Foto pxhere.com
Když v letošním roce vypukla pandemie koronaviru, dodávky nemocničních ventilátorů začaly selhávat. Během několika týdnů se na segment zdravotních přístrojů a pomůcek přeorientovaly firmy z diametrálně odlišných odvětví, jako například vývojáři Formule 1, výrobci vysavačů a výrobci vojenské techniky.
Jen stěží někomu uniklo, jak se rychlost vývoje a testování v těchto odvětvích uplatnila u užitečnějších produktů. Ale proč si podporu sociálně užitečných činností musel vynutit až příchod celosvětové pandemie?
Tato představa totiž není vůbec nová. V září 2020 zemřel inženýr a odborář Mike Cooley, který v roce 1976 vedl skupinu zaměstnanců britského leteckého průmyslu při vývoji tzv. Lucasova plánu. Skupina tehdy v reakci na seškrtání tisíců dělnických pozic v důsledku restrukturalizace požadovala právo na sociálně užitečnou výrobu.
Sestavit plán založený na dovednostech, zkušenostech a potřebách pracovníků a jejich okolí jim trvalo jeden rok. Součástí plánu byly analýzy trhu, ekonomické argumenty a plány na rekvalifikaci a nové struktury řízení.
Pandemie naši společnost přinutila se zastavit a zamyslet nad tím, co skutečně potřebujeme, abychom byli všichni zdraví a šťastní. Zbraně, nebo plicní ventilátory?
Když se propouští, dochází k plýtvání těmi nejcennějšími společenskými statky – kvalifikacemi, originalitou a vynalézavostí, nadšením, energií a tvůrčí silou zaměstnanců. Součástí plánu byl návrh na více než 150 alternativních produktů, včetně větrných turbín, tepelných čerpadel, hybridních vozů, lepších systémů brzdění a přístrojů na dialýzu či podporu životních funkcí. Zmíněný plán předstihl dobu – počítal s vývojem produktů na ochranu životního prostředí i lidí –, a tím si získal pozornost z celého světa.
Úloha nových technologií
Zahrnutí sociálně užitečné a naplňující práce do ekonomických úvah se nevyhnutelně projeví v oblasti digitalizace, nových technologií a jejich důsledků pro různé formy práce. K tomu se váže i Marxův slavný citát: „V manufaktuře a řemesle slouží nástroj dělníkovi, v továrně slouží dělník naopak stroji.“ Zaměstnanci zažívali odcizení už výrazně dříve, než začaly přicházet současné inovace v oblasti automatizace a digitalizace.
Problémem nejsou samozřejmě technologie jako takové, ale to, jak jsou vyvíjeny a používány, a to mimo jiné proto, že jsou z rozhodování o tom, jak tyto technologie budou vypadat, výraznou měrou vyloučeny ženy. Technologie by neměly jen snižovat kvalifikační nároky na pracovní činnosti s destruktivními dopady na psychiku těch, kteří ji vykonávají, ale měly by také dávat lidem více prostoru k tomu, aby se mohli věnovat konstruktivním činnostem. Místo toho, aby technologie podporovaly nekonečný závod za „růstem“, by se mohly využívat k sociálně užitečným účelům.
Marx také prohlásil, že nejhorší stavitel se liší od nejlepší včely představivostí. Odborář Cooley nastínil dvě možnosti: buď se lidé ve své pracovní činnosti sníží na úroveň včel v rámci systémů jim vnucených, nebo budou stavitelé nových pokroků vycházejících z lidské tvořivosti a svobody volby a projevu.
John Graves ve své knize Liberating Technology (Osvobozující technologie) píše, že „odcizení nemusí zažívat jenom tovární dělníci. Kdykoli se zaměstnanci ocitnou v pozici, kdy (…) nemůžou ovlivnit způsob a účel využití jimi odvedené práce, pociťují odcizení“. A dále si všímá toho, že „smysl života, smysl naplnění a životní vize (…) mohou být dány pouze tehdy, když práce směřuje k jasnému cíli, je zasazena v daném sociálním prostředí, zahrnuje určité vztahové interakce mezi lidmi a má určitou hodnotu“.
Takovou hodnotu lze nalézt na místech, která bychom nečekali. Když v Británii v sedmdesátých letech vedla novinářka Polly Toynbee rozhovory s dělníky z oceláren, zjistila, že jsou hrdí na své tavicí pece, třebaže jsou velmi nepříjemné a nebezpečné, protože podle nich byla ocel klíčovou surovinou a jejich práce byla důležitá. To samé dříve platilo i pro těžbu uhlí.
Když odboráři požadují „kvalitní práci“, nejde jim jenom o práci za slušnou mzdu v dobrých pracovních podmínkách, ale rovněž o pocit osobního naplnění zaměstnanců. Můžeme ale dát rovnítko mezi toto naplnění a sociálně užitečnou práci? Jejich společným jmenovatelem by měla být úcta k lidem a životnímu prostředí, rovnováha mezi profesním a osobním životem, svoboda volby, kreativita a vyšší cíle.
V tomto ohledu je nutné přehodnotit celou řadu činností, zejména tradiční péči, kterou odvádějí ženy, a naplnění, které to dotyčným nabízí v soukromém a pracovním životě. Jedním ze zarážejících aspektů krize způsobené koronavirem bylo nasazení pracovníků, přesněji řečeno pracovnic v zařízeních s pečovatelskými službami, a to často na úkor jejich vlastní bezpečnosti. V mnoha případech se pečovatelky dobrovolně uvrhly do pracovní izolace a odstřihly se na celé týdny od vlastních rodin, aby tím ochránily seniory, o které se staraly – což bylo zcela nad rámec jejich profesních povinností. Byli jsme svědky toho, jak s pláčem truchlily nad zesnulými pacienty, ke kterým si vytvořily úzký vztah. Když si sociálně užitečnou práci stanovíme jako prioritu, pak zásadním způsobem přehodnotíme pracovní činnosti, které se vždy vyznačovaly nízkou mzdou a nízkým společenským statusem.
Zároveň dochází k tomu, že mladí lidé, kteří si uvědomují klimatickou krizi, čím dál více požadují práci, která nemá na životní prostředí škodlivý dopad a která jim nabízí dlouhodobě udržitelnou budoucnost.
Jak na to?
Kdybychom zaměstnancům umožnili převzít více moci – aby nebyli jako včely, ale jako stavitelé –, jejich práce by byla více naplňující a etičtější. Organizace práce ve společnostech, počínaje online platformami a výrobními linkami konče, je z velké části nastavena tak, aby vyhovovala zaměstnavatelům a generovala jim zisky. Posílení vlivu zaměstnanců by mohlo přispět k tomu, že by se přijímala rozhodnutí více zaměřená na člověka, a zároveň by to mohlo narušit bariéry mezi vysoce kvalifikovanými zaměstnanci a těmi, kteří odvádějí špatně placenou a jednotvárnou práci. Přestože se s velkou pravděpodobností nelze ubránit tomu, aby některé pracovní činnosti, jakkoli sociálně užitečné, nebyly nudné a úmorné, právě organizace takové práce a míra vlivu, který nad ní daný jednotlivec má, do celého vnáší zásadní rozdíl.
Hlas zaměstnanců lze nejlépe posílit prostřednictvím odborové organizace. Prvním krokem vpřed jsou stávající systémy zapojení zaměstnanců typu evropské podnikové rady nebo pozice vyhrazené zástupcům zaměstnanců v orgánech společností.
Někdy je však nutné jednat přímo. Například zaměstnanci v závodu Rolls Royce ve skotském East Kilbride zjistili poté, co v Chile došlo v roce 1973 k vojenskému převratu, že do tamní diktatury putovaly motory z jejich továrny. A oni na nich odmítli pracovat. Za čtyři roky dokázali paralyzovat polovinu chilských leteckých sil.
Další možností je aktivovat zaměstnanecká družstva a sociální podniky, jejichž počty i portfolio aktivit se po celé Evropě rozšiřují. Podle nedávného průzkumu EU jich v Belgii, Francii, Německu a Itálii působí desítky tisíc.
Zpátky do budoucnosti
Lucasův plán je převážně hodnocen jako produkt sedmdesátých let, a tudíž doby skutečné naděje v sociální pokrok. Nicméně lidská touha po smysluplnosti práce právě v kontextu pandemie covidu-19 nabývá na čím dál větším významu a neustále inspiruje nové iniciativy.
Když letošní zákaz cestování dopadl na letecký průmysl, tržby společnosti Airbus se v prvních třech měsících pandemie meziročně propadly o 55 procent a její vedení předpovídalo zánik patnácti tisíc pracovních míst. V centrále společnosti ve francouzském Toulouse hrozilo propuštění 3 400 zaměstnancům, z nichž velká část měla ve firmě odpracováno desítky let.
V reakci na tento záměr předložila skupina l’Atécopol, v níž bylo více než sto místních vědců a výzkumných pracovníků, svůj vlastní návrh. Ten vzhledem k nejistotě okolo budoucnosti leteckého průmyslu a také vzhledem ke škodám, které páchá na životním prostředí, nepočítá s návratem tohoto sektoru do předkrizového normálu. „Domníváme se tudíž, že nastal nejvyšší čas na zahájení obtížné, nicméně racionální diskuse o transformaci tohoto sektoru a vašich společností,“ píše se v návrhu.
V návrhu požadují stanovení cíle ve jménu veřejné služby a přednostní důraz na všeobecné blaho, jako například zdravotní služby a veřejnou dopravu. Návrh uzavírají s tím, že „reagovat na zásadní potřeby obyvatelstva, na míle daleko od požadavků a imperativů trhu spojených s hospodářským růstem a mezinárodní spoluprací, by dávalo smysl jak pro vás, tak i pro naši společnost jako celek“.
Pandemie naši společnost přinutila se zastavit a zamyslet nad tím, co skutečně potřebujeme, abychom byli všichni zdraví a šťastní. Zbraně, nebo plicní ventilátory? Tuto příležitost posílit poptávku po sociálně užitečné práci nesmíme promarnit.
Autorka je publicistka.
Z anglického originálu The right to socially useful work, publikovaného na webu Social Europe, přeložil Jakub Jurenka. Český překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.