Jak jsem se (ne)přestal bát a začal mít rád Taylor Swift. Zápisky z pandemického poslouchání

Atypické a extrémní dění v roce 2020 dokáže proměňovat i naše návyky konzumování hudby a kultury. V kurzu je hudba, která nabízí to, co nám svět okolo nedokáže poskytnout: útěchu, únik a klid.

V prvním prosincovém týdnu zaplavily sociální sítě příspěvky, v nichž se lidé chlubili statistikami se svou nejposlouchanější hudbou za rok 2020. Já jsem se rozhodl sdílení Spotify Wrapped infografiky tentokrát neúčastnit. Měl jsem k tomu dobrý důvod – mým nejposlouchanějším hudebníkem právě končícího roku se nestal žádný undergroundový rapper ani experimentální hudebník, ale americká popová hvězda Taylor Swift se svým albem Folklore. Kdy se můj vkus stal tak strašně „normie“? Neřeknou si kamarádi a kolegové, že jsem se už definitivně zbláznil? Nebo jsem snad zestárl, když poslouchám právě tohle?

A co si o mně bude myslet těch pár čtenářů, kteří si ještě pamatují, jak jsem na konci července v recenzi na Folklore napsal, že Swift mi „připomíná dospělou ženu, která z nějakého důvodu pořád předstírá, že jí ještě nebylo dvacet“, a že zpěvačka „je přes všechnu pomoc producentů stejně krotká a líbivá jako dřív“?

Místo pročítání hudebních portálů s novinkami jsem začal tíhnout k diskografiím hudebníků, kteří už svoji kariéru dávno ukončili. Nehrozilo totiž nebezpečí, že by jejich tvorbu mohla nějak poznamenat současná situace.

Výlet Taylor Swift do krajin indiefolkového písničkářství mě tehdy na prvních pár poslechů nenadchl. Když tu recenzi po sobě teď s odstupem čtu, cítím z ní až skoro nesnesitelný podprahový sarkasmus, s nímž popové hvězdě vyčítám, že si vůbec troufla narušit posvátné hájemství mého milovaného žánru. Místa, kam smí jen autenticky rozervaní hrdinové v kostkované košili s mohutným plnovousem nebo éterické divoženky s touhou vyzpívat se ze svých traumat. Co tady ale pohledává popová miliardářka, ptal jsem se tehdy.

Jenže později jsem albu úplně propadl a nepustilo mě to až do konce roku. Možná to byla nějaká rafinovaná odveta té desky. Najednou jsem si už nemyslel jako v červenci, že Swift „hodinovou stopáž neutáhne“, protože jsem neposlouchal nic jiného. Já, který jsem si o kariéře Taylor Swift ještě nedávno myslel, že je to nějaký zvláštní druh kolektivní halucinace. Její hity mě nikdy nebavily, žádnou desku jsem nedoposlouchal do konce – až v roce 2020 jsem se v její tvorbě našel. Možná to bylo tím, že jsem najednou od hudby potřeboval něco trochu jiného než dříve.

Když se ohlédnu za uplynulým rokem, je až neuvěřitelné, jak mými posluchačskými návyky zahýbaly měsíce karantény a izolace. Samozřejmě mi chybí koncerty, nejvíc jejich společenský rozměr, což je nejspíš důvod, proč jsem nikdy nezvládl dokoukat ani jeden koncertní stream. Rozumím muzikantům, že je potřebují – nemít možnost hrát před lidmi je strašné a ještě strašnější je, že nemají kde vydělat peníze. Pro mě je to ale jen šidítko. Desky jsem si ale za poslední rok začal taky vybírat úplně jinak.

Mimo tento svět

Když v polovině března česká vláda vyhlásila první lockdown a zavřely se znovu po třiceti letech hranice, začal jsem obsedantně poslouchat japonský ambient osmdesátých let. Potřeboval jsem nutně něco, co by mě vytrhlo z toho nekonečného proudu negativních zpráv, které ve mně jen posilovaly pocit nejistoty. A zároveň cítit, že existuje i okolní svět mimo naše hranice. Tehdy jsem dokonce začal znovu usínat se sluchátky na uších, což jsem nedělal teenagerovských let. Potřeboval jsem, aby mě slastné syntezátorové melodie Hirošiho Jošimury nebo Satošiho Ašikawy ukolébaly do spánku, neboť sám bych to nejspíš nezvládl.

Zároveň jsem přestal vyhledávat novou hudbu. Najednou mi přišlo vyloženě nepatřičné poslouchat desky, o nichž jsem věděl, že patří do úplně jiného světa – toho před pandemií. Co mi vůbec můžou říct o tom, co prožívám? Místo pročítání hudebních portálů s novinkami jsem začal tíhnout k diskografiím hudebníků, kteří už svoji kariéru dávno ukončili. Nehrozilo totiž nebezpečí, že by jejich tvorbu mohla nějak poznamenat současná situace.

Od ambientních desek Rjúčiho Sakamota jsem se dostal k Yellow Magic Orchestra a pak k dalším japonským kapelám se syntezátory. Následně jsem se propadl do nory s diskografií anglických experimentátorů Coil, které jsem poslouchal v devadesátkách, ale spoustu jejich desek jsem neznal. Byly to blažené měsíce prokousávání se jejich raritami nalezenými na torrentových serverech, kam nebylo vůbec jednoduché se dostat.

Hudba Coil vždycky zněla mimo čas – jejich hudba nepatřila nikam, unikala škatulkám i trendům a dodnes zní, jako kdyby přicházela z nějakého úplně jiného vesmíru. Nejspíš proto mě tak fascinovali. Pro jaro letošního roku bylo ale zdaleka nejpodstatnější, že jejich hudba nepatřila do tohoto světa, v němž se najednou všechno začalo točit kolem čísel nakažených a později i mrtvých.

Utéct do jejich ritualistických smyček, darkambientních tapisérií a hutných dronových krajin byla ta nejosvobodivější věc, která se mi za tu nervózní dobu prvních měsíců pandemie stala. Zní to zvláštně, ale i v hudbě Coil jsem nakonec zaslechl nějakou, nejspíš docela vyšinutou harmonii – věci tu přese všechno měly svoje místo, na rozdíl od toho, co se dělo v našem světě, a já se v jejich hudbě cítil bezpečně. A pak něco podobného přišlo i s Taylor Swift a její deskou folklore.

Od začátku mě zaháčkovala skladba Exile – duet Taylor Swift a Justina Vernona aka Bon Ivera o hořkém rozchodu se zničujícím veršem v refrénu: „Myslím, že tenhle film jsem už viděla, a konec se mi vůbec nelíbil“. Jednou jsem ale desku po téhle písni už nevypnul a začaly se mi pod kůži dostávat i další položky tracklistu – My Tears Ricochet jsem si zamiloval jako minidrama o odplatě vyprávěné právě pohřbívanou ženou, v Mirrorball Swift reflektuje svoji posedlost slávou a Illicit Affairs mě omráčila pravdivým zobrazením nemanželského mileneckého poměru, který obsahuje stejnou měrou euforii i obrovský smutek. Delikátní melodie se mi zasekly v mozku a já tu desku potřeboval každý den.

Jak to, že jsem všechny tyhle věci tehdy v červenci neslyšel? Když si ještě jednou čtu zmíněnou recenzi, zjišťuji, že jsem je tam ve skutečnosti slyšel a už tehdy oceňoval, ale přesto se mi deska nelíbila. Asi jsem musel překročit nějaký pomyslný práh, hranici, za kterou jsem desce propadl. Nahrávka to byla pořád stejná, jiný člověk jsem byl já. Rozdíl několika měsíců a hlavně pandemických statistik, které se koncem léta zase začaly zhoršovat.

Dejte mi sedativa

Vždycky mě štvala představa, že hudba se dá k něčemu používat. Nenávidím „užitkové“ playlisty na streamovacích službách, které jsou určené třeba k posilování nebo učení. Hudba je umění, tedy autonomní způsob nahlížení na svět, a tuto hodnotu podle mě devalvujeme, když ji bereme jen jako nástroj. Lidská mysl ale funguje zvláštně – jako nástroj ve skutečnosti používá úplně všechno, na co narazí, a nedělá mezi objekty – ať už hmotnými nebo nehmotnými – rozdíl. Není to moje „líbí se mi“ jen estetická berlička, která jen zakrývá pravou podstatu – hudba se mi v ten který okamžik líbí, protože je mi užitečná?

S Folklore jsem letošní podzim mohl utéct do světa, v němž se řeší „jen“ taková banalita, jako jsou milostné vztahy mezi mladými lidmi. Těmi, kteří stejně mají ještě všechno před sebou a to, co teď vnímají jako největší tragédii, pro ně bude za pár let jen úsměvná vzpomínka. Je to vlastně trochu obdoba reality show typu Pána tygrů nebo Láska je slepá, které jsme hltali v prvních měsících pandemie, jen abychom se nějak zbavili toho tísnivého pocitu, že tam někde venku se děje něco strašlivého. Hudbu takhle poslouchají miliardy lidí denně – jako portál do bezpečných míst, kde nehrozí žádné nebezpečí. Není potřeba se nad tím nijak pohoršovat. Ani předstírat, že jsem výjimka a takové sedativum nepotřebuju.

Teď v polovině prosince poslouchám novou desku Evermore, kterou Taylor Swift překvapivě vydala minulý týden. Kolekce dalších patnácti nových písní je utkána ze stejné hudební hmoty – znovu jsou tu Bon Iver a Matt Berninger z The National, kteří Swiftové pomáhají posouvat její písničky směrem k indie rocku. Je tu zase také pořádná nálož sentimentu, trochu country a hodně smutku při reflektování vztahů. A Swift zní naivně. Slyším tam úplně to stejné, co v prvních dnech s Folklore – popovou milionářku, která se zkouší usadit v místech, která jsou podle ní víc cool než hitparádové žebříčky. A můj mozek zase vzdoruje a nechce si tu hudbu moc pustit k tělu…

Třeba už tentokrát Taylor Swift nepropadnu jako tehdy na konci léta. Sedativní síla hudby už vůbec nějak přestává v době zhoršujících se pandemických statistik fungovat. Už dlouho jsem nedoposlouchal žádnou desku, nepocítil touhu vlézt do něčí diskografie a ztratit se tam. Přestal jsem poslouchat i Coil a japonský ambient. Jak jsem prohlédl, že je to jen čirý eskapismus, nemám už sílu to znovu celé podnikat.

Poslední dobou už vlastně zvládám jen na Facebooku sledovat videa s roztomilými miminky nebo kompilace různých bizarních nehod a pádů. Lidem se tam dějí strašlivé věci, padají ošklivě z kol, bortí se na ně zahradní altány, lámou se pod nimi židle… Ale pořád můžou být venku, často pohromadě s jinými lidmi, a dělat úplně normální věci, které jsou nám teď zapovězené. Někde v skrytu duše jim nejspíš závidím jejich svobodu spadnout na zadek u bazénu nebo narazit hlavou do značky. Algoritmus sítě mi je už nabízí sám od sebe, protože pochopil, co potřebuju.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies