Kniha Hillbilly Elegy vzbudila zájem o chudou Ameriku. Letošní film ale příběh pohřbil

Ani čtyři roky stará kniha neříkala zdaleka všechno podstatné o takzvané zapomenuté Americe. Letošní filmová adaptace ale postrádá přesně ty kvality, které z knižní předlohy dělaly zajímavé dílo.

Když v srpnu 2016 vyšla kniha Hillbilly Elegy (česky jako Americká elegie, 2018) od J. D. Vance, zhltl jsem ji jedním dechem během několika dní od vydání. Byla půlka léta, americká prezidentská kampaň byla tou dobou v mírném útlumu. Tak jako mnoho dalších lidí jsem si myslel, že Hillary Clinton Donalda Trumpa porazí. Věděl jsem ale, že problémy a energie, které umožnily Trumpův vzestup (a vlastně i překvapivě silnou primárkovou výzvu Bernieho Sanderse), po jejím případném vítězstvím nikam nezmizí. Byl jsem proto lačný po jakémkoli příběhu, který mi tuhletu „druhou tvář“ Ameriky lépe vykreslí – a zjevně jsem v tom nebyl sám.

Vance v knize, jejíž doslovný český překlad  by zněl Vidlácká elegie vypráví příběh své rodiny, respektive svého úspěchu navzdory překážkám, které mu jeho původ hází pod nohy. Pokud jste trochu jako já, četli jste podobných knih více, ale nejčastěji byli jejich autoři Afroameričané. Vance je oproti tomu bílý, jak jen to jde, a socioekonomická jáma, ze které se vyhrabává, není městské ghetto, ale bělošská chudina Apalačských hor.

Na to, že je kniha brána jako hlas opomíjených Američanů, se vůči nim Vance překvapivě často vymezuje.

Základní osu příběhu tvoří Vanceovo dětství a dospívání v Ohiu a Kentucky. Točí se absence otce, matky zápolící se závislostí a babičky, která nahrazuje rodiče. Vance navzdory všemu uspěje díky vlastní píli. Po střední škole vstoupil do armády, vystudoval státní univerzitu a posléze i prestižní Yale. Klíčovou scénou je útěk dospívajícího Vance z matčina auta, který po intervenci policie a soudu vede až k dohodě, že může bydlet u babičky, kdykoli se mu zachce (pokud se to jeho matce nelíbí, může to prý konzultovat s hlavní babiččiny pistole). Stejnou měrou jsou v knize zastoupeny morální odsudky vynášené nad „vidláckou“ chudinou okolo jeho rodiny i nervozita z výběru vína a použití toho správného příboru na večeři mezi právníky na Yaleově univerzitě.

Vance je navíc je neskrývaně konzervativní a od vydání své knihy se stal tak trochu symbolem právě oné zapomenuté, konzervativní Ameriky, která způsobila pro mnohé překvapivý nástup Donalda Trumpa. K této pozici Vanceovi velmi pomohlo přátelství s Rodem Dreherem z časopisu American Conservative. Nemyslím si, že by Vanceův pohled neměl svou relevanci. V mnoha věcech s ním nesouhlasím, ale to už tak u osobních příběhů bývá. O něco problematičtější mi ale připadá kult, který okolo Hillbilly Elegy a Vance vznikl.

Komplexnější výpovědi

Nad tím, jak moc šel tomuto kultu sám Vance na ruku, mě nebaví spekulovat a přijde mi to irelevantní. Hillbilly Elegy je prostě jedním osobním střípkem ze „zapomenuté Ameriky“. Na to, že je kniha brána jako hlas opomíjených Američanů, se vůči nim Vance vlastně překvapivě často vymezuje. Kniha v podstatě obviňuje kulturu bělošské chudiny z odpovědnosti za vlastní neúspěšnost. „Můžete se projít po městě, ve kterém třicet procent mladých mužů pracuje méně než dvacet hodin týdně, a nenarazit ani na jednoho člověka, který by si byl vědom své lenosti,“ obviňuje Vance v jednu chvíli své spoluobčany.

Hillbilly Elegy tak představuje jenom jednu, velmi úzkoprsou představu o zapomenuté Americe. Jinou představuje třeba socioložka Arlie Russell Hochschild, která se ve své knize Strangers in Their Own Land (Cizinci ve své vlastní zemi, 2016) vydala ze své kalifornské liberální bubliny mezi příznivce Tea Party do ropných oblastí na pobřeží Louisiany. Novinář Alexander Zaitchik zase ve své knize The Gilded Rage (Pozlacený vztek, 2016) nenásilně obhajuje mimo jiné blízkost (a pro někoho možná překvapivou ideologickou nevyhraněnost) fanoušků Donalda Trumpa a Bernieho Sanderse. A loňskému titulu Seeking Respect in Back Row America (Důstojnost. Snaha o respekt v zapomenuté Americe) bývalého bankéře Chrise Arnadeho se dostalo podobně kultovního statusu jako právě Hillbilly Elegy. Jeho kniha občas brousí na hraně takzvaného poverty porn, na rozdíl od Vance ale Arnade místo sebe nechává daleko více promlouvat ostatní. Elizabeth Catte se v knize What You Are Getting Wrong About Appalachia (Co nechápete ohledně Apalačie, 2018) vyloženě vymezuje vůči Vancově vykreslení apalačské kultury a sama představuje daleko pestřejší obrázek s důrazem například na hrdou odborářskou historii regionu.

Když „anywhere“ kope do „somewheres“

Britský novinář David Goodhart v roce 2017 knihu Road to Somewhere (Cesta někam), v níž je nastíněno základní rozdělení společnosti, které podle autora dobře vysvětluje brexit nebo právě zvolení Donalda Trumpa. Na jedné straně jsou tu „anywheres“, tedy lidé, kteří jsou doma všude a nikde, žijí převážně ve větších městech, mají vystudované školy, charakterizuje je vzestupná mobilita a tak dále. Na druhé straně jsou stojí „somewheres“. To jsou ti, kteří se cítí doma naopak v odlehlejších částech své země, typicky v deindustrializovaných částech, dosahují menšího vzdělání a jsou kosmopolitními „anywheres“ tak trochu pozapomenuti. Základní rozpor Hillbilly Elegy spočívá v tom, že se sice snaží zprostředkovat širšímu publiku svět, který obývají „somewheres“, ale sám její autor je už dávno „anywhere“. Vance je úspěšný investor, vystupuje jako expert na všemožných televizních stanicích a přátelí se s technologickým miliardářem Peterem Thielem.

Rozpor, který Vance a Hillbilly Elegy reprezentují, je přitom stále velmi aktuální. „Stali jsme se stranou pracující třídy. To je naše budoucnost,“ tweetoval po letošních volbách republikánský senátor za Missouri Josh Hawley. Komentoval tak výsledky, které ale nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by si přál (byť demokraté se opravdu mohou tím, že jsou stranou pracujících, chlubit také jen stěží). Stejně jako Vance i Hawley a jemu podobní politici v Republikánské straně v momentě, kdy dojde na lámání chleba, často sklouzávají ke starým dogmatům, která jsou spíš zdrojem současných problémů americké chudiny trpící deindustrializací než jejich řešením. A platí to i pro Trumpa, který toho mnoho populisticky napovídal, ale reálně se mu během čtyř let v Bílém domě podařilo prosadit jen poměrně konvenční, „reaganovské“ republikánské kroky.

Selhání filmové adaptace

Když týden po prezidentských volbách vydal Netflix filmovou adaptaci Vanceovy knihy, sesypala se na ni hromada nelichotivé kritiky. Zmíněný Rod Dreher se pokusil na základě negativních recenzí vytvořit dojem spiknutí liberálních kritiků. „Samozřejmě nedokážu číst myšlenky, ale nemůžu se zbavit dojmu, že kritici v recenzích na Hillbilly Elegy ventilují svoji nenávist k Donaldu Trumpovi,“ tvrdí Dreher ve svém textu s titulkem Musíme teď nenávidět Hillbilly Elegy?.

Sám Dreher v tom samém textu přiznává, že film má sice své vady, ale že ho zřejmě nedokáže hodnotit nestranně pro svou osobní náklonnost k Vanceovi. Možná proto mu uniká, že filmová adaptace zdůrazňuje na celém příběhu právě to nejhorší. Zatímco Vanceova kniha má přes veškerá negativa svoje kouzlo právě díky jeho osobní výpovědi, na obrazovce zůstávají jen základní obrysy jeho příběhu, které navíc působí, mimo jiné i vlivem mnohdy prkenného hereckého provedení, značně papundeklově. Žádná konspirace kritiků tu neprobíhá. Film jednoduše postrádá to, co činilo knihu do jisté míry zajímavou. Lze jen doufat, že neúspěch adaptace Hillbilly Elegy přispěje k tomu, že se zvýší poptávka po ucelenějším obrázku zapomenuté Ameriky.

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies