Knížky od Neklidu, díla o koronaviru i životy silných žen. To nejlepší z non-fiction 2020

Přinášíme tradiční předvánoční anketu o nejlepších knihách uplynulého roku. Tento díl se zaměřuje na literaturu faktu.

Foto Gerd Altmann, pixabay.com

Ondřej Slačálek (politolog)

Nakladatelství Neklid vydalo letos hned několik zásadních knih, událostí se stalo především Latourovo Zpátky na zem, a právem. Zapadnout by ale rozhodně neměly ani knihy Na obranu bydlení a Feminismus pro 99 %. Opravdovou povinnou četbou pak je kniha Raje Patela a Jasona W. Moora Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí. Strhující analýza kapitalismu propojuje ekologický a ekonomický pohled, dějiny a přítomnost, myšlenky a věci. Základní čtení!

Druhá Pikettyho kniha Capital and Ideology má opět odstrašující rozsah, ale opravdu stojí za to se nezaleknout. Některé kapitoly, třeba ta o „komunistických“ a postkomunistických zemích, mají samy rozsah malé knihy. Klíčový průvodce kořeny nerovností.

I koroně navzdory zasáhla Polsko na podzim prudká vlna feministického protestu. Ještě předtím vyšla rozsáhlá kniha jedné z mluvčí tohoto hnutí Klementyny Suchanow To jest wojna (Tohle je válka). Strhujícím reportážním stylem popisuje příběh křesťanských fundamentalistických sítí, která útočí na práva žen. Ač jde autorce především o kořeny dění v Polsku, provede čtenáře fundamentalistickým světem na několika kontinentech.


Zbyněk Vlasák (editor Salónu Práva)

Netradičně volím čtyři české autorky a jednoho autora a jejich zajímavé studie, které by si v budoucnu knižní podobu zasloužily. Politoložka Kateřina Smejkalová se systematicky zabývá dopady moderních technologií na svět práce i náš volný čas. Její dvacetistránková analýza Společnost umělé inteligence napovídá, jak by jednou ta velká kniha mohla vypadat. Knížku by si zasloužil i výzkum socioložky Ireny Reifové o zostuzování chudých rodin v českých reality shows. S kolegy zkoumá nejen obsahy pořadů jako Výměna manželek, ale i jejich produkci či publikum (diváci Výměny přiznávají úlevu, že je na tom někdo jiný hůř; ujišťují se, že sami „obstáli“). Třetí počin to měl slibně rozjeté, ale nedostal teď klíčový grant: přitom od nikoho bych si Dějiny českých dějin umění 1970–1990 nepřečetl raději než od historičky umění Mileny Bartlové. Naopak v rané fázi je přemýšlení architektky Gabriely Sládečkové o datových centrech a o tom, že by mohly pomoct zachránit kvalitní brutalistní stavby typu žižkovského mordoru. Ty by se pak nemusely bourat a zároveň by se tím mohly omezit některé drastické dopady datacenter na životní prostředí. A konečně: vydání sborníku Nikoly Ivanova o sociálních a politických aspektech spánku (najdete v něm i plán představitelů čínského města Čcheng-tu na zrušení noci) je prý jen otázkou času.

Matěj Metelec (publicista a redaktor kulturního čtrnáctideníku A2)

Kniha, která byla přinejmenším na levici v roce 2020 nejdiskutovanější, totiž Michéovy Tajnosti levice, patří z hlediska svého obsahu paradoxně k těm nejméně zajímavým. Z hlediska aktuálních debat je nepochybně důležitější angažovaná brožurka jiného francouzského intelektuála, totiž Zpátky na Zem od Bruna Latoura, kterou vydalo nakladatelství Neklid. Pro mě osobně ovšem byla patrně nejdůležitějším zjevem tohoto roku trojice knih, které spojuje rámec středoevropského prostoru a vypořádávání se s jeho socialistickými tradicemi.

Nejstarší z nich, Dějiny a třídní vědomí od maďarského literárního teoretika a filosofa Györgye Lukácse, je zakladatelské dílo „západního marxismu“. Paradoxně účast na dějinách marxismu „východního“, tedy marxismu-leninismu, Lukácse donutila po většinu života tuto práci stále znovu a znovu popírat. Druhá kniha je Alternativa. Ke kritice reálného socialismu východoněmeckého intelektuála Rudolpha Bahra, která patří k význačným textům kritizujícím komunistické diktatury „zleva“, v tomto případě konkrétně z marxistických pozic. Vydání jejího českého překladu je o to významnější, že tento „žánr“ byl po roce 1989 v našem kulturním prostoru opomíjen, protože panoval ideologický konsenzus na ztotožnění levice a všech zel, které s sebou nesly diktatury komunistických stran. Že tento konsenzus byl pevný, dosvědčuje ostatně i třetí kniha, kterou bych rád zmínil, Marxismus a skok do království svobody od polského historika Andrzeje Walického. Toto skutečně monumentální dílo z roku 1995 je produktem velké erudice a obdivuhodného intelektu, ale do stejné míry jeho působivost oslabují zúžené ideologické perspektivy postkomunismu. I tak je ale příznakem toho, že doba, kdy pro vyrovnání se s traumaty 20. století stačily povrchní popularizační kritiky, i u nás skončila.

Kateřina Vídenová (architektka)

Doporučuji knihu Svátosti od nakladatelství wo-men. Je o krajině a oživování starých tradic a obřadů. Text je psaný formou deníkových zápisků a mapuje celý kalendářní rok. Jeho autorka, zahradní architektka Lucie Králíková, ho sestavila na základě několikaletého putování po českých zemích, kde hledala zapomenuté zvyklosti a rituály. Nejde ale o jejich napodobování, na rozdíl od mnohých současných počinů reflektujících jakýsi nový historický romantismus. Autorka s nimi pracuje konceptuálně a vytváří zdánlivě absurdní spojení dnešního a starého. Chce ukázat posvátnost obyčejných věcí a úkonů, proměnit všednost ve slavnost a podnítit čtenáře do přírody vstupovat, zkoumat, přehodnocovat a snad i ochraňovat. Kniha je zaměřená na městského člověka, který už většinou ztratil vazbu na své širší okolí, krajinu, půdu. Na člověka, jehož tvář ozářená monitorem je v knize stále přítomna. Na člověka, který si jen přes okno kanceláře všimne, že se mění roční období, který nemusí křísit to, co bylo zaseto, a nepozná, že vyschly potoky a studny. Kniha má neobvyklou grafickou úpravu a vedle textů ji tvoří fotografie spoluautorky Marie Karásek Čejkové.

Erik Tabery (šéfredaktor časopisu Respekt)

I letos byla radost číst, ale zmínil bych dvě knihy, které mi asi utkvěly v hlavě nejvíc. A vlastně je i cosi spojuje. Jde o knihy Dani Horákové O Pavlovi a Benjamina Mosera Sontag: Her Life and Work. První asi moc rozebírat nemusím, protože se jí dostalo zasloužené pozornosti, takže jen ve zkratce. Díky Horákové vidíme nejen destruktivní dopad normalizace na životy talentovaných, svobodomyslných lidí (Horákové a Pavla Juráčka), ale i složité soužití dvou výjimečných osobností, které pod tlakem okolností uvízly ve zraňujícím vztahu. Obdivuji schopnost Dani Horákové najít přesnou míru pro vyprávění o tak citlivém tématu.

Kniha o Susan Sontag ale v Česku tolik známá není. Vyšla loni a získala Pulitzerovu cenu. Je unikátním svědectvím o životě a tvorbě jedné z nejvýznamnějších amerických intelektuálek. Troufl bych si tvrdit, že je zajímavá i pro čtenáře, kteří Sontag neznají či s ní nesouhlasí. Odmalička si psala poznámky a vedla deníky, takže tu máme vlastně detailní vhled do vývoje jedné unikátní bytosti. Susan Sontag byla jiná. Učitele už na základní škole šokovala tím, že měla přečtených více knih než oni. Uměla a chtěla debatovat, i když jí ostatní říkali, že je na to malá, a později, že jí to jako ženě nepřísluší. Jiná byla i sexuální orientací, což ji zpočátku mátlo, protože vyrůstala v době, kdy se o tom nemluvilo. Sex hrál v jejím životě formativní roli. Například po prvním orgasmu se rozhodla, že chce psát. Nechtěla se zdržovat maličkostmi, takže když otěhotněla, nechodila do žádné poradny. Ve chvíli, kdy jí praskla voda, netušila, co se děje, až jí museli říct: Víš, začínáš rodit. Byla ale hlavně výborná pozorovatelka, což kniha dobře zachycuje. Jestli bych si něco přál, tak aby byla přeložena do češtiny.

A co mají obě knihy společného? Působivé svědectví o životě silných žen v době, kdy pravidla určovali téměř výhradně silní muži.

Jan Bittner (ekonom)

Nejdůležitější knihou letošního roku je pro mě Ekonomie koblihy, která vyšla poprvé v českém překladu v našem družstevním nakladatelství IDEA, a která má potenciál změnit způsob uvažování o hospodářské obnově i o klimatické transformaci v letech nadcházejících. Rok 2020 přidal ke stupňující se klimatické krizi i krizi zdravotní a ekonomickou. Jejich funkční řešení má však společného jmenovatele, jimž je výměna zastaralých ekonomických dogmat, která nás svazují při uzavírání uhelných elektráren kvůli poklesu zisků, hodnotí zdravotní proticovidová opatření mírou ohrožení průmyslu a snaží se zmírnit hospodářský pokles nižšími daněmi pro bohaté. Ekonomie, která ovlivňuje takový způsob uvažování a rozhodování, je na odpis. Na potřebu jiné ekonomie reaguje právě Ekonomie koblihy. Kniha představuje rychlokurz ekonomie pro všechny ekologicky a zároveň sociálně smýšlející lidi. Může sloužit i jako široký argumentář proti ekonomickým „expertům“ placeným z peněz uhlobaronů a kapitánů průmyslu, aby ochránili jejich byznys na úkor budoucích generací. A nejde jen o samotnou knihu, ale i o rychle rostoucí hnutí kolem originálního konceptu, které si klade za cíl transformovat ekonomickou vědu tak, aby neignorovala klimatickou krizi, úbytek vody, přeměnu krajiny, ale ani rostoucí nerovnosti, nedůstojné mzdy nebo nedostupnost bydlení. Ekonomie koblihy je povinná četba pro všechny, kteří chtějí do příštího roku vstoupit se znalostí nových způsobů ekonomického myšlení pro 21. století.

Kateřina Smejkalová (politoložka)

Pozorovateli technologických změn a jejich dopadů na společnost se občas může zdát, že debata o nich jaksi stagnuje. V posledních letech se toho hodně popsalo, predikovalo a navrhovalo, od té doby se ale reálně neděje zase tolik opravdu nového. Debata tak přešlapuje na místě a často prostě jen omílá stále totéž, což ani mnohdy není žádná opravdu promyšlená analýza nebo kvalifikovaná předpověď, ale jen střílení od boku.

Je proto osvěžující, když vyjdou knihy, které opravdu nabízejí nový, sofistikovanější a inspirativní pohled. Za poslední rok mezi ně sama počítám jednak knihu Digitaler Kapitalismus. Markt und Herrschaft in der Ökonomie der Unknappheit (Digitální kapitalismus. Trh a vláda v ekonomii hojnosti) od berlínského sociologa Philippa Staaba a Automatization and the Future of Work od Aarona Benanava působícího aktuálně tamtéž. Zabývají se politickou ekonomií změn, ukazují nové souvislosti a přicházejí s užitečnými koncepty a pojmy. U obou by bylo skvělé mít je v českém překladu – pro zdejší debatu o technologiích je však symptomatické, že by se knihy s těmito ambicemi nejspíš nesetkaly s dostatečnou poptávkou.

Petr Koubský (redaktor Deníku N)

Kniha sociologa Daniela Prokopa Slepé skvrny nese vročení 2019, ale ve skutečnosti vyšla až letos. Koneckonců na tom nezáleží, číst by se měla i napřesrok a vlastně pořád, dokud problémy české společnosti – sociální rozdíly, exekuce, neúčinné školství –, jež Prokop výstižně pojmenovává, nebudou vyřešeny. Což knize bohužel slibuje dlouhou životnost. Postřehl jsem, že mnoha mým pravicovým přátelům se Prokopovy názory jeví jako levicové, zatímco některým mým levicovým přátelům právě naopak, což mě utvrzuje v názoru, že to autor dělá dobře.

Z produkce slovenského nakladatelství Absynt bych doporučil úplně všechno. Nejnověji tam vyšla například kniha reportáží nedostižného Ryszarda Kapuścińského z občanské války v Angole nazvaná Ďalší deň života. Popisuje události staré pětačtyřicet let, ale všechno to platí dodnes.

V oblasti popularizace přírodních věd vyšel česky v Argu s téměř dvacetiletým zpožděním Kyslík, vynikající kniha o vzniku a vývoji života na Zemi, jejímž autorem je biochemik Nick Lane. Pro čtenáře bez průpravy je místy dost těžká, ale jestli chcete vědět, jak celý ten úžasný stroj života vznikl a a jak funguje, dejte si s tím trochu námahy, vyplatí se. Nejlepší zatím vydanou knihou o covidu je velice přehledný Apollo’s Arrow (Apollonův šíp) od amerického lékaře a sociologa Nicholase A. Christakise.

Ľubica Kobová (filosofka)

V roku 2020 vyšla v nakladatelství Verso reedícia knihy The Romance of American Communism, pôvodne vydanej v roku 1977. Jej autorka Vivian Gornick viedla niekoľko desiatok orálnohistorických rozhovorov s radovými členkami a členmi Komunistickej strany USA. Do knihy vtláča štruktúru milostného dobrodružstva, od prvého očarenia až po jeho koniec v päťdesiatých rokoch 20. storočia. Na rozdiel od známejšej memoárovej literatúry bývalých komunistov (napr. Arthur Koestler) pamätníci svoj komunistický život nechápu ako chvíľkové poblúznenie. Komunizmus je pre nich svetonázorom, ktorý uznal a rozšíril ich ľudskosť. Je pre nich politickou praxou, ktorá bola súčasťou každodennosti a odpovedala na potrebu rozumieť svetu a meniť ho. Podľa Gornick je život komunistiek a komunistov predchnutý intenzitou: „Komunisti boli ako všetci ostatní, len viac. Bolo v nich niečo, čo je aj v nás, v nich toho ale bolo viac. Mali strach, hladovali a starali sa viac. Nič im nebolo ľahostajné, na všetko mali názor, reagovali intenzívne.“

Jan Trnka (lékař a biochemik)

Knihou roku je pro mě The Price of Peace Zachary D. Cartera, nový životopis nejzajímavějšího ekonoma 20. století Johna Maynarda Keynese. Keynes byl téměř vždy na správném místě ve správnou v chvíli: od začátků v Cambridge na vrcholu moci Britského impéria ve společnosti Bertranda Russella, G. E. Moora a dalších velikánů doby, přes raketový vzestup v imperiální státní správě k vlivným pozicím na Versailleské konferenci, roky v roli zámožného tiskového magnáta, nezávislého intelektuála a podporovatele svých uměleckých přátel v Bloomsbury až po úlohu nejvlivnějšího světového ekonoma období druhé světové války a poválečné obnovy. Carterova knížka se čte sama: je v ní genialita, přátelské i intimní vztahy všeho druhu, pocity méněcennosti vůči uměleckým přátelům, brilantní komunikační triky, insider trading a vedle toho všeho i důkladná analýza Keyensova (nejen) ekonomického myšlení. Keynes chtěl předeveším dobrý a krásný život: pro sebe a nakonec i pro ostatní. A tahle knížka je dobrá a krásná.


Martin Vrba (filosof)

Z žánru non-fiction jsou pro letošní rok patrně nejdůležitější průběžně vydávané epidemiologické a vakcinologické studie o koronaviru. Ty ale nikdo mimo odborné komunity v zásadě číst nemusí a nelze je ani použít pro nadcházející českou debatu o tom, zda jsou objednané vakcíny součástí 5G konspirace dirigované Billem Gatesem. Jak totiž před časem zjistila rozsáhlá studie datových vědců z MIT, proti fake news nelze efektivně bojovat pouhým jejich faktickým zpochybňováním. Ze střednědobého hlediska se pro mě stala klíčovou publikace Climate Reality Check 1 z dílny australského think-tanku Breakthrough, která shrnuje nejnovější poznatky o stavu klimatické krize a přesvědčivě argumentuje, že na dosažení uhlíkové neutrality máme stěží deset let, což lze zvládnout jen bezprecedentní klimatickou mobilizací srovnatelnou snad jen s válečným stavem. Komu by ani to nestačilo, může sáhnout po nenápadné knize Corona, Climate, Chronic Emergency, v níž švédský autor Andreas Malm provokativně volá po komunismu pro 21. století.

Marta Martinová (redaktorka kulturního čtrnáctideníku A2)

Pamatuju si, jak vášnivé se na samém počátku nultých let vedly diskuse o tom, jaký je a bude vztah mezi „reálným“ světem a světem online. Manifest Glitch feminism kurátorky Legacy Russell skvěle ilustruje, že měly pravdu všechny tehdy odvážně znějící odhady, jak bude tahle dualita brzy úplně falešná. V roce 2020 nic jako IRL („in real life“) není. Buď jsme online, nebo AFK („away from keyboard“). Technologii jako centru našich životů už nejde uniknout, a byť internet už dávno není jen místo svobody, kde je možné být kýmkoli, stejně nabízí v dějinách bezprecedentní možnosti, jak improvizovat, performovat, budovat a zase rozkládat vlastní identitu. Russell z reflexe aktuálních uměleckých projektů a vlastních online zkušeností formuje představu jakéhosi internetového odboje, založeného na „glitch“ – chybě jako generativní, kreativní síle a odmítnutí účastnit se kašírované stability společenského systému, chybě, která otevírá nový genderově nebinární a nenormativní svět. Číst útlý manifest Glitch feminism od Verso Books je trochu strašidelná zábava, ale jeho poselství je jasné: chceme-li v kontaktu s technologií zůstat aspoň trochu svobodní, nezbývá než zvolit historií prověřenou strategii – stát se chybou v systému.


Václav Jánoščík (filosof a pedagog)

Žánr non-fiction v českém prostředí stále ještě ztěžka opouští bubliny akademických disciplín a hledá svojí podobu, čtenáře, sebevědomí i autory. Kniha Všechny kočky jsou šedé Karla Veselého a Miloše Hrocha, vydaná nakladatelstvím Paseka, je nejenom extrémně čtivou a zároveň bohatě informovanou publikací, ale ukazuje možnost, jak i v Čechách lze dělat kvalitní literaturu faktu, stimulovat veřejnou diskusi a provokovat kritický zájem o současnou kulturu. Kniha, iniciovaná skvělým podcastem Karla Veselého Černé slunce, střídá jednotlivá témata od historických kontextů deprese v hudbě nebo reakcí na neoliberální město přes emo a ženské polohy smutku až k „depresivnímu hédonismu“, současné nejistotě světa a enviromentální citlivosti. Autoři přitom nesklouzávají k jednoduché oslavě nebo fetišizaci smutku a věnují se i inflaci a stereotypnímu využívání lítosti v hudbě. Politická linka tak tvoří nejen konzistentní a kritický pohled na současnost a popkulturu, ale při šíři témat a množství příkladů má i chytlavý rytmus.

Lukáš Likavčan (filosof)

Objevem roku je pro mě nakladatelství Ignota Books, které kolem sebe sdružuje zajímavou skupinu autorů a autorek, jakými jsou „chief technical officer“ Serpentine Galleries v Londýně Ben Vickers, zakládající členka kolektivu K-Hole Emily Segal, hvězda politické teorie v blockchainových komunitách Jaya Klara Brekke nebo vůdčí osobnost výzkumu umění a umělé inteligence v Google K Allado-McDowell.

Právě K Allado-McDowell má na svém kontě autorství knihy Pharmako-AI ve spolupráci s jazykovým modelem GPT-3 – jednou z nejpokročilejších současných neuronových sítí. Společně v textu vedou konverzaci o tom, co je inteligence, jak vidět svět očima nelidského pozorovatele či pozorovatelky, a jak můžou tyto způsoby vidění lidem pomoct v současné environmentální krizi. Jestli chcete vidět praktickou demonstraci bourání hranic mezi poezií a technologií, Pharmako-AI je kniha, po které sáhnout. Ignota Books letos vydalo i sborník Atlas of Anomalous AI, na kterém má Allado-McDowell také editorský podíl.

Vít Strobach (historik)

Ojedinělá publikace Gender-based violence and environment linkages. The violence of inequality shrnuje poznatky expertů a expertek z desítek tzv. rozvojových zemí. Autorky a autoři zvolili žánr na pomezí přehledné a čtivé syntézy, průvodce po světě genderově podmíněného násilí a příručky pro „stakeholdery“. Text bohatě ozdrojovali a využili nepřeberného množství dostupných dat. Jejich cílem bylo ukázat, jak úzce souvisí globální změny klimatu a rozvoj těžebního, agrárního a dalšího průmyslu ohrožujícího životní prostředí se zvětšováním majetkových nerovností, zhoršováním životní úrovně lokálních komunit, diskriminace etnických a jiných menšin a především žen. Genderově podmíněné násilí má podle nich v různých kulturních a socioekonomických kontextech sice různou formu, ale při pohledu z dostatečné výšky lze zahlédnout podobnosti. V zemích, kde jsou omezené možnosti prosazování demokratické správy, nebo tam, kde státní správa pouze zajišťuje zájmy velkých podniků, které privatizují přírodní bohatství, má násilí proti ženám posílit „tradiční“ dělbu společenských rolí. Uvozovky jsou tu důležité: ukazuje se totiž, že když je zapotřebí vyvlastnit místní obyvatele či zdolat jejich odpor, bývá genderové násilí užitečnou zbraní. Násilí proti ženám je výsledkem, ale také prostředkem udržování patriarchátu. Kniha je plná konkrétních případů lokalit i lidských osudů a svědectví ze zemí celého „globálního Jihu“. Neomezuje se jen na líčení spojitosti vykořisťování, násilí na ženách a rozpadu komunit s ničením životního prostředí. Uvádí příklady z praxe, že to jde i jinak. Díky tomu vám možná po přečtení bude o něco méně smutno.

Michal Kašpárek (šéfredaktor Finmag.cz)

Pandemie covidu není to nejhorší, co mohlo lidstvo potkat. Jenže to zároveň znamená, že lidstvo pořád můžou potkat horší věci. Teoreticky bychom snad dokázali odklonit planetku z kolizního kurzu se Zemí – jenže stejným způsobem bychom na Zemi dokázali jinou planetku naopak navést… Toby Ord, filosof z oxfordského Institutu budoucnosti lidstva v knize The Precipice: Existential Risk and the Future of Humanity  čtivě vystihuje paradoxy technologického pokroku – ten nám prodlužuje a zkvalitňuje životy a dřív nebo později nás zachrání před některým z „přírodních rizik na pozadí“, zároveň ale přináší stále širší výběr možností, jak se můžeme sami vyhubit nebo se jiným způsobem připravit o budoucnost. Knihu oceňuju hlavně jako průvodce po současných a budoucích globálních problémech a jejich výzkumu a také jako svým způsobem motivační literaturu pro lidi hledající způsob, jak být na světě užiteční. I ty se můžeš stát dědou Drchlíkem, hrdin(k)ou pětadvacátého století.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies