Přihlížet a vládnout. Seriál Koruna si to nechce s nikým rozházet

Britský seriál Koruna uvedl čtvrtou sérii. Do centra pozornosti se kromě královské rodiny dostává premiérka Margaret Thatcherová a také sociální pnutí a nepokoje osmdesátých let.

Popularitu a sílu zatím poslední série Koruny asi nejlépe ilustruje fakt, že britský ministr kultury Oliver Dowden vyzval streamovací platformu Netflix, aby před každou epizodou uváděla, že se jedná o fikci, a nikoli o pravdivý záznam událostí. Podle Dowdena by se totiž mohlo stát, že si generace diváků, která zobrazované události nezažila, bude myslet, že jde o skutečnost.

Historie a fikce

V této obavě se obráží problém, který obemyká všechna díla zobrazující historii: nakolik mají být v kontaktu s dějinnou realitou? A pokud se od ní výrazně vzdalují či zaplňují bílá místa vyfabulovaným obsahem, měla by se s tím vázat odpovědnost vůči stále žijícím postavám? Anebo je dílo pokaždé nutně fikční, protože jde o pouhou interpretaci toho, jak k událostem došlo a co jejich protagonisté cítili, a není tedy nutné na tuto skutečnost zvlášť upozorňovat?

Tvůrcům Koruny se podařilo vytvořit seriál z nepředstavitelně bohatého prostředí, kde je však majetek jako kouzlem zneviditelněn.

Není náhoda, že se tahle debata ozývá právě u čtvrté série. Ta totiž zobrazuje osudy britské královské rodiny během konce sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let, a to včetně vztahu prince Charlese a princezny Diany. Právě díky Koruně se v britském tisku (a nejen v něm) vyrojily nové texty zabývající se tímto nešťastným manželstvím. Opravdu se princ Charles během oznámení zásnub před novináři vyhnul přímé odpovědi na otázku, zda je zamilovaný, a odpověděl podivně vyhýbavým „ať už být zamilovaný znamená cokoli“? Skutečně žili oba od určitého bodu v odcizeném vztahu a měli jiné partnery? A co o tom všem věděla královna Alžběta?

Naopak trochu stranou mediální pozornosti zůstává zobrazení politických figur a jejich rozhodnutí – ať už jde o Margaret Thatcherovou a její asociální politiku ústící v obří vlnu nezaměstnanosti, která v letech 1983 až 1986 vystoupala nad tři miliony, nebo o válku s Argentinou o Falklandy. Skutečně výbušný přitom na čtvrté sérii není fakt, že se na ni dívá generace diváků, která zobrazované události nezažila. Problematické je, že ji sledují také generace, jež si dané události pamatují velmi dobře – a mají k nim své vlastní interpretace a vysvětlení.

Limity velikosti

Autor seriálu Peter Morgan už od první série nastavil několik hlavních motivů, které následně několikrát umně varioval. Prvním z nich je, že na trůn má usednout někdo, kdo o takovou poctu v hloubi duše nestojí a dal by přednost poklidnějšímu životu v ústraní. To se ukazuje u Alžbětina otce Jiřího VI., Alžběty, jejího syna Charlese a není liché odhadovat, že se něco podobného objeví také u Charlesova potomka Williama. Druhým důležitým motivem je, že se pro funkci panovníka mnohem lépe hodí některý z mladších sourozenců, jenže tomu brání pravidlo prvorozenství.

Takto nastavené schéma několikrát narušily silné příběhy členů vlády. V tomto ohledu je zvlášť zapamatovatelný díl první série věnovaný Winstonu Churchillovi. Toho čekají osmdesáté narozeniny a malíř Graham Sutherland má k významnému jubileu zhotovit státníkův portrét. Celý díl je koncipován jako dlouhý a nebývale otevřený rozhovor obou mužů. Jenže když Churchill svůj portrét konečně uvidí, je jím hluboce znechucen. Ze Sutherlandova vyobrazení čiší zarputilost, zároveň však únava, vyčerpanost a možná i jistá sobecká, takřka dětinská, tvrdohlavá setrvačnost, která nutí letité politiky, aby se za každou cenu drželi u moci. Churchill umělcovu vizi odmítne, a odmítne tak zároveň jakékoli zpochybnění svého rozporuplného odkazu. Clementine Churchillová nechala obraz později zničit, aby snad pohled na něj jejího muže nerozrušoval. Máloco vystihlo limity velikosti Velké Británie a jejích lídrů jako tenhle díl. Ale několika dalšími díly ukázala Koruna, nakolik jí svědčí občasné odbočení od mírně repetitivních osudů královské rodiny. Tato tendence se ve čtvrté sérii posiluje vyobrazením premiérky Margaret Thatcherové. A jde o pozoruhodnou podívanou.

Jsem prostě jenom chudej

Thatcherová (v zapamatovatelném, někdy však mírně karikujícím ztvárnění Gillian Andersonové) je tu vykreslena jako žena, která uznává pouze jediného člověka – sama sebe. Tvůrci zvýrazňují její neústupnost, ambicióznost i pracovitost. V tomhle ohledu je zvlášť výrazná epizoda, kdy Thatcherová spolu s manželem navštíví královskou rodinu na skotském zámku Balmoral. Premiérka je udivena a otrávena tím, jak se královna a její příbuzní baví – ona by radši pracovala. Když její manžel navrhne, že by se vyspal ve druhé ložnici, kterou mají k dispozici, Thatcherová nápad rázně odmítne: nebudou si osvojovat takové „vrchnostenské moresy“. Právě toto uvědomění si třídního rozdílu je pro premiérku určující – vidí se jako někdo, kdo se vypracoval a zasvětil život dřině. Uvědomování si třídního postavení a jeho limitů však používá pouze pro to, aby mohla sebe samu ještě víc ocenit. Tahle nekonečná sebedůvěra ji však vzdaluje od životů Britů a Britek, kteří se během její vlády potýkají se zavíráním továren, dolů a ztrátami zaměstnání.

Čtvrtá série jeden díl věnuje právě dopadům asociální politiky Thatcherové. Hlavním hrdinou epizody je Michael Fagan, který se dokáže dostat až do ložnice královny Alžběty. Zatímco reálný Fagan toho královně příliš neřekl, v seriálu je jeho návštěva obžalobou Thatcherové a jejích postupů. Fagan, jenž přišel o práci a v důsledku toho taky o rodinu, to shrnuje lakonicky: „Říkají mi, že mám duševní problémy. Ale nemám. Já jsem prostě jenom chudej.“

Jenže nebyla by to Koruna, aby vyslovila jasný názor – tušený hrot namířený proti Thatcherové je obroušen uznáním, kterého se jí dostane v závěru kariéry od královny. Nejde přitom jen o to, že se tvůrci snaží své postavy chápat. Jejich kroky a rozhodnutí jsou zobrazovány s takovou důstojností a vážností, až všechna ta tíha protokolu občas zadusí jasnější názor. Zároveň je ale právě to důvodem, proč je Koruna tak populární – dívat se na ni mohou oponenti i přívrženci jednotlivých stran a všichni mohou mít pocit, že se dívají na „svůj“ seriál. Těžko říct, jestli je to známka chytrého a mnohovrstevnatého díla, nebo díla, které se jen bojí být přesnější a se svými hrdiny tu a tam polemizovat.

Raději přihlížet než komentovat

Koruna přináší ještě jeden pozoruhodný aspekt – a sice to, jakým způsobem se v reakcích na ni referuje o privilegovanosti. Zatímco u filmů, které sledují hrdiny a hrdinky žijící v obtížných či přímo nedůstojných ekonomických podmínkách, je právě jejich status jednou z prvních věcí, která je v reflexích uváděna, u Koruny se na něco takového upozorňuje málokdy. Rozumí se samo sebou, že její hrdinové žijí v pohádkovém bohatství – je to přece královská rodina. Důležitější je, kdo jsou lidé pod vším tím pozlátkem, jaké jsou jejich obavy, nejistoty a domácí hádky. Jinými slovy: zaměřujeme se na hrdiny a jejich osobní dramata, protože poukazovat na jejich výhody oproti běžným Britům by mohlo působit malicherně. Tvůrcům Koruny se tak podařilo vytvořit seriál z nepředstavitelně bohatého prostředí, kde je však majetek jako kouzlem zneviditelněn.

Bude rozhodně zajímavé sledovat, kam se bude Koruna ubírat v budoucnu. Potvrzená je pátá i šestá série a není pochyb, že čím aktuálnější budou zobrazované kauzy, tím zjitřenější budou i debaty o nich. Koruna tím vším nepochybně elegantně propluje, aniž by si to s někým příliš rozházela. Tvůrci totiž – po vzoru britské královny – raději zúčastněně přihlížejí, než skutečně komentují.

Autorka je scenáristka a publicistka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies