Mýty o osamělosti seniorů v době covidové

Představa, že osamělostí trpí jen staří lidé, je mýtus. V době pandemie je třeba seniorům nabízet pomoc a společenský kontakt, zároveň je ale třeba respektovat jejich soukromí.

Osamělost je dnes vykreslována jako všudypřítomná zhoubná síla, která v posledních desetiletích začala ovládat svět, a to hlavně seniory a seniorky. Někteří ji nazývají moderní epidemií 21. století, jiní ji spojují se současnou koronavirovou pandemií. Mluví se o ní také v kontextu Vánoc, které blíží. Co je na tomto obrazu pravdivé, a co naopak potřebuje hlubší vysvětlení? Pojďme se podívat na současné vědecké poznatky o osamělosti a vyjasnit si mýty, které o osamělosti v dnešní společnosti panují.

První mýtus: V 21. století čelíme epidemii osamělosti

Možná jste to taky slyšeli. Varovné výkřiky o tom, že osamělost se na nás valí jako vlna tsunami. Že to nikdy nebylo horší než teď. To proto, že nám do života přišly technologie, sociální média a my už tolik času a energie neinvestujeme do osobního kontaktu. Jsme odtrženi od rodiny, přátel i známých. K tomu navíc v posledním roce vše zhoršuje pandemie koronaviru. Co je na tom pravdy?

Osamělost nás dokáže vést k zaměření na sebe, k pohledu na své hodnoty a svůj současný život.

Osamělost tu byla vždy, což můžeme vyčíst z mnoha příběhů a knih. Studie o osamělosti se tvoří něco málo přes sto let, a porovnávat míru osamělosti tedy dokážeme jen v tomto období. V posledním století zůstávají procenta dlouhodobě osamělých jedinců stabilní nebo se dokonce snižují. „Co se však mírně zvyšuje, je osamělost u starších lidí. Dnes se 6 až 13 procent jedinců nad 65 let cítí osaměle většinu času, u lidí nad 80 let už je to polovina. Reálná čísla mohou být však kvůli stigmatu osamělosti mnohem vyšší.“

V roce 2020 se ale mnoho změnilo. Lidé se snaží dodržovat rozestupy, návštěvy v domovech pro seniory nebo v nemocnicích jsou většinu času zakázané, mnohé rodiny se snaží ohrožovat starší lidi co nejméně a na osobní návštěvy raději nejezdí. Na jaře to byl šok pro všechny, a obzvláště pro seniory a seniorky. Zprávy hlásaly, že jsou nejohroženější skupinou, že by neměli ani chodit ven, natož se scházet s ostatními. Mnoho starších lidí zůstalo několik týdnů zavřených doma – a tím prudce narostla míra osamělosti. Zanedlouho však přišla reakce rodin, přátel, sociálních služeb a neziskových organizací. Všichni se snažili starším ulevit a vymýšleli, co se dalo – návštěvy přes okna a v zahradách, častější telefonáty nebo videohovory. Mnohým z nich to výrazně snížilo míru osamělosti, někteří dokonce zažívali větší propojení s ostatními než před krizí.

S další vlnou koronaviru a nejistotou, kdy to všechno skončí, se však osamělost u starších lidí zase postupně plíživě zvedá. Nemusí se to zdát jako takový šok jako na začátku pandemie. Ale i pomalé zvětšování osamělosti prožívá mnoho seniorů a seniorek se strachem, zda se to někdy zlepší, a zároveň s menší podporou od komunitních projektů. U starších lidí, kteří se už před koronavirem potýkali s vysokou mírou osamělosti, vedla sociální izolace někdy k depresivním a úzkostným stavům, jindy až k sebevražedným myšlenkám a dalším psychickým obtížím. Často ztratili smysl života a bylo jim jedno, jestli zemřou dnes nebo za pět let. Tito lidé přitom často nejsou spojeni s odbornou pomocí, a tak se i na svá trápení cítí úplně sami.

Co z toho vyplývá? Seniorům by nejvíce pomohlo, kdyby se obnovila vlna laskavosti, která zaplavila Česko na jaře. Zavolejte babičce nebo dědovi, zapřemýšlejte, jestli byste nechtěli pomoci každotýdenním telefonátem či dopisem pro místní domov pro seniory, nebo vytiskněte letáček s krizovými linkami a vyvěste ho na dveře vašeho domu. Prohoďte kus řeči s kolemjdoucími, zeptejte se, jestli něco nepotřebují. Pomůžete tím zastavit možnou začínající epidemii osamělosti mezi seniory a seniorkami. Pomůže také starší lidi upozornit na možné aktivity na internetu, jako jsou online kurzy nabízené například organizací ŽIVOT 90 nebo na non-stop linku důvěry Senior telefon.

Druhý mýtus: Osamělost zažívají hlavně staří lidé

Pro širokou veřejnost se často stáří rovná osamělosti. Rozsah a frekvence osamělosti u starších však někdy bývá přeceňována. Když se podíváme, jak před koronavirovou krizí vypadal stav osamělosti v závislosti na věku, všimneme si takzvané U křivky. V nejmladším a nejstarším věku osamělost strmě stoupá, mezi nimi klesá a nejmenší hodnotu mívá kolem padesátého roku života. „Nejvíce tedy osamělost trápí mladé lidi mezi 15. a 24. rokem a pak až seniory a seniorky po 80. roku věku. Tento fakt se potvrzuje znovu a znovu v mnoha studiích. Pandemie nezasáhla jen starší, kteří se izolovali více než ostatní. Naopak se ukazuje, že největší vliv má na mladé lidi, kteří se cítí vyloučení. Nemohou tak snadno plnit svůj vývojový úkol, propojovat se s ostatními, tvořit sociální síť. I když by někteří chtěli, je náročné hledat v této době partnera nebo zakládat rodinu.

To se ukazuje i na datech z vědeckých studií, kdy je pro osamělost v době covidu jedním z nejvíce rizikových faktorů mladý věk. Odborníci si to vysvětlují vyšší psychickou odolností u mnoha starších lidí, kteří jsou méně reaktivní na stresové situace a mají dřívější zkušenost se sociální izolací a život ohrožujícími situacemi. Možná i díky tomu je u nich současný nárůst osamělosti mírnější než u lidí z mladších generací. Osamělost je nicméně běžná emoce v každém věku. Jestli se cítíte osamělí, zkuste o tom promluvit s okolím. Možná vás překvapí, že to mnoho lidí vnímá podobně jako vy. Svěřit se ale můžete i anonymně – vždy jsou tu pro vás odborníci z linek důvěry (např. 116 111 pro děti a mládež, 116 123 pro dospělé a Senior telefon 800 157 157 pro seniory a pečující).

Třetí mýtus: Osamělost je jen trápení

Zkuste si teď představit osamělého člověka – jak vypadá, co dělá, jak se asi cítí? Možná máte před očima staršího člověka, který se celý den dívá na televizi a nejraději už by nebyl na světě. Obrazů osamělosti je ale mnohem víc. Osamělost, jako každá emoce, informuje člověka o tom, co zrovna jeho tělo, mysl a duše potřebují. Vztek může ukazovat na potřebu vytyčit si hranice, radost na potřebu zažívat podobné situace častěji, osamělost pak na potřebu trávit více času s ostatními nebo třeba prohloubit stávající vztahy. Potřeb, které za osamělostí stojí, je ale více, než by se mohlo na první pohled zdát. Osamělost nás dokáže vést k zaměření na sebe, k pohledu na své hodnoty a svůj současný život.

Tím se zabývá i teorie tzv. gerotranscendence od Larse Tornstama. Ta mluví o důležitosti seniorského zastavení se a vnímání něčeho víc než jen každodenních událostí. Tonrstam tvrdí, že se na starší lidi často díváme prizmatem svých hodnot a vývojových potřeb. Oni však nemusí chtít být stále aktivní a produktivní. Stáří může naopak probouzet potřebu samoty a času pro porozumění sobě a okolnímu světu, rekapitulaci svého dosavadního života. Starší mohou mít blíž i k spiritualitě. K jejímu zkoumání je někdy třeba sociální izolace a často se s tímto časem může pojit i osamělost. Když si ale všimneme staršího člověka, který se straní, můžeme se leknout. Můžeme to dokonce považovat za příznak psychického onemocnění nebo jakéhosi podivínství. Okolní společnost vidí izolaci seniorů a seniorek jako patologickou, což se pak přenáší do toho, jak se vnímají samotní senioři a seniorky. Že je s nimi něco špatně, když se nechtějí vydat do víru společnosti. Často je to ale naopak přirozený proces, který ke stáří patří.

Někdy tedy není třeba zasahovat. Naopak je důležité o osamělosti mluvit, ptát se blízkých, nabídnout jim pomoc. Když ale odmítnou, nijak jim ji nevnucovat. Hlavní je tu pro druhého být, až to bude potřebovat. Na osamělost by totiž nikdo neměl být sám.

Autorka je psycholožkou organizace ŽIVOT 90.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies