Přestaňte mluvit o filantropii a začněte mluvit o daních. Všechno ostatní je bullshit

Koncem 19. století vznikl v čím dál nerovnější americké společnosti kult filantropa – hodného boháče, který se dělí s ostatními a přispívá na bohulibé činnosti. Filantropie ale především udržuje nerovnosti při životě.

Foto Pixabay

Běžná představa, že filantropie automaticky vede k redistribuci peněz od bohatých k chudým, je mylná. Velká část filantropie je především o zájmech elit. Spíše než o zlepšení světa jí jde o udržení nynějšího stavu, protože právě z něj primárně benefitují ti nejbohatší. Filantropie je tak vždycky vyjádřením moci a neexistuje nikdo, kdo by na ni pořádně dohlížel… To vše píše Paul Vallely ve své připravované knize Philanthropy: From Aristotle to Zuckerberg (Filantropie. Od Aristotela k Zuckerbergovi), konkrétně v kapitole zveřejněné britským Guardianem.

Zmiňme zde pár Vallelyho postřehů. Za poslední dvě desetiletí nabobtnala filantropie do obrovských rozměrů. Za tu dobu vznikly téměř dvě třetiny z více než 260 tisíc existujících nadací, jež dohromady disponují minimálně 1,75 bilionu dolarů. Nejvíce donorů se nachází ve Spojených státech a ve Velké Británii. Na chudobu darují Spojené státy sotva pětinu. Polovina jde do vzdělání a zdravotní péči a velká část do umění a sportu. Největším darům se v roce 2019 těšily elitní univerzity a školy pro bohaté. V letech 2007 až 2017 šly ve Velké Británii více než dvě třetiny darů (4,79 miliardy liber) do škol, přičemž polovina z toho do Oxfordu a Cambridge. Do umění šla 1,04 miliardy liber, na chudobu 222 milionů liber.

Sektor filantropie zažívá raketový růst. Bude-li v této tendenci dál pokračovat, bude mít nezměrný sociální a ekonomický dopad, varuje Global Philanthropy Report. Problém je v tom, připomíná Vallely, že „darování často závisí na osobních rozmarech superbohatých jedinců“. A ty se ne vždy shodují se zájmy společnosti. Ideologické ovlivňování veřejnosti lidmi, jako je Charles Koch, případně George Soros z druhé strany politického spektra, stojí jen v USA přes deset miliard dolarů ročně.

Čí peníze?

I přes nepochybně bohulibé iniciativy mnoha filantropů bychom se podle zakladatele webu Inside Philanthropy Davida Callahana měli ptát, zda je vůbec v pořádku, aby měli miliardáři při snaze dosáhnout svých vizí lepší společnosti takovou moc? S tím souvisí fakt, že peníze filantropů nejsou tak úplně jejich. Většina západních zemí totiž podporuje filantropii štědrými daňovými úlevami. Ty například v roce 2012 stály Velkou Británii 3,64 miliardy liber. „Superbohatí filantropové jsou tak v pozici, kdy velké procento jejich darů financují daňoví poplatníci,“ píše Vallely. A ti pochopitelně neovlivňují, na jaké účely peníze jdou. Zájmy obou těchto skupin se přitom v podstatě rozcházejí.

Platy generálních ředitelů se mezi lety 1980 a 2019 zvýšily o 940 procent, zatímco platy zaměstnanců o dvanáct.

Studie z roku 2013 kupříkladu ukazuje, že nejbohatší jedno procento Američanů podporuje škrty v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotní péče, nenavyšování minimální mzdy či rušení regulací pro velké korporace, farmaceutický průmysl nebo Wall Street. Podle politologa Roba Reicha inklinují k pomoci potřebným nejméně donoři s nejvyššími daňovými úlevami: „Sklon pomáhat v uspokojování základních potřeb klesá, jakmile člověk stoupá na příjmovém žebříčku.“

Řada kritiků uvažuje, zda by daňové úlevy neměly být zrušeny a peníze využity například na pomoc v nezaměstnanosti, na bydlení nebo jídlo pro potřebné. Hlavně by se tím zbortila iluze, že filantropie je „efektní a adekvátní reakcí na hlad, bezdomovectví a nemoci“, píše Fran Quigley z Indiana University. Dosavadní pokusy o reformy či přímo zrušení úlev se v Británii ani v Americe nesetkaly s úspěchem.

Loupeživí baroni

Organizovaná filantropie, jak ji dnes známe, je relativně nový fenomén. Spojené státy se v 19. století radikálně proměňovaly, průmyslový kapitalismus rozkvétal a ekonomický boom přinesl magnátům jako Andrew Carnegie, John D. Rockefeller nebo J. P. Morgan astronomické výdělky. Nerovnost se ale prohlubovala a velká část společnosti dostala vztek. Bezprecedentní bohatství bylo v jejích očích neospravedlnitelné. Mix altruismu a pudu sebezáchovy tak dovedl magnáty (především Rockefellera a Carnegieho) k tomu, aby společnosti začali své bohatství vracet pomocí soukromých nadací. „Nárůst nerovnosti může být nepřítelem občanské slušnosti a vzájemnosti, je ale přítelem soukromé filantropie,“ píše politolog Bob Reich.

Podle Reicha se nově vznikající nadace lišily od filantropie minulosti, a to zaměřením i rozsahem. Šlo o „organizace s širokým, všeobecným účelem, jež podporovaly další instituce a zakládaly a financovaly nové organizace (např. výzkumné ústavy), které cílily na příčiny společenských problémů místo toho, aby pouze poskytovaly přímé služby“. Měly soukromé majitele a odborné zaměstnance a díky obrovským zdrojům mohly operovat v nebývalém měřítku. V zásadě tedy mohla hrstka movitých lidí skrze tyto nadace určovat směr veřejného zájmu a věnovat velké peníze na „obecné blaho“, čímž konkurovali veřejným institucím a politickým subjektům.

Přes nebývalou štědrost se ale nevyhnuli kritice – předně co se týče způsobu, jakým peníze vydělali. Ačkoli významně napomohli průmyslu, neostýchali se tito takzvaní loupeživí baroni podplácet, potlačovat konkurenci nebo dřít své zaměstnance v nebezpečných podmínkách bez adekvátní odměny. Rockefeller s Carnegiem byli například známi svými nekompromisními monopoly, odporem k odborům či násilným potlačováním stávek. „Žádné množství darovaného majetku nedokáže vykompenzovat nemorálnost, s níž byl nabyt,“ prohlásil tehdy prezident Theodore Roosevelt.

Kritiky rovněž zneklidňoval růst jejich autority a společenského vlivu. Podle reverenda Johna Haynese Holmese měli lidé z Rockefellerovy nadace bezesporu ty nejlepší úmysly, ale z jistého hlediska byla její idea „neslučitelná s představou o demokratické společnosti“. William Jewett Tucker, největší soudobý kritik Carnegieho, prohlásil, že „neexistuje větší chyba než vložit věc spravedlnosti do rukou charity“.

Dnes jsou filantropové obdivováni, připomíná Reich, a zakládání charit doprovází spíš vděk než skepse. Atmosféra přelomu 19. a 20. století ale nebyla tak smířlivá. Jak píše Anand Giridharadas v knize Winners Take All: The Elite Charade of Changing the World, dary „neposkytovaly dárci imunitu… Nevzbuzovaly vděk k bohatým u novinářů, kteří by je chránili před kritikou. A neumlčovaly pochybnosti o systému, který umožnil, aby takové bohatství vzniklo. Kultura, v níž filantropie takového stavu dosáhla, musela být teprve vytvořena a rozšířena.“

Gospel Andrewa Carnegieho

Giridharadas vidí jeden ze zdrojů této kultury v Carnegieho vlivném Gospelu bohatství z roku 1889, jakési intelektuální obhajobě nerovnosti, jíž tehdejší nejbohatší muž světa reagoval na rostoucí společenský neklid. Na námitky, že magnáti jako on jsou nenasytní a neplatí dobře své zaměstnance, odpovídal tím, že pro fungující byznys a udržení se na trhu je potřeba být agresivní a nesmiřitelný. V jeho argumentech i jazyce se silně odrážel sociální darwinismus typický pro tehdejší dobu.

Na vrchol se dostanou jen ti nejtalentovanější a jejich bohatství je toho důkazem. Právě bohatí jsou pak nositeli pokroku, zní Carnegieho axiom, a nerovnost je za něj nezbytnou daní. Měli bychom tedy „přijmout a uvítat nerovnost našeho prostředí, koncentraci podnikání, průmyslu a obchodu v rukou mála, a konkurenci mezi nimi“, protože to všechno je „zásadní pro pokrok lidstva“. Kritici chtěli svět, v němž bohatí nebudou tolik brát, nebudou mít tolik co rozdávat, a nebudou tak mít takový vliv a autoritu. Podle Carnegieho budou ale extrémní příjmy náležitě vykompenzovány extrémními výdaji. Majetek totiž patří komunitě, tvrdí Carnegie. Boháč by měl jít příkladem, „žít skromný, neokázalý život a vyhýbat se projevům extravagance“. Měl by být „poručníkem svých chudších bratří“. Tím kritiku extrémních zisků postavil mimo diskuzi, protože se přeci stejně společnosti vrátí. Nerovnost pro něj byla jen přechodným stavem. Díky filantropii si i společnost pochutná na ovoci pokroku.

Jako by předjímal námitku, že chudí by možná nepotřebovali tolik pomoci od bohatých, kdyby byli lépe placeni, Carnegie vysvětluje: „Bohatství v rukou mála může mít mnohem větší sílu k povznesení lidské rasy, než kdyby prošlo v malých částkách rukami lidu.“ Majetek tedy sice náleží lidu, ale ne ve formě důstojných mezd. Carnegieho představa vracení majetku společnosti měla podobu financování knihoven, muzeí, univerzit a podpory kulturního vyžití (na něž mnozí neměli). „Peníze na vaše potřeby využijeme moudřeji než vy. Naše bohatství si užijete tak, jak my usoudíme, že byste si ho užít měli,“ shrnuje Giridharadas Carnegieho filozofii.

Vstříc novému gospelu

Z ní čerpá velká filantropie dodnes – kapitalismus bez hranic bude ospravedlněn následnou štědrostí. Miliardářské dary však nejsou jen o pomoci potřebným, píše Giridharadas, ale rovněž umlčují kritiky a odklánějí debatu „o potřebě spravedlivějšího a férovějšího systému s rovnocennější distribucí moci“. Tu se v roce 2015 pokusil s nebývalou sebereflexí zažehnout prezident Fordovy nadace Darren Walker textem Vstříc novému gospelu bohatství. Walker uznává neoddiskutovatelné globální úspěchy filantropie, přesto se však ptá: „Proč jsme v tolika částech světa nedokázali poskytnout zaměstnání, vzdělání, zdravotní péči, kvalitní výživu a hygienu? Jaké skryté síly pohánějí tu nerovnost, jejíž projevy se snažíme napravit?“ K otázkám ho prý inspirovala slova Martina Luthera Kinga, podle nějž je filantropie chvályhodná, ale „nesmí způsobit, aby filantrop přehlížel ekonomickou nespravedlnost, kvůli níž je filantropie nezbytná.“

Dalším důvodem, který Walkera k napsání článku dohnal, byl prostě pocit viny. V knize se Giridharadasovi svěřuje, že o eseji přemýšlel ve svém luxusním bytě na Madison Square Parku, na nějž měl daňové úlevy, které nepotřeboval, stejně jako řada jeho milionářských a miliardářských přátel, kteří si je pro svá bydlení zajistili. „Proč žijeme ve společnosti, kde je tohle možné?“ Právě proto je prý potřeba o nerovnosti přemýšlet systémově. Nerovnost podle něj nespočívá v tom, že by se méně schopní nechopili příležitostí, jak tvrdil Carnegie, ale tkví v hlubších vrstvách, ať už jde o „historii rasových, genderových a etnických předsudků nebo o regresivní daňové politiky, které dohromady utvářejí systémy a struktury umožňující nerovnosti vzkvétat“.

Hlavní problém je pak v tom, že právě lidé, kteří ze systému nejvíc benefitují, se pak během debat v Davosu, Bellagiu či Aspenu staví do role těch, kdo ho mají napravovat. Walker říká, že tito lidé ve světě „dennodenně vidí věci, které je musí znechucovat, pokud mají nějakou morálku. Jenže pak se ve volném čase účastní školské rady v Harlemu nebo mentorují tři černošské chlapce, aby je dostali na Yale.“ Problém je, že „vám to umožní uchlácholit vaši morálku a lidskost, která by jinak od vás a od systému vyžadovala mnohem víc“. Díky filantropii a její konkrétní, uchopitelné dobročinnosti pak „systém není váš problém“.

Povznášející vina

Ilustruje to filantropka Laurie Tisch. Majetek její rodiny, který se svými příbuznými zdědila, se odhaduje na 21 miliard dolarů. Jako mladá protestovala proti válce ve Vietnamu a proti establishmentu, sama si ale uvědomovala, že je zároveň jeho ztělesněním. Tento vnitřní nesoulad je dlouhodobě zdrojem její viny, kterou například pociťuje, když létá svým tryskáčem do lázní, ale její přátelé ji ujišťují, že si to zaslouží. Proč? „Protože zdědila spoustu peněz?“ ptá se a v Giridharadasově knize přiznává, že její vina je zároveň zdrojem určitého pocitu nadřazenosti vůči jiným bohatým, kteří vinu necítí. Je jejím morálním kompasem. „Vina ji nepřipravuje o výhody plynoucí ze systému, který považuje za nespravedlivý, ale brání jí na ně zapomenout a inspiruje ji, aby dělala, co může.“ Ale „nikoli institucionální či systémové změny,“ říká a dodává: „To přenechám svým dětem.“

Zdrojem její viny jsou i rodinné peníze z tabákového průmyslu a s nimi související kontroverze – například když její příbuzní popírali při zasedání v Kongresu v devadesátých letech negativní účinky kouření. Když jí dnes lidé děkují za podporu umění, investici do mladých lidí nebo granty na podporu zdravějšího jídla pro afroamerické komunity, cítí se provinile. Pokud jí ale tabák připomenou, má tendenci být defenzivní. Jsou cigarety horší než alkohol a cukr? Proč by měla zrovna její rodina nést vinu?

V tom tkví jádro racionalizace lidí, kteří vědí, že je systém nespravedlivý: „Tak to prostě je, proč zrovna já jediná bych měla být za hlupáka?“ Proto se Walker nemůže na lidi jako Tisch spoléhat. Může mít jejich morální podporu, ale nemůže po nich chtít, aby změnili systém, díky němuž jsou tam, kde jsou. Na otázku, zda existuje něco, co by je přesvědčilo, aby usilovali o férovější systém, Tisch odpovídá: „Revoluce, možná…“

Neschopní spasitelé

Rezervovanost nejbohatších kritizuje italská politoložka a autorka Chiara Cordelli. Řešit problém jedním způsobem (dobročinností) znamená neřešit ho jiným (systémovou reformou). Můžete například rozvíjet vězeňský vzdělávací program, tím ale činíte rozhodnutí nevěnovat se mzdovým a pracovním zákonům, jež by stabilizovaly životy lidí, kteří by se pak možná do vězení ani nedostali. Podle Cordelli je to, co bohatí ignorují a odmítají řešit, stejným morálním rozhodnutím jako to, co propagují.

Neochota věnovat se strukturálním změnám se někdy maskuje jako nekompetence či nevědomost. Filantropové se ale často vnímají jako nositelé změn. „Přijde-li na to postavit byznys, lobbovat a pomoci některým lidem skrze filantropii, dokáží prosadit změnu,“ říká Cordelli. „Jakmile jde ale o vyšší daně, spravedlivější instituce, předcházení systémovým nespravedlnostem nebo boj za menší nerovnost a větší redistribuci bohatství, jsou najednou paralyzovaní.“ Ve skutečnosti prý není o moc obtížnější lobbovat za změny v právu obchodních korporací nebo efektivní zdaňování oligarchů než vymýšlet každoroční konference a platit za přednášky desítky tisíc dolarů.

Nejsou tak neschopní, jak tvrdí. Systém, který dal vzniknout asymetrii odměn v posledních desetiletích, je lidský vynález. Šlo o sérii konkrétních rozhodnutí vedoucích ke snižování daní, deregulaci, zrušení Glassova-Steagallova zákona a řady dalších kroků. Robert B. Reich v knize The System: Who Rigged It, How We Fix It píše, že v posledních dekádách vznikla ve Spojených státech třetí oligarchie (první byli otrokáři, druhou tzv. loupeživí baroni). Platy generálních ředitelů se mezi lety 1980 a 2019 zvýšily o 940 procent, zatímco platy zaměstnanců o dvanáct. V šedesátých letech vydělával typický šéf americké společnosti dvacetkrát více než zaměstnanec, v roce 2019 už třistakrát. Zvrácení kroků, které k tomu vedly, je ale pro bohaté příliš obtížné – a příliš politické, říká sarkasticky Cordelli, podle níž miliardáři nejsou žádnými spasiteli, k nimiž by společnost měla vzhlížet, ale spíše dlužníky odkázanými na její milost. Sice řeší konkrétní problémy, vymazávají ale z rovnice svou roli při jejich způsobování.

Filantropie disponuje obrovskou mocí a podle Vallelyho má na výběr: může demokracii oslabovat (upřednostňováním zájmů bohatých), nebo ji posilovat (podporou komunit, lidskoprávních a environmentálních organizací apod.). Jen hrstka filantropů podle něj podporuje například výzkum důvodů, proč je veřejné školství podfinancované nebo proč je tolik pracovních míst vykořisťujících. Stejně jako Walker, Cordelli a Giridharadas i Vallely tvrdí, že většina filantropů s dobrými úmysly se příliš soustředí na pomoc konkrétním jedincům. „Jenže veškerou tuto chvályhodnou činnost snadno zničí škrty ve veřejných výdajích, predátorské úvěry nebo nízká úroveň mezd.“

„Přestaňte mluvit o filantropii a začněte mluvit o daních. Daně. Daně. Daně. Všechno ostatní je podle mě bullshit,“ řekl před necelými dvěma roky ve virálním videu z Davosu historik Rutger Bregman. V rozhovoru pro Vox říká, že nechce žít ve společnosti, v níž jsme závislí na dobrosrdečnosti nejbohatších. Tak prý spravedlivá společnost nevypadá. V té by filantropie měla hrát velmi malou roli, mnohem potřebnější je silný sociální systém a silná demokratická vláda. Bohatství je navíc podle něj často morálně neospravedlnitelné a filantropie leckdy funguje jen k utváření dobré image. „V Davosu máte lidi, co vydělali své peníze pomocí vykořisťování a dobývání rent. A potom se vrhnou na filantropii, aby od všeho odvrátili pozornost,“ říká k tomu Bregman. „Žádná společnost nemůže vzkvétat, když bude většina jejích členů chudá a nešťastná,“ cituje Walker ve svém textu Adama Smithe. Ten sám tvrdil, že neviditelná ruka trhu nemůže být slepá ke společenským podmínkám. Altruismus má ve společnosti svou nezbytnou roli, spoléhat se na něj je ale naivní.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies