Můžu tě zničit, Jsme jací jsme, Chalífát i český #martyisdead. Nejlepší seriály roku 2020

Pro české seriály letos nastal zlom, když #martyisdead vyhrál na mezinárodních cenách Emmy. Které další seriálové počiny byste neměli minout?

Foto HBO (ze seriálu Můžu tě zničit)

Jarmila Křenková (filmová publicistka)

Rok začal slibně – návratem M. Night Shyamalana k tomu, co mu jde nejlépe. Pro Apple TV natočil hororový seriál Servant. Komorní a zlověstně tichý příběh manželů, kteří truchlí nad ztrátou potomka a místo terapeutické panenky se v jejich domácnosti s příchodem nové služebné zjeví živé děcko, připomíná Shyamalanův vynikající horor Visit. Servant se odehrává takřka výhradně mezi zdmi luxusního bytu a znepokojivý tón umocňují kariéry hlavních aktérů: ona je narcistní televizní moderátorka, on pracuje z domova jako elitní kuchař. Do poslední chvíle tak není jasné, zda se v hrncích z japonského nerezu vaří garnáti, anebo nemluvně. Pokud jste Servanta neviděli, teď je ideální příležitost, na leden je totiž ohlášena druhá série.

Do pandemického bezčasí zapadla série Tales from the Loop. Jde o adaptaci výtvarného alba Smyčka Simona Stålenhaga, v němž vizualizoval své dětské vzpomínky na periferii Stockholmu a do tamní krajiny vsazoval roboty, futuristické budovy nebo prehistorické tvory atakující zmrzlinářskou dodávku. V produkci Amazonu vznikl ze Stålenhagových mikropovídek melancholický třígenerační portrét rodiny žijící ve stínu tajemného vědeckého komplexu, kde se potulují androidi a čas plyne všemi směry. Na poměry televizního mainstreamu je odvážný tím, jak přesvědčivě konstruuje příběh, v němž není lidský život uchopen lineárně, ale jako suma prožitků, jež jsou neustále přítomné.

V krajině experimentu s vyprávěním i mediálními formami se odehrává rovněž minisérie Třetí den, jejímž showrunnerem je Felix Barrett, kreativní ředitel britského experimentálního divadelního souboru Punchdrunk. Konvenční folkhororovou historku o cizinci, který se ocitl na odlehlém ostrůvku Osea, kde čelí místní komunitě, ozvláštnil epizodou ve formě dvanáctihodinového živého vysílání zinscenovaného divadelníky z Punchdrunk. Nejenže Třetí den rozšiřuje možnosti žánru a televizní zábavy, ale je též příjemně dlouhou procházkou po jednom z obskurních míst Anglie, což je zvlášť v době všeobecné nehybnosti osvěžující.

Pokud byste letos měli vidět jedinou televizní věc, bude to Můžu tě zničit od Michaely Coel, která se podobně jako Phoebe Waller-Bridge stává další hvězdou vycházející z britské komediální líhně. Coel svůj seriál napsala, zrežírovala a ztvárnila v něm spisovatlku Arabellu, které hoří termín, takže logicky vyrazí s kamarády na drink. Ráno má okno a začíná si uvědomovat, že ji někdo znásilnil. Téměř detektivní pátrání nesměřuje pouze vpřed, ale Coel se ve fragmentech a často nespolehlivém rozvzpomínání vrací hluboko do Arabelliny minulosti, kde v překvapivých souvislostech rozkrývá, proč se stáváme tím, kým jsme. Zároveň téma tvůrčí krize zbavuje romantizující aury trpících géniů, poukazuje na její existenční rozměr i na skutečnost, že se dodnes moc nepočítá s tím, že kreativita je i pro holky.

S tvorbou Lucy Guadagnina jsem se míjela, dokud nenatočil seriál Jsme jací jsme o tom, jak žijí a co poslouchají dospívající děcka z americké vojenské základny kdesi u Benátek. Každodennost miniaturní Ameriky s řadovými domky a úhledně střiženými trávníky tu přechází v prašnou italskou periferii. Mezi mořem a nebem, nekonečným létem a sychravou středomořskou zimou se poflakují frackovitý Fraser se staromódním vkusem a jeho spojenkyně Caitlin, kteří jsou tak cool, že by se s nimi chtěl kamarádit každý. Že je Guadagnino precizním stylistou křehkých nálad, pak dokazuje čtvrtá a sedmá epizoda, které patří k vrcholům série. Tvoří uzavřený celek, v němž se radost a euforie překlápí v hluboký smutek a zoufalství.

Klára Tasovská (dokumentaristka)

Většinou si u současných televizních seriálů všímáme napínavé zápletky, neotřelých dialogů, skvěle vystavěné dramaturgie nebo originality formálního zpracování. Do mého výběru letos patří několik seriálů, u nichž si vedle zmíněných kvalit cením zejména snahy o zprostředkování zkušenosti, prožitků, vnímání postav. Vyprávění tvoří prostor nejen pro plynutí příběhu, ale i pro zastavení se s postavami, kontemplaci okamžiku, pro vykreslení jejich vnitřního světa, který jako diváci můžeme zblízka spoluprožít.

Luca Guadagnino přenáší svůj osobitý režijní styl snímku Dej mi své jméno (Call Me by Your Name, 2017) do prostředí televizního seriálu. Osmidílná série Jsme jací jsme stojí na charismatických hercích a jimi ztvárněných postavách – prostřednictvím Frasera a Caitlin často téměř fyzicky zakoušíme jejich každodennost, plynutí času, bytí s postavami, kdy kromě lásky a vztahů řeší zásadní témata vlastní identity a dospívání v prostředí vzdáleném od běžné reality, konkrétně na americké vojenské základně v Itálii. Jde o prolnutí v dobrém slova smyslu artové kinematografie a televize.

Můžu tě zničit scénáristky, spolurežisérky a zároveň představitelky hlavní role Michaely Coel se odehrává mezi dobře situovanými mileniály v současném Londýně. Třicetiletá influencerka/spisovatelka Arabella zpracovává trauma ze znásilnění. Seriál pracuje s živelnými, občas komicky rámovanými postavami a zároveň otevírá podstatné téma hranice sexuálního násilí. Skvělá je práce s různými časovými rovinami vyprávění a imaginací postav.

Ani postavy seriálu Bludné kruhy, čtyřicetiletá jednovaječná dvojčata Dominick a Thomas, zatím nedospěli ke smíření se sebou samými. I oni, podobně jako o generaci mladší hrdinové výše zmíněných seriálů, stále hledají odpověď na otázku, kým vlastně jsou. Režijní práce Dereka Cianfranceho, autora několika výrazných amerických indie filmů, je neuvěřitelně přesná, klidná a detailně soustředěná. Už jen proto, že ústřední dvojici bratrů impozantně ztvárnil Mark Ruffalo, který nejprve přehrál jeden part, aby posléze během šesti týdnů přibral patnáct kilo a sehrál druhý part dvojčete s psychickou diagnózou. Seriál je výjimečný nejen fyzičností Marka Ruffala, ale i zvláštně imerzivním tempem vyprávění.

U nás téměř neexponovaná, ale o to více působivá, až v dardennovském stylu provedená čtyřdílná minisérie The Virtues režiséra Shanea Meadowse, sleduje hlavní postavu čtyřicetiletého Josepha od momentu, kdy v životě přichází o to nejcennější. Jeho malý syn se s bývalou ženou a jejím novým partnerem stěhuje do Austrálie. Po jejich odjezdu se Joseph vydává do Irska hledat své dávno ztracené kořeny a čelit vytěsněným vzpomínkám. Přirozené herectví Stephena Grahama dává Josephově postavě málokdy viděnou tělesnost a opravdovost podpořenou introspektivním soundtrackem PJ Harvey.

A na závěr přidávám ultimátní průnik artové kinematografie do televize: Sekerka Steva McQueena. Líbila se mi zejména druhá epizoda Lovers Rock, která se téměř celých sedmdesát minut odehrává na jedné domácí party v Londýně osmdesátých let.

Jana Čížkovská (dramaturgyně ČT)

Cate Blanchett vstoupila na pole současné televizní tvorby možná později, než by se dalo očkávat, nicméně letos přišla hned se dvěma pozoruhodnými projekty, které zaštiťovala i producentsky. Vynikající australský Stateless měl premiéru na letošním Berlinale a jde o nepřehlédnutelný seriálový příspěvek k vysoce aktuálnímu tématu migrační krize. Nepoměrně více mediálního ohlasu i předních cen ale sklidila devítidílná minisérie Mrs. America. Děj zasazený do sedmdesátých let sleduje boj za schválení dodatku Ústavy Spojených států amerických o rovnosti práv mužů a žen. Představitelky tzv. druhé vlny feministického hnutí v něm mají nečekaně silného protivníka – konzervativní aktivistku, ženu nemalých politických ambicí a zároveň hospodyni se sklepem plným zavařenin a plynových masek – Phyllis Schlafly.

Blanchett v roli Schlafly precizně pracuje s mimickou maskou, impozantním zjevem i osobním charismatem v budování obrazu fascinující, ale velice nebezpečné populistické vůdkyně, jejíž nejděsivější zbraní je dokonalý úsměv. Proti ní stojí se svými ideály rovnosti a otevřenosti hnutí žen kolem Glorie Steinem, Shirley Chizholm či Belly Abzug, přičemž obsazení je plejádou předních jmen americké quality TV. Mrs. America pro mě ale není o černobílém střetu dvou stran, putěk a feministek, konzervativních matek a levicových leseb, či jakkoliv bychom je mohli charakterizovat. Vypovídá především o touze měnit dobu, v níž žijeme, a o síle politické moci, která se na jedince neohlíží. A seriál Dahvi Waller to dělá s neutuchající kreativní silou, nápaditostí, pichlavou ironií a v neposlední řadě za podpory moc fajn soundtracku.

Neuplynou ani dvě minuty pilotní epizody a diváky otřesou první výstřely. V několika fragmentech zjistíme, že jde o brutální teroristický útok v restauraci, kde dva maskovaní muži střílí do nic netušících hostů. Víme, že někteří z nich útok nepřežijí. Mezi hosty je i několik hlavních postav nového dánského seriálu představeného na filmovém festivalu v Göteborgu. Psychologický thriller Når støvet har lagt sig (Až se usadí prach) sleduje osm postav, které nemají téměř nic společného, devět dní před a devět dní po teroristickém útoku v centru Kodaně. Seriál skvěle využívá napětí plynoucí z toho, že diváci vědí, k čemu dojde, o to silnější je dopad událostí. Za seriálem stojí tvůrčí tandem Dorte W. Høgh a Ida Maria Ryden a prestižní obsazení – Jacob Lohmann, Karen-Lise Mynster a další.

Až se usadí prach ve vztahu k tématu terorismu přináší nad rámec obrovské nálože emocí plynoucích ze samotného strachu z útoku a strachu o život také odlišnou perspektivu, než jakou nabízí například norský serial July 22 či švédský Chalífát. Nezaměřuje se primárně na pozadí či vyšetřování útoku nebo motivace střelců. Pozornost se upíná především na zdánlivě obyčejná a každodenní rozhodnutí postav a jejich vliv na život blízkých. Jak ničivé může být dlouhodobé přehlížení, hádka s partnerem, zrušené rande nebo jeden telefonát ve střetu s událostmi, které nedokážeme ovlivnit? Síla tohoto seriálu tkví především v jistotě, že až se usadí prach, náš život bude k nepoznání jiný.

Chalífát je dalším výrazným televizním projektem, který se dotýká tématu islamismu a radikalizace. V rámci skandinávské televizní produkce jde letos o třetí mezinárodně úspěšný titul s tématem terorismu, což ale nelze připisovat nějaké dlouhodobější tendenci; spíše jde o aktuální reflexi traumatizujících událostí minulých let. Chalífát sleduje několik dějových linií – mladé matky Pervin, která se zoufale snaží uprchnout z Rakky, ve které její nanicovatý manžel chystá se svými kumpány teroristický útok na Švédsko, vyšetřovatelky Fatimy, která v odhalení teroristické sítě vidí šanci na zlepšení kariéry, a mladého pedagogického asistenta a jeho dospívajících studentek, které se ve Švédsku cítí jako lidé druhé kategorie a jsou proto skvělými oběťmi rekrutů ISIS.

Ve svých osmi epizodách je Chalífát strhujícím tobogánem do událostí, které by nikdo z nás nechtěl zažít a přitom jsou nebezpečně, až hmatatelně blízko. A právě realističnost a pocit blízkosti k postavám je jeho nejsilnější stránkou. Dojem je umocněn obsazením téměř neznámých hereckých tváří, snad s výjimkou Aliette Opheim. Chalífát se nebojí překračovat hranice žánrů ani opouštět zažité vyprávěcí postupy a svým celkovým zpracováním proto patří mezi nepřehlédnutelná díla. A také mezi ta, ze kterých se vám bude ještě dlouho špatně usínat.

Kamila Zlatušková (ředitelka festivalu Serial Killer)

V roce 2020 měly premiéru dva skvělé české seriály – shodou okolností jsme oba dva uvedli v exkluzivní premiéře na festivalu Serial Killer na červeném koberci, v obou případech i s velkou delegací a se stovkami diváků v kině. To se psal rok 2019. První z mých letošních favoritů jsou Zrádci z produkce ČT, kteří se začali vysílat v únoru letošního roku. Skvěle vyprávěné detektivní drama psané mimořádně talentovaným Miro Šifrou a režírované Viktorem Taušem, jehož jméno je garancí výjimečné podívané. Mým druhým favoritem je seriál #martyisdead, který na Killerovi dokonce loni získal cenu za nejlepší webseriál střední a východní Evropy. A před pár týdny navíc neskutečným způsobem zabodoval v mezinárodní konkurenci tisíců pořadů z celého světa v nejprestižnější světové televizní soutěži – cenách Emmy.

Je to první takové prestižní ocenění v historii České republiky a na celé této radostné situaci je nejbláznivější, že Mall.TV je maličká televize, která ale disponuje silným personálním obsazením – producenti Lukáš Záhoř a Milan Kuchynka už stáli mimo jiné za fenomenálním Blaníkem, skvělým Českým mořem či nekompromisním Autobazarem Monte Karlo. Moji letošní největší zahraniční oblíbenci jsou nakonec všichni ze Švédska. To letos celosvětově bodovalo s dechberoucím Chalífátem, ale také výborným Medvědínem, vtipnou Láskou a anarchií a neuvěřitelně bláznivou sérií Máme to! O uvedení posledně jmenované parodie na temné detektivní příběhy jednáme, dosud bylo možné ji v našem regionu vidět právě jen v rámci festivalu Serial Killer. Ve Skandinávii je každopádně tento druh černého humoru populární, poprvé se ale zaobírá skutečnou vraždou – mystickým případem z osmdesátých let, kdy byl ve Švédsku zavražděn premiér Olof Palme. Neumím si představit, že by něco podobného mohlo vzniknout u nás, ale jsem optimistka a těším se, až se to jednou stane!

Vratislav Šlajer (producent, společnost Bionaut)

V rozporu s letošním celospolečenským trendem, kdy všichni zavření doma v karanténách sledovali hodiny a hodiny nových seriálů, jsem se já naopak snažil filmům a seriálům vyhnout. Hledal jsem inspiraci pro svoji producentskou práci spíš mimo audiovizi, abych se vyvaroval opakování a přílišného svázání s tím, co se teď považuje za symbol kvality nebo úspěchu. Víc jsem četl, poslouchal audio, hrál hry. Takže mě možná to nejlepší z letošního roku minulo a tento výběr je tedy koncipovaný trochu jinak. Z letoška mě nemohly minout snad jen dokumentární tituly jako Tiger King, fascinující příběh, který mě ale asi nakonec zasáhl míň než třeba dokument o Michaelu Jordanovi Poslední představení nebo loňské Od koťátek pracky pryč! Hon na internetového zabijáka.

Moje ultimátní guilty pleasure Filmy našeho dětství pokračovala letos dvěma speciálními vánočními epizodami. Z kraje roku jsem ještě dokoukával druhou sérii Boje o moc, podle mě nejlepšího dramatického seriálu současnosti. Zůstal ve mně taky zážitek z loňské Euforie, bavila mě druhá série Sexuální výchovy, která se sice už trochu posouvá ke vztahovým klišé, ale pořád má sílu off-beat mladého seriálu a zábavnost jako máloco široko daleko, a také schopnost překročit rámec seriálu pro mladé. Z žánrových věcí mě nadchla Lovecraftova Země, která je podobně jako Watchmen z loňska i společenským komentářem. U obojího doporučuju přečíst si předlohy – knížku a komiks. Hodně jsem poslouchal audio seriály, objevil studio QCode, jejichž The Left Right Game, Borrasca nebo Edge of Sleep jsou skvělá žánrová audio dramata ve skvělém zvukovém provedení. A na Vánoce mám v plánu si dát všechny TV seriály a filmy oceněné International Emmy, které jsem ještě neviděl. Delhi Crime a Nobody’s Looking na Netflixu, a pokud budou dostupné, tak i Responsible Child a Elisabeth is Missing. Víc jsem toho myslím letos nestihl, ale dost možná jsem na spoustu věcí v tomhle podivně nekonečném roce spíš zapomněl.

Tomáš Janáček (filmový režisér a seriálový fanoušek)

Rok 2020 nepřinesl žádnou formálně experimentální jízdu jako loni například poslední série seriálu Mr Robot, ani překvapení v podobě loňského stylisticky opulentního a tematicky provokativního seriálu Euforie, jehož tvůrci za odloženou sezónu nabízejí alespoň dvě speciální vánoční epizody. Přesto se však objevilo několik seriálů, které si pozornost jistě zaslouží. Nepřekvapivě je jedním z vrcholů uplynulého roku pátá Volejte Saulovi. Spin-off legendárního seriálu Breaking Bad s každou další sérií dokazuje, že je sice v mnohém jiný, ale rozhodně v ničem nezaostává. Možná právě naopak. Dokonale vystavěné, nekompromisní a stylisticky úsporné pasáže ze světa mexických drogových kartelů střídají smutné ponory do hlubin duše nejrůznějších postav. Nejde přitom pouze o samotného protagonistu Jimmyho, ale stále bolestnější je i proměna jeho sympatické partnerky Kim.

Příjemným zjevením letos rozhodně byl autorsky pojatý seriál Můžu tě zničit o vyrovnávání se sexuálním násilím. Civilní drama místy s nadsázkou, a přitom nekompromisně pojednává o životě mladé londýnské bohémy. Autorce a představitelce hlavní role se podařilo téma zpracovat neotřele, kriticky a s velkou mírou pochopení pro všechny strany. Protagonistka nás může iritovat – v boji se svým traumatem narcisticky utíká k exhibování do světa sociálních sítí a přehlíží své nejbližší. Seriál mimo jiné tematizuje i tenkou hranici konsentu, mocenské zneužití postavení ve vztahu nebo případ falešného nařčení ze znásilnění. Schopnost nahlédnout komplexně problematiku v její složitosti a nejednoznačnosti vedlo k nepochopení seriálu ze strany některých tuzemských kulturních publicistů. Jeden z nich se dokonce uchýlil k victim blamingu protagonistky. Seriál Můžu tě zničit nám tak v důsledku podal i zprávu o zamrzlosti české společnosti.

Další seriál, který si získal nadšené divácké ohlasy, byl částí českých filmových publicistů přijat vlažně. A lze snadno pochopit proč. Dámský gambit nijak zvlášť neexperimentuje, nepřináší nic převratného, balancuje vizuálně i vyprávěním na hranici kýče (další příběh o dítěti z temně stylizovaného sirotčince…) a geniální šachistku nám prodává přes její sexappeal, půvabně dekadentní alkoholismus a sexualitu. Ačkoliv jsou tyto výhrady v mnohém oprávněné, Dámský gambit rozhodně překonává standard současné seriálové produkce. Rafinovanou prací s filmovou řečí buduje napětí šachových partií. A velice zajímavě fungují některé vedlejší postavy, které představují jakousi antitezi k dějové lince protagonistky. Hrdinčina adoptivní matka nám ukazuje místy poněkud hořkou podobu emancipace a některé jiné postavy sem zas vnášejí vtíravou otázku existenciální prázdnoty na konci honby za nejlepším výsledkem.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies