Jak v Evropě zavést efektivní systém korporátní daně?

Daňové války zatím brání Evropské unii dosáhnout shody a zastavit „závod ke dnu“ v oblasti korporátního zdanění.

Evropská společenská smlouva je poničená. Největší společnosti už nepřispívají tolik, aby kompenzovaly výhody plynoucí z veřejných služeb a infrastruktury, kterou využívají. Pokud má evropský projekt a jednotný trh přežít a pokud se mu má dařit, musí se v EU zavést účinný systém danění. Drobné částky, které na daních platí nejvýdělečnější společnosti světa, podlamují víru občanů ve vládu, v politiky i v Evropu.

Dobrá zpráva je, že politici si jsou těchto skutečností vědomi a snaží se, jak jen můžou, aby vznikl fungující daňový systém. Ani jejich úsilí však zatím nestačí.

Evropská unie přišla s proveditelnými návrhy daňové reformy a Organizace pro hospodářský rozvoj a spolupráci navrhla celosvětové reformy korporátního zdanění v rámci svého projektu „Eroze základu a přesouvání zisku“. V obojím už nastal určitý pokrok, ale vše je příliš pomalé, pokud jde o dohodu mezi jednotlivými státy. Evropa potřebuje férové zdanění společností právě teď, když jsou příjmy tolik potřebné.

Politická shoda

Korporátní daňová reforma nebude jednoduchá, jelikož naráží hned na několik překážek. Pouze dvě se však týkají návrhu reforem: jak vymezit základ, který společnosti mají danit, a jak se vypořádat s přesouváním zisku nadnárodních společností, zejména v případě nehmotného majetku. Zbylé překážky už jsou otázkou politické shody.

Danění je v kompetenci členských států a pro zásah EU je v současnosti nezbytná jednomyslná shoda. Taková shoda mezi sedmadvaceti členskými státy je však nepravděpodobná, jelikož několik zemí (například Irsko) upřednostňuje „daňovou soutěž“ ve skutečnosti daňové války – mezi demokratickými státy s cílem přilákat investory.

Nároky protidaňové lobby, které se podařilo omezit korporátní zdanění téměř na nulu, už byly neúnosné. U veřejnosti to vyvolalo prudkou odezvu, která změnila tón debaty a konečně vybudila politiky k aktivitě.

Tyto daňové války vedly k pádu průměrných nominálních sazeb korporátních daní z pětatřiceti procent v roce 1995 na současných dvacet, a tento pád se nezastavil. Ba co víc, skutečné daňové sazby se u některých předních nadnárodních korporací blíží nule.

Evropa dlouho bránila diskrétnost a „obchodní tajemství“ společností, magnátů, despotů či defraudantů. V Evropské unii už také proběhly války o další daně, při nichž státy stlačovaly daně z příjmů, sociální odvody a/nebo daně z kapitálových výnosů; těmi se tu nemůžeme podrobně zabývat, třebaže všechny daně spolu vzájemně souvisejí.

Podrytý základ

Proti základu, z něhož se korporátní daň vypočítává tedy tomu, co se daní, a tomu, co lze odpočítat – by se jistě ohradil leckterý stát a ještě ostřeji pak odbory. Řešení po různých debatách bude iterativní, ale některá témata je potřeba probrat. Odečitatelné položky byly kdysi definovány zcela jednoduše, avšak daňové války v jednotlivých státech vedené v honbě za investicemi z ciziny způsobily velký nárůst daňových úlev (na výzkum, patenty apod.), které tento základ podryly.

Nadnárodní společnosti obchodují vnitřně bez tržních cen a zákon jim umožňuje určovat si legitimně ceny dle vlastního uvážení. V globalizovaném hospodářství to umožňuje přesouvání zisku do zemí s nízkými či vůbec žádnými daněmi, zejména u služeb a digitálních společností. Je těžké udržet na tím dohled, avšak spolupráce členských zemí by tento jev v rámci jednotného trhu mohla zkrotit.

Problémem přitom není daňová sazba, ale výše daně, která je skutečně odváděna. Od snahy o „harmonizovanou“ daň by se EU měla přesunout ke koordinovaným sazbám v rámci pásem – řekněme mezi 15 a 25 procenty. To by okrajovým a chudším zemím umožnilo nastavit si v případě potřeby nižší nominální sazby. Každopádně je třeba skončit s rozdíly mezi nominálními a skutečnými sazbami a zamezit daňovým úlevám.

Jednotný trh nebude fungovat, jak má, pokud může každý ze sedmadvaceti států reformu zdanění společností vetovat. Řešením je rozhodnutí většinové nebo nějaký druh shody u nesouhlasících států: tedy u Irska, Nizozemí a Lucemburska.

Základ, úlevy, sazby, nehmotná aktiva na tom všem se můžou odborníci dohodnout za předpokladu, že jim to dovolí političtí lídři jednotlivých členských států. Zpráva o zdanění z listopadového summitu G20 by měla Unii podnítit k činnosti.

Agresivní obcházení daní

Účetnictví je pro rozvoj podnikání pochopitelně důležité. Jenže s omezením daňových příj pro nezbytné veřejné služby přišlo i agresivní obcházen daní, které proměnilo „daňové profesionály“ (ti přitom patří k nejlépe placeným jednotlivcům v celé Evropě) ve znehodnocovatele, kteří ze společenského systému spíše ubírají, než aby do něj něčím přispívali.

Tito lidé přesto v mnoha zemích udávají tón debat ohledně danění, svou expertizou ovlivňují politiku na mnoha úrovních a dodávají celé agendě zdání komplexnosti. Velká čtyřka účetnických společnostípřední právnické firmy mají také své profesionální složky a daňové instituty, kterými ovlivňují veřejné mínění, a to nejen přes média a univerzity, ale i přes významné úředníky a poradce na ministerstvech financí.

Nároky protidaňové lobby, které se podařilo omezit korporátní zdanění téměř na nulu, už ale byly neúnosné. U veřejnosti to vyvolalo prudkou odezvu, která změnila tón debaty a konečně vybudila politiky k aktivitě. Evropská unie však nekoná ani dost rychle, ani dost účinně, pokud jde o otevřenost a dokumentaci účetnictví jednotlivých států. Černá ekonomika tak tvoří téměř dvacet procent evropského hrubého domácího produktu.

Daňová agentura

Evropa by si měla zřídit dobře financovanou evropskou daňovou agenturu, tzv. Eurotax, s širokými přezkumnými pravomocemi ohledně daňových úniků a vyhýbání se daním ze strany bohatých jednotlivců, společností a podvodníků. Eurotax by také zavedl jednotnou daňovou politiku včetně koordinace daňových sazeb a výběrů daní. V rámci svého jednotného trhu i v rámci globalizovaného světa potřebuje EU jeden daňový orgán dohlížející na placení daní.

V agentuře by pracovali odborníci z každého členského státu, kteří by zajistili expertizu, koordinaci a spolupráci. Eurotax by mohl vypomáhat daňovým úřadům v těch členských státech, které samy výběr daní nezvládají. Tím, že by přinášel nejnovější metodiku v hodnocení a výběru, by také zajistil, aby v unii nevznikaly slabé články.

EU musí časem uspokojit potřebu spolupráce sedmadvaceti členských států ve věci veškerých daní a ukončit daňové války. Tento proces, třebaže obtížný, je hlavně politické povahy a je potřeba jej dotáhnout do konce během příštích dvou až tří let.

Autor je ekonom. Deset let působil jako hlavní ekonom Irského sněmu odborů.

Z anglického originálu An effective corporation-tax system for the EU, publikovaného na stránkách Social Europe, přeložil David Vichnar. Český překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies