Pražská rodačka a nobelistka. Proč si nepřipomínáme odkaz Berthy von Suttner?

Po více než sto dvaceti letech vychází nový český překlad jednoho z nejvýznamnějších pacifistických románů světové literatury. Kdo byla jeho autorka, pražská rodačka Bertha von Suttner?

Pro naše vzpomínání na minulost a připomínání si významných osobností našich dějin je příznačné, že do něj často zahrnujeme osobnosti, které jsou spojeny s válkou. Debatuje se o odkazu generála Koněva a jeho socha je odstraněna z veřejného prostoru, na jiném místě je naopak postaven pomník generála Vlasova. Na osobnosti, které proti válce aktivně vystupovaly a zasazovaly se za mír, ovšem spíš zapomínáme. Jednou z nich je i pražská rodačka Bertha von Suttner, která patřila k nejvýznamnějším postavám antimilitaristického hnutí konce 19. a začátku 20. století.

Z Berthy von Suttner učinil pacifistku přímý zážitek z rusko-tureckého konfliktu z let 1877 a 1878, kdy působila jako reportérka a také jako dobrovolnice ve vojenském lazaretu. Účastnila se haagských mírových konferencí, které se v době před první světovou válkou snažily o vytvoření mechanismu, jenž by zabraňoval vzniku válečných konfliktů. Mezi její obdivovatele patřil Alfred Nobel nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Za své aktivity získala v roce 1905 jako vůbec první žena Nobelovu cenu za mír.

Berthu von Suttner si příliš nepřipomínáme taky proto, že stále žijeme ve světě, kde jsou mírotvůrci a pacifisti považováni za radikály a jejich význam je potlačován.

K jejímu nejznámějším dílům patří román Složte zbraně z roku 1889. Kniha byla přeložena do řady jazyků a stala se světovým bestsellerem. Autobiografie fiktivní rakouské šlechtičny Marty von Tilling zpochybňovala tehdejší představy o ušlechtilosti války a vojenské profese a detailně přiblížila hrůzy války a její dopady na celou společnost. Nyní román po více než sto dvaceti letech vychází v novém českém překladu, na němž se podílel Ústav translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Vznik knihy můžete podpořit v kampani na HitHitu.

 

Jaký byl životní příběh Berthy von Suttner, v čem je její román inspirativní i pro současnou dobu a proč je její odkaz u nás takřka zapomenutý? To se dozvíte z rozhovoru s Ivonou Remundovou, členkou studia Prosvěta, s.r.o. a jednou z hlavních iniciátorek vzniku nového překladu románu Složte zbraně.

Jak jste se dostala k Berthě von Suttner?

Vystudovala jsem politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byla její kniha povinnou literaturou. Znám ji z této doby. Studium politologie pro mě bylo v mnohém překvapující a frustrující i z toho důvodu, že nás tam bylo pouze pár žen a jednalo se de facto o mužský obor. Tenhle stav doplňuje bohužel i učivo, které se tam probírá. Většina autorů a aktérů jsou muži. Pro nás pár žen, které jsme politologii studovaly, byla vždycky úleva, když jsme se mohly jednou za čas bavit o nějaké ženě a Bertha von Suttner byla jednou z prvních významných žen, o kterých jsem slyšela na přednášce. Tehdy jsme si četli původní překlad její knihy, který je už přes sto let starý, takže jsem měla pocit, že by si její román zasloužil modernější překlad a nové vydání.

Bertha von Suttner se narodila do vlivné rodiny Kinských. Jaké měla mládí?

Bertha se sice narodila do rodiny Kinských, ale jako pohrobek. Její matka nebyla urozeného původu, a tudíž s matkou neměly v rodině Kinských pozici, jež by jim zajistila pohodový šlechtický život. Těžko říct, jaký by byl její život, kdyby nebyla společně s matkou odsunuta na okraj. O Berthu se moc nápadníků nezajímalo, jelikož byly s matkou, která prošustrovala jmění po hernách, dost chudé. Možná, že kdyby se v raném věku vdala a musela plnit pouze manželské a šlechtické povinnosti, osud by ji nejspíš neodvál k lidem, k nimž se nakonec dostala, a nebyla by z ní slavná spisovatelka a mírotvůrkyně.

Později se provdala za Artura Suttnera z rodiny velkoprůmyslníka. Měli tajnou svatbu, odjeli do Gruzie a poté pracovali ve vojenských lazaretech během rusko-tureckého konfliktu v letech 1877 a 1878. Jak k takovému dramatickému životnímu skoku došlo?

Dovedla ji tam celá série různých osobních neštěstí. Bertha pracovala jako guvernantka, což byla v podstatě vychovatelka, a měla na starosti dcery rodiny Suttnerů. Tehdy se zamilovala do jejich bratra Artura. Ten byl z urozenější rodiny, a navíc o několik let mladší než ona, takže bylo nemyslitelné, aby se takový pár dal dohromady a měl společný život. Paní Suttnerová ji tedy propustila, ale zároveň to udělala tak, že jí pomohla najít si novou práci. Shodou okolností jí našla místo u Alfreda Nobela, který tehdy hledal novou sekretářku. To je vnímáno jako zásadní okamžik v jejím životě. Nobel se do ní tehdy zamiloval a chtěl ji za ženu, ale Bertha navázala kontakt s Arturem Suttnerem a okamžitě za ním odjíždí zpátky do Vídně. Byla to její celoživotní láska. Jelikož však jejich sňatek nebyl v tehdejší společnosti a jejich rodině možný, měli tajnou svatbu a odjeli do Gruzie.

Proč do Gruzie?

V Gruzii žila kněžna Jekatěrina Dadiani z Mingrelie, známá, na jejíž pozvání novomanželé Suttnerovi na Kavkaz dorazili. Bertha se zde živila opět tím, že doučovala děti ze šlechtických rodin, ale zároveň z Gruzie začala psát články do významných evropských novin jako například do vídeňského Die Neue Freie Presse. Psala své články pod pseudonymem Jemand, což v překladu znamená „někdo“. Čím se však proslavila, byly její články o probíhající rusko-turecké válce. Dnes bychom řekli, že Bertha byla válečnou reportérkou. Rozhodně byla první ženou, která působila jako válečná reportérka. Byl to pro ni zásadní moment, který formoval její silné pacifistické přesvědčení a víru v nenásilné řešení mezinárodních konfliktů. Zároveň se svým manželem působili jako dobrovolníci ve vojenském lazaretu, kde pomáhali zraněným.

Od té doby se tedy více zapojuje do antimilitaristického hnutí…

Její válečné reportáže z rusko-turecké války z ní udělaly známou žurnalistku. Do Gruzie jela jako někdo, kdo se musí skrývat, ale zpět se vrací jako sebevědomá a známá osobnost. Přidává se do pacifistického mírového proudu, který má hluboké kořeny v protestantském mírovém hnutí. V druhé polovině 19. století získává toto hnutí výrazně na síle. Mezi jeho největší osobnosti patřil například Tolstoj.

Angažovala se Bertha von Suttner i v ženském hnutí, které v té době také sílí?

Považovala se nejenom za pacifistku, ale i feministku, která bojuje za práva žen. Bertha je často považována za jednu z vůdkyň ženského hnutí konce 19. a začátku 20. století. Ne však proto, že by se nějak významně angažovala v aktivistických skupinách a organizovala protesty, ale proto, že tím, jaký život vedla a jak tvořila, vlastně rovnost pohlaví demonstrovala, pokud jí to tehdejší zákony a společenská pravidla umožňovala. Žena, která se vdá za mladšího muže, odjede s ním z Evropy do Gruzie, aby se tam stala první válečnou reportérkou, a po návratu se stává politickou aktivistkou, to neměla jednoduché. Ona se však nezdávala a nepřipouštěla si, že by pro ni tato kariéra jakožto pro ženu neměla být možná. Tím se stala velkým vzorem pro mnoho dalších žen.

Zaujalo mě, že se pravidelně účastnila mírových konferencí v Haagu. Co se na těchto konferencích projednávalo?

V kontextu toho, co se dělo ve 20. století, to vypadá, že se v případě haagských mírových konferencí něco hodně nepovedlo. Velmoci na tyto konference sice vysílaly své delegáty, ale jejich čelným představitelům leckdy o zabránění válkám nešlo. Často hlásali boj za mír a v podstatě tím jen získávali čas na přezbrojení. Nicméně cílem haagských konferencí bylo dát dohromady instituci k urovnávání mezinárodních sporů. Válka měla být jako prostředek k urovnání konfliktů vyloučena. V současné době jsme se například celosvětově shodli na tom, že použití jaderné zbraně je něco, k čemu by nikdy nemělo dojít. Haagské mírové konference měly vlastně podobný cíl, ale týkal se války ve smyslu násilného střetu. Válka se měla jednoduše řečeno zakázat. Měla se narušit představa, že válka je běžnou součástí života, a poukázat na to, že tu je řada nenásilných nástrojů k urovnání sporů. To se tehdy nepovedlo, ale zůstaly zde tzv. haagské úmluvy z let 1899 až 1907, na které se po konci první světové války navazovalo v dalších mírových procesech. Bertha von Suttner byla jedinou ženou, která se haagských mírových konferencí účastnila.

Kdo se ještě těch konferencí účastnil? Projednávaly se tam i konkrétní mechanismy, jak urovnávat spory mezi různými stranami?

Obou konferencí se účastnili především delegáti jednotlivých států. Přestože samotné haagské konference mír ve světě nezajistily, byly ve 20. století důležitou inspirací pro založení Společnosti národů a z nich vzešlý Stálý rozhodčí soud v Haagu je instituce, která funguje dodnes.

V poválečných letech bylo mírové hnutí hodně silné. Briand-Kellogův pakt z roku 1928 dokonce zakazuje válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů. Předpokládám, že toto hnutí navazovalo na práci Berthy von Suttner a haagské konference…

Ano, první světová válka byla šokem, díky němuž mírové hnutí obrovsky zesílilo. Bertha von Bertha von Suttner zemřela těsně před vypuknutím války a často se v souvislosti s její smrtí říká: „Ještě, že se toho nedožila.“ Jenomže vypuknutí války nebylo až takovým překvapením. Bertha von Suttner varovala, že k něčemu takovému může dojít, a poukazovala na obrovské zbrojení, které v letech před první světovou válkou probíhalo ve všech zemích.

Zastavme se ještě u románu Složte zbraně…

My samozřejmě chceme vydáním knihy upozornit na osobnost Berthy von Suttner a její odkaz, ale zároveň knihu vydáváme i proto, že to je skvělý román. Vyšel v roce 1889 a byl přeložen do dvanácti světových jazyků. Stal se z něj světový bestseller. Kniha je napsána z pohledu mladé šlechtičny tehdejší doby, která se vyrovnává s tím, jak se její blízcí dostávají do války, kterou adorují. Román však ukazuje, že válka není něčím, co bychom měli adorovat, a neměli bychom si z ní vybírat jenom domnělé hrdinství. V knize se proto objevuje detailní popis válečných hrůz, což je něco, co v tehdejší době šokovalo. Je tam hezké přirovnání: autorka píše, že stejně jako hasič nechce, aby shořel dům, voják by měl být v první řadě mírotvůrce a snažit se o to, aby k válce vůbec nedošlo.

Mě na té knize zaujalo i to, že v ní autorka prosazuje určité progresivistické myšlenky tehdejší doby. Hodně se tam debatuje o Charlesi Darwinovi a darwinismu, nepřímo se zpochybňuje role náboženství v lidském životě a také se tam objevuje kritika nacionalismu.

Ano, to jsou všechno myšlenky, kvůli nimž si Bertha získala řadu nepřátel. Stačilo, že se jako žena v tehdejší době vyjadřovala k válce, a ještě k tomu se nehlásila k žádnému náboženství ani církvi a byla propagátorkou darwinismu.

Hlásila se Bertha von Sutner k nějakému politickému hnutí?

Nic takového jsem nezaznamenala. Podle mě je to logické, protože v té době nebylo moc politických proudů, které by se postavily za tak radikální pacifismus.

Bertha von Suttner bývá občas označována za nejvýznamnější ženu předválečné doby. Jak to, že o ní jakožto rodačce z Prahy v Česku nikdo neví?

Na to nemám jasnou odpověď. Je to paradoxní, protože ona je naší jedinou rodačkou, která získala Nobelovu cenu. A nejenom to. Sama se za existenci Nobelovy ceny za mír velkou měrou zasadila. Právě Bertha vnuknula Alfredu Nobelovi myšlenku založit ocenění pro lidi, kteří se zasadili za mír… Klíčem k odpovědi je to, do jaké míry je vnímána jako „naše“ osobnost. Bertha von Suttner byla všechno, jenom ne nacionalistka. A kdyby nacionalistka byla, je otázkou, na jaké straně by stála. Z tohoto důvodu je pro naši historiografii těžké Berthu von Suttner vsunout do českých předválečných dějin. Spíš totiž obdivujeme a propagujeme osobnosti, které se v této době zasazovali o vznik Československa. Nutno ale podotknout, že Bertha von Suttner byla velmi dobrou známou Tomáše Garrigua Masaryka, se kterým si hodně dopisovala. Jejich korespondence však stále čeká na svého zpracovatele. Masaryk byl její podporovatel a Bertha zase Masarykovi fandila v jeho politickém boji… Berthu von Suttner si příliš nepřipomínáme taky proto, že stále žijeme ve světě, kde jsou mírotvůrci a pacifisti považováni za radikály a jejich význam je potlačován. Vezměte si, kolik vojevůdců a lidí spojených s válkou má po Praze sochu, a kolik soch mají naopak lidi, kteří se zasadili o mír. Odkaz jiného našeho pacifisty, Přemysla Pittera, si také moc nepřipomínáme. Pořád doufám, že se v budoucnu dopracujeme k tomu, že přestaneme vnímat tyto lidi jako naivní snílky, kteří doufali v něco, co není možné, a budeme je spíš chápat jako předchůdce vlastních snah.

V čem jsou podle vás myšlenky Berthy von Suttner inspirativní pro současnou dobu?

Můžeme zmínit její kritiku nacionalismu. V dnešní době by podle mě byla stoupenkyní Evropské unie a zasazovala by se o posílení role OSN ve světě. To jsou přes všechny neduhy a nedostatky instituce patřící k tomu nejlepšímu, co jsme zatím dokázali vymyslet. Je také velkou inspirací pro ženy, aby se více zapojovaly do politiky, kde stále výrazně chybí ženský pohled na řešení věcí. Nedávno jsem četla zajímavou analýzu, že současnou covidovou situaci zvládají lépe země, kde jsou ve vedoucích pozicích ženy. A konečně její hlavní myšlenka, že se musíme za každou cenu vždy snažit o to nenechat dojít situaci až k válečnému konfliktu, je bohužel pořád velmi aktuální.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies