V současné koronavirové krizi dostává naše psychika zabrat. Naše psychická odolnost dostala těžký náklad, učíme se pracovat se strachem a nejistotou. V dalším koutě psychiky pak sedí osamělost, která teď může být tuze sama. Existuje sice spousta iniciativ, organizací, služeb a dobrých skutků, které pomáhají na cestě z osamělosti, ale ani to nemusí stačit. Adventní doba je skvělou příležitostí, jak se zastavit, zodpovědět si několik otázek a zeptat se sami sebe, co teď nejvíc potřebujeme.
Mnoho lidí o takových možnostech ani neví nebo se k nim kvůli zdravotním problémům, nedostatku financí nebo jiných zdrojů nemohou dostat. Někdo se zase zkrátka stydí přiznat, že se cítí osaměle a že by potřeboval pomoct. Zvládal celý život všechno sám, a najednou, třeba ve stáří, má zavolat cizím lidem a prosit o pomoc. Tenhle člověk třeba nesebere odvahu a sluchátko nezvedne. Zůstane se svou osamělostí sám. Možná to zní příliš pochmurně, ale je to běžná realita mnoha českých seniorů a seniorek. Otázkou tedy je, zda si můžeme v osamělosti pomoci i sami.
Co pro sebe můžeme udělat?
Osamělost neznamená jen to, že jsme si dlouho nepovídali s dalšími lidmi. Osamělí můžeme být, i když máme kolem sebe spoustu blízkých. Když jsme osamělí, chybí nám určité propojení. Jde třeba o propojení se sebou samým, se svými emocemi nebo životním smyslem. Můžeme se cítit odpojeni i sociálně. Přijde nám pak, že se s druhými málo setkáváme nebo nám nestačí kvalita našich vztahů. Jsou povrchnější, než bychom potřebovali. A nesmíme opomenout ani osamělost, při které se cítíme odpojeni od místní komunity nebo společnosti jako takové.
Patříme do tohoto světa, ale málokdy se na něj doopravdy zaměříme. Zkuste trávit čas venku a tím zmírnit osamělost. Najděte místo, které ve svém okolí ještě neznáte, nebo znovu pozorně prozkoumejte místa, kudy chodíte každý den.
Nejdůležitější je se na začátek zastavit. Když na chvíli zastavíme a zaměříme se dovnitř, do hlubin naší duše, možná nám sama napoví, co bychom teď nejvíc potřebovali. Každý se může vydat z osamělosti jinou cestou. Někdo třeba zkusí kombinovat různé cesty. Co ale všechny tyhle stezky, silnice i dálnice spojuje, je to, že vás mohou zavést mnohem dál než jen pryč od osamělosti. K životu, který může přinést nový smysl, novou naději, nové vztahy.
První cestou k zastavení
Vypněte televizi, rádio, hudbu. Sedněte si. Můžete si zapálit svíčku, dát před sebe obraz nebo cokoliv, co vám umožní se lépe soustředit. Vezměte si papír a tužku a dejte se do ptaní i do psaní. Co to teď prožívám? Co tenhle pocit způsobilo? Co ho ve mně stále udržuje? Co mi osamělost napovídá? Co bych teď potřeboval/a? Je možné, že se žádné odpovědi neobjeví, nebo třeba budou následovat vaše vlastní rozvíjející otázky. Vše je v pořádku. Nejdůležitější je udělat si v tichu čas pro sebe samotného. Přemýšlet o tom, co se ve mně děje, může pomoci i s uvědoměním, jaké jsou mé potřeby nebo při hledání neobvyklých řešení v této neobvyklé situaci. Sepisování myšlenek nám může dát do rukou větší kontrolu nad tím, co se v nás děje, a při tom zpomalit vodopád myšlenek a pocitů, který se na nás mohou zevnitř valit.
Druhou cestou ke smyslu
Různé aktivity mohou působit jako rozptýlení od náročných pocitů osamělosti. Mohou nám dát ale mnohem víc. Pocit smyslu, který zmírňuje osamělost. Smysluplnou aktivitou nemusí být nic neobvyklého, někdy je naprosto dostatečné postarat se o květiny v domácnosti, domácího mazlíčka nebo vytvořit trochu vánoční atmosféry upečením vánočky a tvorbou dekorací. Jindy může ke smyslu přispět možnost vyjadřovat, co se děje uvnitř nás; zpěvem, kresbou, psaním poezie nebo rodinné kroniky. Nic z toho nemusí být dokonalé, jen to musí být to vaše. Činnost, která vám dává smysl. Propojuje vás se sebou, s druhými, se společností.
Další skvělou cestou ke smyslu může být dobrovolnictví. Nemusíte hned utíkat pomáhat do nemocnice, pokud by vám to bylo nepříjemné. Někdy nemusíte ani vystrčit nos ze dveří, a stejně lze pomáhat. Stačí poslat vánoční přání do domova pro seniory, dopis osamělému známému nebo se zapojit do telefonního dobrovolnictví (například v dobrovolnickém centru Života 90). Dobré skutky totiž tvoří dobro i v nás samotných.
Třetí cestou k propojení
Propojovat se nemusíme jen s druhými lidmi a se sebou. Pro mnoho lidí je důležité propojení s místem, kde bydlí, s přírodou, která je obklopuje. Patříme do tohoto světa, ale málokdy se na něj doopravdy zaměříme. Zkuste trávit čas venku a tím zmírnit osamělost. Najděte místo, které ve svém okolí ještě neznáte, nebo znovu pozorně prozkoumejte místa, kterými chodíte každý den. Pozorujte lidi, kteří těmito místy chodí. Vyjděte na zahradu nebo balkon. Vykoukněte z okna a pozorujte ruch nebo klid, který před sebou vidíte.
Obohacující může být i hledání kořenů místa, ve kterém se nacházíte. Zjistit, že před vámi na tomto místě stáli i jiní lidé se svými životními příběhy. Najděte knihy či články o historii obce, zkuste se propojit s místním pamětníkem. To vše vám může pomoci najít pocit, že za vámi stojí mnoho lidí s podporující rukou na vašich zádech a přáním, aby se tady i dalším generacím dobře žilo.
Čtvrtou cestou k cílům
Zaměření na blízkou budoucnost může přinést pocit, že máme život víc pod kontrolou a neprotéká nám mezi prsty. Když přemýšlíme o daleké budoucnosti, snadno se můžeme ztratit ve spirále možných i nemožných událostí. V těle nás začne svírat úzkost nebo na nás dosedne tíha rezignace. Může se stát, že zamrzneme na místě a nebudeme moct udělat ani malý krok vstříc budoucnosti. Pojďme místo toho do přítomnosti a velmi blízké budoucnosti.
Zaměřme se na tvorbu cílů a plánů. Krátkodobé plánování pomůže nastavit strukturu dne a týdne a tím vytyčit mantinely, o které se můžeme v životě opřít. Struktura nám pomůže i v časech, kdy nás osamělost zasáhne úplně nejvíc. Díky ní si totiž všimneme osamělosti dostatečně brzo, než začneme padat po spirále příliš hluboko. V té hloubce je pak těžké dohlédnout na nějakou cestu, která by nás vyvedla zase zpátky nahoru. Všimněte si osamělosti dřív, než vás úplně pohltí, a vyslechněte, co vám říká a radí.
Pátou cestou ke sdílení
Vyzkoušejte si tyto tipy sami na sobě a pak je zkuste sdílet se svými staršími příbuznými nebo naopak s přáteli ve věku adolescence a mladší dospělosti. Tyhle skupiny jsou totiž nejohroženější a téměř polovina z těchto lidí zažívá osamělost velmi často. Není to však jen jejich trápení. Osamělost se někdy během života dotkne nás všech.
Právě sdílení osamělosti nám z ní může pomoci, i když to může být hodně náročné. Nenechme tedy osamělost v koutě naší duše a promluvme o ní nahlas. Ať už s blízkými nebo naopak s naprosto neznámými lidmi (psychology nebo konzultanty na linkách důvěry). Promluvte o tom, že i když máte bohatý sociální život, přesto zažíváte osamělost. O tom, že osamělost nás může navést k životu, ve kterém plně přináležíme ke světu. O tom, že někdy potřebujeme pomoct; popovídat si nebo s někým jen tak být. Naučme se oboje: být sami s osamělostí, i na osamělost sami nebýt.
Autorka je psycholožkou organizace ŽIVOT 90.