Foto Meena Kadri, flickr.com (CC BY 2.0)
Kluci mají tolik knížek a tolik postav, se kterými se mohou identifikovat, kdežto holky takové nemají, slyšela jsem tolikrát povzdech nad nespravedlností světa. Snažila jsem se oponovat a většinou mě jako první napadla Pipi. To je přece holka, a jak neohrožená je! Stačí trochu zabrousit na západ, nebo ještě lépe na sever, a pár holčičích postav, které nejsou jen zaměnitelné blbky z dívčích románů, člověk přeci jen najde. Jenže Pipi je vlastně pohádková postava, protože má nadpřirozené schopnosti, následoval protiargument. Stejně jako třeba Ronja, která žije v pohádkovém světě… Těžko říct, jestli dětská duše takhle přísně rozlišuje. Každopádně mě osobně Pipi ovlivnila a málokteré literární postavě jsem tak vděčná. A zdá se, že nejsem sama. Pipi slavila koncem minulého měsíce 75 let od napsání, během nichž byla přeložena do sedmdesáti jazyků, a po celém světě se prodalo přes šestašedesát milionů výtisků. Pipi zkrátka udělala díru do světa.
Božská Astrid
Děti z Bullerbynu, obraz ideálního dětství, které by chtěl zažít asi každý; Karkulín ze střechy, který mě jako dítě svou sobeckostí rozčiloval a jako dospělá ho pro ni miluju; Madynka, sociální román pro děti, který jsem měla dětem problém přes slzy číst, ale četla jim ho opakovaně a který byl mimochodem v porevolučním překladu zcenzurován o slovo socialista; Bratři Lví srdce, kniha, která pomohla mnoha dětem vyrovnat se se smrtí; Rasmus tulákem, příběh o potřebě dětí žít u milujících dospělých, a ne v děcáku; nebo knihy o Emilovi, které ukazují, že dobré srdce není totéž co slepá poslušnost; zaslouženě slavná Ronja, dcera loupežníka; méně známá, ale neméně skvělá kniha My z ostrova Saltkrån… Kdybych měla za svůj život číst knihy jen od jedné spisovatelky, možná bych volila Astrid Lingrenovou, kterou celkem nekriticky miluju – pro její knihy, ale i pro její postoje a proto, že i v pokročilém stáří lezla ráda na stromy. A že ani v dospělosti nezapomněla, jaké to je být dítětem. Právě to z ní dělá spisovatelku, která může pořád dál oslovovat čtenáře. Každá z jejích knih by si zasloužila obdivný text, ale dnešek je vyhrazen neohrožené, drzé, ale soucitné a sociálně cítící Pipi.
Pipi se nebojí, a proto ji můžeme obdivovat a doufat, že jednoho dne se už taky nebudeme bát.
Pipi se při svém zrodu přirozeně setkala s kritikou. Lindgrenová dokonce musela před vydáním knihy přepsat kapitolu, ve které jde Pipi do školy (kam jde proto, že jí připadá nespravedlivé, že když nechodí do školy, vlastně nemá žádné prázdniny). V původní verzi byla prý Pipi na paní učitelku příliš drzá. Jak liberální byla tehdejší švédská společnost, si můžeme jen představovat, každopádně i přepsaná verze je po pětasedmdesáti letech v Česku odvážná až dost. Pipi narušuje řád, s klidem sobě vlastním odmítá odpovídat na stupidní otázky a nestydí se za to, že nevládne pravopisem, nástrojem disciplinace, který používají elity, a pomáhá nám tak odbourávat traumata, která jsme od dětství ve styku s institucemi nasbírali.
Policajti, zloději a snobské paničky
Pipi nesnáší nespravedlnost a má velké štěstí, že má dvě věci, které pomáhají v krutém světě, kde vládne síla a peníze, přežít. Má totiž sílu větší než kdokoliv jiný a stejně tak je i nekonečně bohatá. To ji ovšem nevede k pohrdání lidmi, kteří neměli takové štěstí jako ona, naopak, vždy se jich zastane. Popere se, když vidí, že starší chlapci šikanují mladšího, zachrání děti z hořícího domu, ale soucit má i pro policisty, kteří představují autoritu a řád a chtějí ji odvézt do dětského domova, kde by si nemohla žít po svém. I jim na závěr věnuje dva perníčky, protože nakonec nejsou než kolečka v soukolí systému, se kterým Pipi sice nesouhlasí, ale pro konkrétní lidi má vždycky pochopení.
Stejně tak svým přístupem polidští dva zloděje, kteří se jí pokusí vykrást, protože vědí, že má doma zlaťáky. Když se s nimi loučí, vtiskne jim do ruky každému zlatou minci. Ze zlých zlodějů se tím stávají především lidé, jejichž příběh sice neznáme, ale díky závěrečnému Pipinu gestu si můžeme domyslet, že měli složitý život.
Méně tolerantní je Pipi tváří tvář dobře zajištěným, „lepším lidem“, kteří se povyšují nad ostatní. Poprask, který způsobí na dýchánku u maminky svých kamarádů Tomyho a Aniky, pro mě zůstává nedostižitelným snem. Když v kávové společnosti pomlouvají ženy z lepší společnosti své služebné, nastaví jim Pipi zrcadlo, se kterým bych tak ráda chodila po světě a strčila ho před obličej každému snobovi. Kéž bych byla jako Pipi.
Charita a růžové vlněné kalhoty
Emancipačních motivů, které kniha obsahuje, je nekonečná řada. Pipi se nebojí, a proto ji můžeme obdivovat a doufat, že jednoho dne se už taky nebudeme bát. Snad nejkouzelnější kapitola v knize ukazuje na limity charity, která není zadarmo. Bohatá stará dáma z města, kde žije Pipi, každoročně chodí do školy a přezkušuje děti. Ty, které na její otázky odpovědí správně, dostanou odměnu nejen pro sebe, ale i pro sourozence. Ty, které odpovědět nedokážou, pláčou a jsou zahanbeny. Neuspět v kvízu je velká ostuda. Děti se snaží i proto, že řada z nich je z opravdu chudých poměrů, a tak by rády něco domů donesly. Pipi přijde a celou akci rozbije. Nejen svou drzostí a tím, že se nestydí za své nedostatky, ale zejména tím, že ukáže, že je tenhle typ charity postavený na ponižování. Pipi v závěru bohatě odmění děti, které v kvízu neuspěly, a ještě je pochválí, jak jsou skvělé.
Její vstup ovšem není charita, která by vyžadovala vděk a pokoru od obdarovaných. K darům od staré bohaté dobrodějky patřily kromě bonbónů i méně žádané věci, třeba povinnost chodit na nechutnou polévku, když bylo dítě příliš hubené, anebo oblečení, včetně podle Pipi nepříjemných vlněných růžových kalhot. Když děti, které Pipi obdaruje, chtějí děkovat, odpoví jim naše hrdinka slovy, která i po pětasedmdesáti letech ukazují, jak moc je tento příběh emancipační, a která by měl mít na paměti každý, kdo chce páchat dobro: „Děkujeme ti, Pipi, jsi moc hodná,“ říkali. „Děkujeme ti za peníze a za bonbóny.“ „To nic, to nic,“ řekla Pipi. „Za to mi děkovat nemusíte. Ale nezapomínejte, že jsem vás ušetřila růžových vlněných kalhot.“
Autorka je redaktorka Alarmu.