Roztomilý člověk. Dialektický život Friedricha Engelse

Friedrich Engels, od jehož narození uplynulo dvě stě let, bývá vnímán jako postava stojící ve stínu svého celoživotního přítele Karla Marxe. Jeho role v intelektuální práci slavné dvojice však byla zásadní. Přetiskujeme esej z nového čísla A2.

Karl Marx, Friedrich Engels a Marxovy dcery. Foto CC0

„Osobně byl Engels velmi roztomilý, příjemný člověk, který se řídil heslem Martina Luthera, že víno, ženy a zpěv jsou kořením života, přičemž také nezapomínal, že je třeba vážné práce,“ napsal o Friedrichu Engelsovi jeden ze zakladatelů německé sociální demokracie August Bebel ve svých pamětech. Nejde o konvenční žánrový chvalozpěv. Engels byl bonviván, jenž ve svém londýnském domě s oblibou hostil početné návštěvníky vínem z dobře zásobeného sklepa, a přitom až do své smrti ve čtyřiasedmdesáti letech intenzivně pracoval, obvykle dlouho do noci. Z Marxova nejlepšího a možná i jediného skutečného přítele, který svědomitě plnil roli strážce jeho odkazu, se ovšem ve 20. století stala hlavně „ta druhá vousatá hlava“, která v komunistických režimech plnila nejspíš roli spojovníku v názvu oficiálního učení marxismu-leninismu.

O citech, které ke svému o dva roky staršímu příteli choval, svědčí dojemná formulace z dopisu z října 1884: „Celý svůj život jsem dělal, k čemu jsem byl stvořen, to jest hrál druhé housle, a věřím, že jsem to dělal obstojně.“

Životy a práce Karla Marxe a Friedricha Engelse byly skutečně natolik provázány, že dlouho nebylo jasné, které části společného díla který z nich vytvořil, a v některých případech je určení autorství obtížné dodnes. I když odmítneme tezi o dvouhlavém obru, kterou sdílely sovětská hagiografie i antisocialistická démonologie, není jednoduché psát o jednom, aniž bychom stále neměli v zorném poli druhého z dvojice myslitelů. Přesto byly jejich povahy v mnohém odlišné, ne-li protikladné. Engels, který se dobrovolně rozhodl zůstat ve stínu svého přítele a do značné míry mu obětoval svou vlastní práci, přitom nebyl pouze editorem a popularizátorem Marxova díla. A o nic víc nebyl jeho zlovolným únoscem, který kontaminoval „čistý“ marxismus scientismem, totalitarismem a dalšími neblahými ismy. Byl německým básníkem, viktoriánským gentlemanem, sociálním vědcem, v boji zoceleným revolucionářem, nezištným mecenášem, továrníkem, filosofem, neúnavným korespondentem a tvůrcem marxismu coby systému.

Mladý Engels

Engels pocházel stejně jako Marx z Porýní. Zatímco Marx ale vyrůstal v rodině liberálního židovského konvertity k protestantismu Heinricha Marxe, Engels měl zázemí ve velmi odlišném prostředí. Engelsovo rodiště Barmen, pozdější součást Wuppertalu, bylo prodchnuto konzervativním, pietistickým duchem, který se v souladu se známou tezí Maxe Webera spojoval s kapitalistickou podnikavostí. Již Engelsův praděd založil továrnu a průmyslníky zůstali i jeho potomci. Jeho otec sice nebyl v mnoha ohledech tak strohý jako jiní zbožní občané barmenští – hrál na cello a u Engelsů doma se pořádaly koncerty –, kulturní sklony ale měly své jasné meze, dané spíš třídně než s ohledem na spásu duše. A tak přestože mladý Friedrich byl nepochybně nadaný a sám by byl dal přednost univerzitnímu studiu, otec jej v sedmnácti vzal ze školy a poslal do Brém, aby se vyučil obchodníkem. Engels tak nikdy nezískal formální univerzitní vzdělání, byť v době vojenské služby v Berlíně v roce 1841 na přednášky, hlavně z filosofie, pilně docházel. V té době byl na tamní univerzitu povolán F. W. J. Schelling, aby uklidnil intelektuální vření vyvolané mladohegelovci, k jejichž výrazným představitelům patřil vedle Bruna Bauera i Karl Marx. Engels se záhy do mladohegelovského hnutí zapojil, s Marxem, který v té době už Berlín opustil, se ale zatím nesetkal.

Na dospívajícího Engelse mělo silný vliv literární hnutí Mladé Německo, hlavně Ludwig Börne, kterého si považoval víc než slavnějšího Heinricha Heineho. Jeho v lecčem typická cesta od konstitučního liberalismu přes odpadnutí od víry po setkání s „revizionistickým“ Životem Ježíše (Das Leben Jesu, 1835) Davida Strausse, završená „konverzí“ k mladohegelovství, byla – na rozdíl od Marxe (o dva roky staršího) – doplněna romantickým nacionálním zápalem. Šlo však o romantismus spíš byronovský a revoluční než německý, kontemplativní a spiritualistický. Ne náhodou Engels debutoval v lednu 1838 v Bremisches Conversationsblatt básní Be­duíni, v níž psal o „synech pouště, svobodných a hrdých“.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se v jeho textech mísila kritika náboženství s motivy sociálně citlivého nacionalismu. Vedle Dopisů z Wuppertalu (1839, česky 1956), v nichž se nesmlouvavě pustil do sociální reality rodného kraje, najdeme v jeho textech z téže doby i barvité romantické obrazy inspirované Mladým Německem: „Sentimentální písničky zanikají neslyšené a hlaholící lovecký roh čeká na lovce, jenž do něho zaduje k honbě na tyrany; v korunách stromů však šumí boží vichr a mládež Německa tu stojí v boru, řinčí meči a třímá plné poháry; s hor plápolají hořící tvrze, kymácejí se trůny, chvějí se oltáře, a zavolá-li nás Pán v bouřích a slotách, kupředu, kdo by nám odolal?“

Mladý Engels byl možná pobouřen licoměrností wuppertalských pietistů, kteří své „bližní“ dělníky dřeli až na kůži, ale neznal prozatím socialistickou literaturu, a chyběly mu tudíž pojmové nástroje umožňující toto vykořisťování uchopit jinak než morálně. Nadto se tehdy teprve dvacetiletý obdivovatel legendárního Siegfrieda považoval hlavně za básníka – o svém idolu psal (nedokončenou) tragikomedii Nezranitelný Siegfried (1839). V jiném článku z této doby zase prohlásil, že „Siegfried je představitelem německé mládeže“. Tento mladistvý siegfriedovský nacionalismus v Engelsovi ještě nějakou dobu zůstal a podepsal se i na jeho šovinistických výrocích z let 1848 a 1849 o nehistorických národech (mimo jiné Češích) tvrdohlavě vzdorujících asimilaci.

V roce 1842 napsal Arnoldu Rugovi, vydavateli Německých ročenek, že do jeho časopisu nějakou dobu ničím nepřispěje: „Důvody pro to jsou na dlani. Jsem mladý a ve filosofii samouk. Naučil jsem se dost, abych si utvořil přesvědčení a zastával je, bude-li třeba. Ale nikoli dost, abych pro ně mohl působit úspěšně a jak se patří.“ V témže roce byl rodinou vyslán na zkušenou do Anglie, kde přišel poprvé do bezprostředního kontaktu s dělnickým hnutím. Setkání s komunistickými a socialistickými myšlenkami prostřednictvím sionisty a socialisty Mosese Hesse v roce 1843 a také díky knize Lorenze Steina Der Sozialismus und Kommunismus des heutigen Frankreich (Socialismus a komunismus v dnešní Francii, 1842) pak dalo nový směr Engelsovu filosofickému vzdělávání a přineslo novou „konverzi“. V tomtéž roce publikuje v Německo-francouzské ročence, kterou vydávají Ruge s Marxem v Paříži, článek Nástin kritiky politické ekonomie. Ten nejen nasměroval Marxe k oblasti, které posléze věnuje své životní dílo, ale stal se i předpokladem spřátelení obou mladíků. Na cestě z Manchesteru do Německa v roce 1844 se Engels zastavil v Paříži, kde se podruhé setkal s Marxem. Tentokrát setkání proběhlo, na rozdíl od toho prvního o dva roky dříve v Kolíně, daleko vřeleji. Výjimečné přátelství začalo.

Dvouhlavý obr

V následujícím období ti dva společně napsali několik děl, z nichž každé se stalo milníkem na cestě k formulaci historického materialismu. Ve Svaté rodině (1844, česky 1961) a Německé ideologii (1846, česky 1962) se rozešli s mladohegelovci a v Manifestu komunistické strany (česky 1898), napsaném na zadání Svazu komunistů, dali v revolučním roce 1848 program průmyslovému proletariátu. Na těchto dílech se Engels přímo podílel jen v omezené míře, Manifest ale vycházel z jeho předchozího návrhu katechismu Svazu komunistů. V roce 1845 mimoto Engels vydal svou nadlouho poslední knihu, přelomovou práci Postavení dělnické třídy v Anglii (česky 1950).

Revoluční vzepětí let 1848 a 1849 Marx strávil jako redaktor Neue Rheinische Zeitung, zatímco Engels se zúčastnil povstání na různých místech Německa, z čehož si odnesl doživotní postavení experta na vojenství. Svoji proslulou přezdívku General Staff získal ale později, až v době francouzsko-pruské války roku 1870, coby vtipnou narážku na to, že o bojích psal podstatně zasvěceněji než deník Le Figaro, který označil za vrchního německého velitele právě „generála Štába“. Kontrarevoluční vlna, která se převalila Evropou, zanesla Engelse, stíhaného pruskou vládou, do švýcarského a posléze anglického exilu. Dalších dvacet let pracoval v Manchesteru ve firmě Ermen a Engels. Odpověď na otázku, proč vydržel tak dlouho připoután k práci, kterou nesnášel, v roli vykořisťovatele, kterou pohrdal, souvisí jen částečně s tradičním mytologickým vysvětlením, opakovaným hlavně komunistickou historiografií, že Engels zůstával továrníkem, aby podporoval Marxe, který tak v londýnském exilu mohl napsat Kapitál (1867, česky 1953–1956). Je to pravda jen částečná. Engels potřeboval svou práci i kvůli svým vlastním výdajům, protože podle všech svědectví byl vždy požitkář a z nejistého platu emigrantského žurnalisty na volné noze by těžko vyžil. Přitom dojem, že jeho postavení továrníka, který je zároveň socialistickým revolucionářem, bylo nemožně rozporné, či dokonce odpudivě pokrytecké, vzniká do velké míry až perspektivou 20. století. V 19. století dlouho zůstávalo zcela přirozené, že se teoretiky a vůdci dělnického hnutí stávali vzdělaní a ekonomicky nezávislí příslušníci buržoazie. Věnovat se socialistické teorii nebo politice na plný úvazek bylo pro toho, kdo musel víc než dvanáct hodin denně tvrdě manuálně pracovat, velmi obtížné.

Není však pochyb, že bez neustávající Engelsovy podpory by byla Marxova neutěšená ekonomická situace ještě horší. A dost hrozná byla i tak: jeho žena i dcery měly často všechny šaty v zastavárně, a Karl tak byl jediný, kdo mohl vycházet z domu, většinou aby se handrkoval s věřiteli z řad místních obchodníků. Bez ohledu na revoluční postoje a paradigmatický význam jeho teoretické práce přitom Marx, daleko víc než Engels, trpěl běžnými předsudky muže své třídy a doby. Nenapadlo jej, že by mohl klesnout pod své „postavení“: v jednom dopise mluvil o tom, že „by založil nějaký podnik, kdyby věděl, jak na to“, pokusil se dokonce získat úřednické místo, ale byl odmítnut pro svůj děsivý rukopis, proletářem se nicméně stát „nemohl“. Vzal si o několik let starší aristokratku, která si nemajetného filosofa židovského původu musela do jisté míry vyvzdorovat, a měl s ní „tradiční“ rodinu. Ze sedmi dětí, které měl s Jenny von Westphalen, se čtyři nedožily dospělosti, své tři dcery však posílal do dobrých škol, kde je vychovávali jako „dámy“. Oproti tomu Engels žil od čtyřicátých let ve formálně neposvěceném vztahu s irskou dělnicí Mary Burns. Podle všeho to byla právě Mary, kdo seznámil mladého Fredericka, jak se mu v Anglii říkalo, během jeho prvního tamního pobytu s dělnickým hnutím, a vliv na něj měla i nadále. Jednu dobu žil pod jednou střechou s Mary a její sestrou Lizzie v ménage à trois a po smrti své družky v roce 1863 zůstal až do konce jejího života s její mladší sestrou. Tu si dokonce v roce 1878 vzal, ale učinil to na její přání, když byla na smrtelné posteli.

Mimochodem, právě Marxova bezohlednost po smrti Mary Burns málem oba přátele rozkmotřila. Engels, který Marxe takřka bez přestávky podporoval materiálně i morálně, pro jednou potřeboval podporu sám. Namísto toho se mu dostalo jen pár slov soustrasti a výčtu Marxových vlastních soužení, zakončeného další žádostí o peníze. V jejich korespondenci se objevuje ojedinělý přeryv, který ovšem netrval dlouho – Marx si posypal hlavu popelem a nebezpečí trvalé roztržky bylo zažehnáno. Že bylo jejich přátelství až patologicky pevné, dosvědčuje jiná rodinná zápletka – příběh Fredericka Demutha. Syn věrné hospodyně Marxovy rodiny, kterou Jenny „dostala“ z Německa od své matky coby „feudální dar“ (narozený v roce 1851), nesl jméno svého údajného otce Engelse. Ve skutečnosti byl však jeho otcem Karl, a Engels až nedlouho před smrtí odhalil Marxovým legitimním dětem pravdu. Engels sám, pokud je známo, žádné děti nezplodil, z čehož – necháme-li stranou oblíbené úvahy románů 19. století o neplodnosti – plyne nejspíš to, že on a sestry Burnsovy věděli, jak si dávat pozor, což Marxovi očividně nechtěli či neuměli.

Když Marx v roce 1883 zemřel, Engels zasvětil zbytek života jeho práci, hlavně přípravě druhého (1885) a třetího dílu (1894) Kapitálu k vydání. O citech, které ke svému o dva roky staršímu příteli choval, svědčí dojemná formulace z dopisu z října 1884: „Celý svůj život jsem dělal, k čemu jsem byl stvořen, to jest hrál druhé housle, a věřím, že jsem to dělal obstojně. A měl jsem štěstí, že jsem měl tak vynikajícího prvního houslistu, jakým byl Marx.“ Hrál ale skutečně Engels za Marxova života druhé housle? A jaký byl jeho part po Marxově smrti?

Filosofie a kánon

Engels přežil Marxe o dvanáct let, protože ale po zbytek života věnoval velkou část energie a času tomu, aby fragmenty Kapitálu dokončil (v čemž fakticky spočívala velká část jeho „editorské“ práce), a mimoto revidoval překlady svých a Marxových starších děl, jeho poslední velká kniha vyšla už rok po přítelově smrti. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (1884, česky 1949), který vycházel z poznatků průkopníka antropologie Lewise Morgana, byl sám o sobě průkopnickým dílem, a to nejen začleněním antropologických poznatků do politické ekonomie, ale také odmítavým postojem k sexistické struktuře tradiční (buržoazní) rodiny – což je vzhledem k povaze Engelsova „rodinného“ života sotva překvapivé.

Z historického hlediska je ale nejdůležitějším Engelsovým dílem starší práce Pana Eugena Dühringa převrat vědy, známější pod jménem Anti-Dühring (1878, česky 1949). Spis polemizující s německým teoretikem, populárním mezi německým dělnictvem vlastní verzí socialismu, Engels napsal hlavně proto, aby Marx – znovu – nepřerušoval práci na Kapitálu. Uplatnil v něm svůj sklon k filosofickému pohledu a kritika Dühringova systému vedla k ustavení systému „marxistického“. Ten se neomezoval jenom na vývoj lidské společnosti, ale měl zahrnout i přírodu: „V přírodě se ve spleti nesčíslných změn uplatňují tytéž dialektické zákony pohybu, které i v dějinách ovládají zdánlivou nahodilost událostí; tytéž zákony, které tvoří nit vinoucí se také celými dějinami vývoje lidského myšlení a které si myslící lidé postupně uvědomují,“ píše ve spisu Anti-Dühring.

Engels se přírodními vědami intenzivně zabýval v letech 1873 až 1876 a 1878 až 1883 (v přestávce psal právě Anti-Dühringa). Po Marxově smrti však jeho práce zůstala v torzu, které pod názvem Dialektika přírody (1925, česky 1952) vydal až moskevský Institut marxismu-leninismu. A tak se Engelsovy filosofické názory šířily v dělnickém hnutí hlavně prostřednictvím popularizačních textů, jako byl Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie (1886, česky 1949) a hlavně Vývoj socialismu od utopie k vědě (1880, česky 1949). Tento výňatek z Anti-Dühringa, který původně vyšel francouzsky v překladu Marxova zetě Paula Lafargua, byl po několik desetiletí nejčtenějším souhrnem marxismu. A ve své podstatě i „kanonizací“, jež byla určující pro osudy socialismu ve 20. století. Kanonizace marxismu, které byly vždy i jeho podstatnou reformulací, mají oprávněně pochybné renomé – jsou vnímány jako sled simplifikací, který vyústil do stalinismu. Sotva lze ale Engelse činit odpovědného za Plechanovovu práci O vývoji monistického názoru na dějiny (1895, česky 1951) a tím méně za proslulou Stalinovu kapitolu O dialektickém a historickém materialismu ze stručného výkladu Dějin VKS(b) (1938, česky 1951).

Jestliže na sebe za života Engels vzal břímě hmotných starostí, aby Marx mohl pracovat na svém teoretickém díle, po smrti mu mnozí přiřkli roli obětního beránka, který zavedl marxismus na cestu totalitarismu. Otázka, zda Engels byl s ohledem na schizma socia­listické politiky 20. století spíš komunista, nebo sociální demokrat, je ale očividně ahistorická. Veterán revoluce roku 1848 možná v padesátých letech čekal na nový revoluční výbuch, v době, kdy Marx řídil První internacionálu, nicméně zůstával v pozadí coby továrník v Manchesteru. Jeho pozdější politická činnost se omezovala na intenzivní korespondenci a příležitostnou publicistiku. Když po něm August Bebel po Marxově smrti chtěl, aby se vrátil do Německa, Engels odmítl s tím, že k návratu by jej přiměla jen revoluce, a pokud nevypukne, jeho úkolem zůstává uspořádat Marxovo dílo – což je možné, jedině pokud zůstane vzdálen praktické politiky.

Právě Bebel si ve svých pamětech opakovaně stěžuje na to, že „s oběma starými pány v Londýně nebylo nijak lehké pořízení“, a ukazuje, že přes všechen respekt, který k nim političtí praktici dělnického původů jeho generace chovali, platilo, že „vychovatel musí být vychováván“. Za výsledek této výchovy lze považovat Engelsovu předmluvu z roku 1895 k Marxovým Třídním bojům ve Francii (1850, česky 1950). Text, v němž Engels prohlašuje, že barikády zastaraly a pro sociální demokracii se přinejmenším v Německu staly cestou k moci volební urny, reformisté 20. století považovali za Engelsovu politickou závěť, komunisté zase popsali mnoho papíru, aby vysvětlili, že Engels požehnal volební cestě pouze zdánlivě. Faktem je, že Engels už v roce 1890 v článku u příležitosti konce platnosti protisocialistických zákonů, publikovaném v exilovém orgánu německé strany Der Sozialdemokrat, prohlásil, že dvanáct let ilegality ukázalo, že z cesty „zákonných bojových prostředků“ socialisté „mají největší prospěch“. „Generál“ nezůstal povstalcem z roku 1848, ale dobře chápal, že budoucnost socialismu leží v demokracii.

Staroušek z Londýna

Engels byl stejně jako Marx dítětem „věku revolucí“ rozpínajícího se mezi lety 1789 a 1848. Tento generační imprint jej výrazně odlišoval od vůdců Druhé internacionály, kteří byli, až na ruské sociální demokraty, spíš dětmi věku parlamentů. V řadě ohledů Engels zůstal stejný až do konce, jak o tom svědčí jeho zápal pro politickou centralizaci, dědictví Francouzské revoluce, který se promítl ještě do kritických poznámek k programu německé sociálně demokratické strany z roku 1891. Sotva v nich ale lze hledat předzvěst komunistických diktatur, protože se jedním dechem hlásí i k obecním samosprávám tehdejších Spojených států.

Většinu svého života Engels prožil jako exulant a podle všeho toho nelitoval, naopak vždy považoval za štěstí, že svůj exil mohl sdílet s Karlem Marxem. Hloubka jejich přátelství přitom nemohla být dána jen sdílenými zážitky v mládí, ale také těžko postižitelným souladem povah – s Marxem na každý pád nebylo snadné vyjít a málokomu se to dlouhodobě dařilo. Tato skutečnost samozřejmě jenom podporovala představu „dvouhlavého obra“, která vrhala tím či oním směrem stín na vnímání Engelse po většinu 20. století. Zvlášť hluboké kořeny zapustila mezi ruskými sociálními demokraty, kteří na rozdíl od svých německých soudruhů neměli bohaté osobní zkušenosti se „staroušky z Londýna“, o to větší však měli sklon nacházet v jejich dílech argumenty pro scholastické disputace. Zatímco sovětská interpretace trvala čím dál neoblomněji na bezešvém dvouhlavci „Marxengelsovi“, západní marxologové často stavěli Engelse proti Marxovi.

Mylné byly oba výklady. Ti dva totiž spolu byli po tak dlouhou dobu v úzkém intelektuál­ním styku, psali za sebe texty a byli si navzájem prvními čtenáři, že si rozdílů často nebyli sami vědomi. Stejně jako není dost dobře možné psát o jednom bez druhého, není možné jejich povahy považovat za zaměnitelné. Jejich myšlení nelze porozumět, pokud je nebudeme vnímat dialekticky – což znamená nečíst jejich texty jen jako soubory znaků či tvrzení, ale také coby produkty jejich doby, jejich zápasů a jejich životů.

Autor je redaktor A2.

Text vyšel v A2 č. 25/2020. Číslo s tématem Polární krize je aktuálně v prodeji.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies