německa, kde má silnou základnu příznivců nejen samotná AfD, ale především její radikální křídlo kolem Björna Höckeho. Hlavní bašty voličů AfD, k nimž patří periferní okresy Saska, jsou v současnosti zároveň jedny z největších německých hotspotů. Podle vládního „zmocněnce pro Východ“ Marca Wanderwitze (CDU) se právě tam opatření často nedodržují: týdeníku Die Zeit nedávno řekl, že když přijede do svého rodného města na německé straně Krušných hor a nasadí si roušku, místní se na něj dívají, jako kdyby „přiletěl z jiné planety“.
Virus není totéž co migranti
Boj proti rouškám a rozestupům nicméně AfD na celonárodní úrovni nepřináší takový úspěch jako ještě před pár lety boj proti migrantům a Evropské unii. Straně navíc aktuálně hrozí, že německé tajné služby (Spolkový úřad na obranu ústavy), které už nyní sledují její ultrapravicové křídlo, podrobí sledování celou stranu. To by vedle různých jiných nepříjemností mohlo snížit její šance oslovit méně radikální voliče.
Meuthenův projev na sjezdu vyvolal řadu reakcí. Okamžitě se strhla bitka mezi oběma křídly, předsedovi se dostalo podpory i vzteklé kritiky, že stranu rozděluje a pere na veřejnosti špinavé prádlo. Někteří poslanci žádali jeho rezignaci. Nakonec však umírněnější křídlo prohlasovalo do předsednictva strany oba své kandidáty. Zvnějšku projev vzbudil u některých liberálních komentátorů dojem, že se ve straně stále prohlubuje ideový rozpor mezi národně-liberálním, převážně západoněmeckým křídlem kolem Meuthena a lidově-nacionalistickým křídlem kolem Höckeho a čestného předsedy Gaulanda, čímž by se strana mohla sama politicky vyknockoutovat. Tak jednoduché to není.
Mezi oběma křídly bezesporu existuje řada rozdílů. Západoněmecká, „umírněnější“ AfD by nejraději zaváděla neoliberální reformy, zatímco Höcke se verbálně odkazuje k dědictví NDR a úspěchům hnutí pracujících, které je třeba bránit proti dravému kapitalismu. Společné mají to, že veškerá sociální opatření mají přijít k dobru pouze německým občanům. Dobře to ilustrují důchodové koncepty předložené oběma křídly: zatímco „liberální“ Meuthen prosazoval zrušení průběžného systému a jeho nahrazení „základním občanským příjmem“ – tedy pouze pro Němce a ne pro pracující bez občanství, kteří však také v Německu do systému přispívají –, většinu hlasů získal návrh z Höckeho dílny, který spočívá v doplnění současného systému o pobídky ke zvýšení porodnosti německých žen.
Různé odstíny hnědé
Zdánlivě nepřekonatelné rozpory v ekonomické a sociální politice, které AfD vnitřně dělí, se jí nemusí vůbec stát osudnými. Za prvé: obě křídla spojuje jejich národovectví – ať už v plebejštějším klasickém, nebo mainstreamově líbivějším odstínu hnědé. Za druhé: straně nejde o to mít program podložený pevnými ideologickými postoji. Hlavním programem AfD je fundamentální opozice proti politickému středu, kolem něhož se tísní ostatní strany, které voličům toužícím po zásadních změnách stále více splývají. AfD tak může podle libosti na Západě lovit tržní ultraliberály ze střední třídy, kteří by nenáviděný stát nejraději zrušili, i zklamané východní Němce, které zrušení státu, v němž vyrůstali, dosadilo do symbolické i ekonomické role „lůzrů z Východu“. Doufat, že se AfD dříve či později porazí vlastními zbraněmi, proto stačit nebude – nejspíš k tomu nedojde, protože obě křídla se navzájem potřebují a vědí, že jen společně mají šanci na úspěch. A i kdyby k tomu snad došlo, pořád tu zůstanou její voliči.
Autorka je publicistka.