Foto Petr Zewlakk Vrabec
Vtipů i zoufalých historek o neschopnosti České pošty doručit zásilku do ruky známe mnoho. Informací o pracovních podmínkách zaměstnanců pošty toho ve veřejném prostoru koluje už méně, ale kdo chce, nějaké reportáže a informace si může najít. Vyplývá z nich, že pracovat na poště je dnes úmorná a špatně placená dřina a že se práce nedá dělat tak, aby byli zákazníci spokojeni. Zaměstnanci pracují ve stresu třeba i proto, že podstatnou část jejich příjmu tvoří výkonová složka mzdy, která závisí na tom, kolik vnutí lidem losů nebo stavebních spoření. Na klidu jim určitě nepřidal ani poslední „dárek k Vánocům“, kdy Česká pošta nejprve oznámila, že bude masivně propouštět, načež tento plán zpochybnila. Jak to dopadne, uvidíme, pachuť z toho, že to s poštou jako službou veřejnosti nevypadá dobře, však zůstává. Poštovní kreativci celé roky vymýšlejí zlepšováky, aby pošta více vydělávala. Místo toho je poslední dva roky naopak ve ztrátě. Zeštíhlování, hledání smluvních partnerů, orientace na firmy místo na občany, rozšiřování služeb, které nikdo nepotřebuje (jako jsou zmíněné losy nebo různé nepřehledné druhy zásilek), a omezování služeb, které lidi naopak potřebují (jako je otevírací doba), se nevyplácí.
Liberalizace jako úpadek
Ve snaze odebrat státu monopol nejsme sami, a tak se můžeme podívat do zahraničí, jak to funguje tam. Důsledky liberalizace pošt v Evropě, od které se očekávalo, že přinese nižší ceny za vyšší kvalitu, nebo že vzniknou nová pracovní místa, popsal ve svém výzkumu v roce 2011 rakouský profesor Christoph Hermann. Vyplývá z něj, že liberalizace měla na kvalitu služeb smíšené účinky, zato na zaměstnanost a pracovní podmínky měla dopad čistě negativní. Hermann zpochybňuje i to, že by změny přinesly stejný užitek všem uživatelům. Ve své práci popisuje radikální snižování mezd v různých zemích, vytváření nových pracovních pozic à la pomocný poštovní doručovatel, stěhování poštovních úřadů s omezeným rozsahem dosavadních služeb do obchodů s potravinami nebo k benzinovým pumpám, snižování úvazků a prodlužování délky doručovacích tras.
Můžeme vůbec chtít po lidech, aby posílali a přijímali třeba úřední dopisy, když se pošty ruší a ani roznáška na mnoha místech už nefunguje denně? Jak se k odeslání dopisu dostane seniorka, která nemá auto?
To, co Hermann popisuje ve své skoro deset let staré studii na příkladu evropských států, kde začali s liberalizací dříve než my, můžeme nyní sledovat i u nás v České republice. I když tedy úvazky pošta na některých místech zaměstnancům naopak prodlužuje, protože v personálně poddimenzované firmě nestíhají dělat svou práci. Problém ovšem není ani tak to, že pošta má konkurenci v jiných dodavatelích služeb. Ostatně na jiné doručovatele balíků si lidé také mohutně stěžují a někdy jsou na ně odkázáni, protože jiná volba u produktu, který chtějí, není. Problematická je představa, že pošta musí za každou cenu co nejvíc vydělávat. Vedení pošty se proto snaží vymýšlet nejrůznější strategie, které ale v důsledku poštovním službám ubírají na kvalitě. Ať už je to vnucování produktů, o které zákazníci nestojí, rušení poboček, anebo projekt „pošta partner“, který se ukazuje jako velmi nevhodný pro větší obce.
Zajímavé je, že dlouholetí zaměstnanci pošty mají ledacos společného s dlouholetými zaměstnanci drah. Je to láska k jejich profesi, kterou vnímají jako službu lidem. S láskou ale zároveň přichází utrpení, když vidí, jak se jejich služba zhoršuje a jak se pošta postupně rozkládá.
Když má být služba byznysem
Stavíme dálnice za veřejné peníze a většině lidí to vůbec nepřipadá divné. Přitom neexistuje žádný důvod, proč by si automobilisté (ke kterým patřím) nemohli za možnost dostat se rychle z místa na místo osobním vozidlem připlatit. Představa, že bychom dotovali železnici nebo poštu, je však pořád silně v rozporu s neoliberální ideologií, která tak silně ovlivnila směřování států ve světě za posledních třicet let. Bylo by dobré se zamyslet nad tím, jestli chceme mít poštu dostupnou i v menších obcích a v oblastech s nižší hustotou obyvatel. A nad tím, zda jim tento kousek veřejné služby nebude chybět. Téměř tisíc poboček (z celkového počtu 3249) má checkpoint, což je velmi užitečná služba a měla by se spíše rozšiřovat než rušit. Můžeme vůbec chtít po lidech, aby posílali a přijímali třeba úřední dopisy, když se pošty ruší a ani roznáška na mnoha místech už nefunguje denně? Jak se k odeslání dopisu dostane seniorka, která nemá auto?
Obyvatel větších měst se tento problém vlastně netýká, protože tam se vždy najde konkurenčních služeb dostatek. Proto mohou bohorovně volat po tom, aby ten podnik byl hlavně konkurenceschopný a případně klidně zanikl. Takový neužitečný moloch! Pomatený český ekonom dokonce radí šmahem zrušit tisíc poštovních poboček – takhle jednoduché to prý je. Z Prahy se možná zdá problém snadno řešitelný, ale z hlediska soudržnosti naší země je to složitější. Pošta by totiž měla být služba pro všechny, kteří ji potřebují. Možnost poslat peníze poštou je mimochodem poslední záchrana pro lidi v exekuci, kteří často nemají bankovní účty. Při pohledu na to, jak lidé v České republice volí a jak voliči z centra pláčou nad volbami lidí z periferií, by bylo dobré přemýšlet nad tím, zda trváním na ziskovosti a co největší efektivitě pošty neořezáváme další pilíř toho, čemu pořád ještě říkáme stát.
Autorka je redaktorka Alarmu.