Nechte je všechny mluvit. Ve filmu o záludnosti jazyka řeší Streep záhadu lidského života

S lehkostí zrežírovaný a s přesností zahraný film Stevena Soderbergha Nechte je všechny mluvit se pokouší odpovědět na zásadní otázku, nakolik naše životy přetvářejí a omezují slova.

Soderberghova novinka začíná jako jeden z příběhů Agathy Christie, jejíž jméno v motivicky bohatém filmu mimoděk zazní. Trojice lidí je společnou známou pozvána na plavbu luxusní lodí z New Yorku do Southamptonu. Pravý důvod neznají a se svou hostitelkou se po většinu cesty neuvidí. Oproti Deseti malým černouškům ovšem v uzavřeném, izolovaném prostoru nedochází k vraždám, ale k postupnému odhalování minulosti, která jednotlivé účastníky spojuje i rozděluje.

Iniciátorkou společné výpravy je Alice, spisovatelka oceněná Pulitzerem, která zápasí s rukopisem nového románu. V Anglii má převzít další literární cenu. Hlavní cíl její cesty je ale jiný. Částečně souvisí s dvojicí kamarádek, které přizvala. Empatická Susan obhajuje ženy v nelehké životní situaci. Roberta, která se netají se svou orientací na mamon, prodává spodní prádlo v obchodním domě. Třicet let se neviděly. Dámské trio doplňuje o dvě generace mladší Tyler, Alicin synovec a asistent, fascinovaný tím, jak mohla dřív vznikat pevná přátelství bez internetu.

Bez spisovatelčina vědomí se na Queen Mary 2 nalodila také její nová agentka Karen. Ráda by zjistila, v jaké fázi je slíbená kniha, ze které ještě nikdo z nakladatelství neviděl ani řádek. Není to jediná skutečnost vnášející do pohodové výletní atmosféry prvek tajemna. Alicinu kajutu pravidelně navštěvuje cizí muž, jedním z pasažérů je autor úspěšných detektivek a Susan ani Roberta stále netuší, proč si na ně jejich spolubydlící z vysokoškolských kolejí po tolika letech vzpomněla.

Improvizace na zaoceánském parníku

Na vyřešení záhady mají osm dní – tak dlouho trvá plavba ze Spojených států do Británie. Ve stejném časovém limitu musel Soderbergh realizovat veškeré scény na lodi. Režisér proslulý tím, že každý film pojímá jako hledání řešení specifického problému, si tentokrát usmyslel, že bude točit na plujícím zaoceánském parníku. Minimalistický byl rozpočet i štáb, v němž hvězda americké nezávislé kinematografie tradičně zastávala rovněž funkci kameramana a střihače. Zlehka plynoucí konverzační dramedy nadto vznikala prakticky bez scénáře.

Na parníku, kde si všechny postavy dopřávají stejný luxus a před večeří se v souladu s lodním řádem převlékají do gala, se jejich individuální rozdíly projevují zejména prostřednictvím jazyka.

Americká povídkářka Deborah Eisenberg sice vytvořila základní osnovu, rozepsala některé scény a vymyslela historii jednotlivých postav, ale neexistoval zde tradiční technický scénář, který by určoval, co kdo v jakém okamžiku udělá a řekne. Herečky věděly, o kterých tématech by se měly bavit a jakým směrem se jejich konverzace má ubírat, ale volba slov už byla v jejich režii. Samotnému natáčení nepředcházely herecké zkoušky a na opakování záběrů nezbývalo moc času. Záběrování i svícení je proto dost úsporné, aby nebylo potřeba každou scénu dlouho připravovat.

Herci jako spolutvůrci

Od Meryl Streep, Dianne Wiest a Candice Bergen toto guerillové filmování vyžadovalo maximální koncentraci. Předem nevěděly, co jejich kolegyně řeknou, a na co tedy budou reagovat. Dialogy s delšími zámlkami, opakováním slov i celých vět a vyjadřovací neohrabaností, jakou v hollywoodských filmech s vycizelovanými scénáři obvykle neslýcháme, díky tomu působí maximálně nenuceně. Polyfonie zde není jen předstíraná. Každá herečka opravdu mluví vlastním hlasem a nereplikuje věty napsané někým jiným.

Herecká improvizace zároveň nevyznívá jako samoúčelné ozvláštnění či snaha ušetřit za scénáristu. V příběhu tematizujícím sílu slov a proměňování životů v literární díla se zdá být příhodné, že herci měli kontrolu nad tím, co říkají, takže se stali spolutvůrci svých postav. Mnohdy přitom vycházeli z osobních zážitků a zkušeností. Gemma Chan se například nedlouho před natáčením rozešla s partnerem. Když coby Karen před Tylerem rekapituluje svou nešťastnou vztahovou minulost, bariéra mezi herečkou a postavou se stává prostupnější.

Soderbergha vždy fascinovala role jazyka při utváření identity, mocenských vztahů i reality. V Nechte je všechny mluvit je právě jazyk hlavním prostředkem změny. Roberta věří, že jí Alice zničila život, když se při psaní svého bestselleru inspirovala jejím osudem. Nabývá podezření, že to chce udělat znovu. Možná jde ale jen o její strach z přijetí zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Pokud jsme přesvědčeni, že příběh našeho života píše někdo jiný, sami od sebe nic neočekáváme. Konstruktivněji dokáže jazyka využít Susan, která se v závěru proměňuje ze čtenářky ve spoluautorku.

Muskovy družice a limity psaného slova

Nejvíce slova limitují Alici. Hned v úvodu se své agentce svěřuje, že by ráda našla „lepší způsob, jak popsat věci“. Stala se otrokem určitého stylu komunikace, jejž nedokáže přesáhnout. Poznáváme ji výlučně v roli oceňované spisovatelky – ničemu jinému než psaní a rozmluvám o něm se nevěnuje, nic jiného ji nedefinuje, což je nejspíš příčinou její samoty a nejistoty. Druhé vnímá jako potenciální zdroje inspirace a navazuje s nimi převážně povrchní, parazitické vztahy.

Byť literatura v Soderberghově pohledu dokáže imitovat život, zároveň nás od něj může vzdálit. Zatímco se Susan a Roberta podivují, zda Alice vždycky mluvila vzletně, ona při hovorech s nimi marně hledá adekvátní výrazové prostředky. Navzájem se nedokážou domluvit. Každá navíc pochází z jiných poměrů a má odlišné kulturní zázemí. Na parníku, kde si všechny dopřávají stejný luxus a před večeří se v souladu s lodním řádem převlékají do gala, se jejich individuální rozdíly projevují zejména prostřednictvím jazyka. Třídní aspekt je pak zviditelňován skrze záběry lodního personálu v kuchyni či prádelně, které zároveň spolu s dalšími opakujícími se situacemi slouží k rytmizaci vyprávění.

Susan během jedné ze společných večeří poznamenává, že Elon Musk zrovna do vesmíru vyslal družice, které jsou při pohledu ze Země k nerozeznání od hvězd. Nostalgicky se označuje za příslušnici poslední generace, která mohla vidět skutečné hvězdy na noční obloze, ne jen v planetáriu. Do planetária jde Tyler na rande s Karen ve stejnou dobu, kdy ostatní hledí k oblakům. Věk pro Soderbergha ale nepředstavuje relevantní téma, jakkoli by to divák od filmu s tolika hereckými legendami mohl očekávat. Alice svým chováním dokládá, že autenticita není generační záležitostí a nesouvisí ani s moderními technologiemi, jak se domnívá Tyler.

Na co jazyk nestačí

Člověka ze Soderberghovy sociálně deterministické perspektivy formuje především prostředí, v němž se pohybuje a které je nám výstižnými náznaky představováno. Susan ostatním naslouchá a snaží se je usmiřovat, stejně jako ve své práci. Roberta se svěřuje, že v prodejně často obsluhuje starší muže, kteří kupují tanga mladým milenkám. Sama zkouší na lodi neustále někoho svést a přijít tím k penězům. Alice pak zpřítomňuje sebestřednost a elitářství uměleckých spolků, které pohrdají mainstreamovou tvorbou, vyzdvihují obskurní, dávno zesnulé autory a namísto kvalitního obsahu generují jen další a další literární ceny.

Susanino vzhlížení ke hvězdám, ať skutečným, nebo těm Muskovým, tak v daném kontextu odkazuje v prvé řadě ke schopnosti odpoutat se od svého ega a přesměrovat pozornost od pomíjivých mezilidských sporů k věcem, které člověka přesahují a na něž jazyk nestačí. Lze je jedině prožít, ne popsat, jak demonstruje dějový zvrat ve třetím aktu, zapadající do potměšilé hry s konvencemi detektivky.

Zápletku udržuje v pohybu postupné zpřehledňování vztahové dynamiky mezi pěticí postav. Susan a Roberta během společného hraní šachů a deskových her rozebírají různé hypotézy, proč je Alice přizvala. Tylerovu zvědavost zas podněcuje identita neznámého muže, jehož přítomnost vždy ohlašuje nápadně generická hudba jako z druhořadého televizního krimi. Pseudodetektivní rámec ale nakonec slouží především k propojení jednotlivých postav a příběhových segmentů. Odkrývání dalších a dalších informací o jednotlivých hrdinech, k němuž dochází během precizně sestříhaných slovních výměn, představuje cíl samo o sobě. Záhada, okolo níž se celá zápletka točí, nemůže být uspokojivě vyřešena, protože je jí sám život a otázka, jak jej uchopit dostupnými komunikačními nástroji.

Odpovědi Soderbergh hledá s pomocí několika plastických, v melancholické i komické poloze přesvědčivě zahraných postav, jež nejsou jen chodícími vyprávěcími archetypy, které by nedokázaly překročit rámec zápletky. Naopak zásluhou hereček a jejich improvizačního talentu vynikají takovou živostí a emocionální vrstevnatostí, že váš zájem o ně trvá i poté, co všichni domluví a film skončí.

Film je dostupný v online filmotéce HBO GO.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále