Tělo je nástroj, dech má život. Metal, tradice a experimenty indonéské Senyawy

Indonéské hudební duo Senyawa přináší na světovou hudební scénu originální přístup k experimentální hudbě i svébytné myšlení o soužití přírody a civilizace.

Jedním z nejpozitivnějších aktuálních trendů v hudební kritice je radikální rozšíření záběru na scény mimo Západ. Poslední dvě dekády „u nás“ přinesly spíš variace známého než skutečný vývoj (jak vcelku přesvědčivě dokumentuje Simon Reynolds v knize Retromania), v lokálních scénách je ale situace jiná. Jihoafrický gqom fascinoval vlivné britské producenty (DJ Mumdance nebo Kode9), mutace angolského kudura z portugalského labelu Príncipe sbírají nadšené recenze, projekty spojené s ugandskou značkou Nyege Nyege objíždějí experimentální festivaly a čile spolupracují s evropskými hudebníky. Ozývá se šanghajská scéna, Írán nebo peruánští umělci. Mezi oblasti, kde se v různém poměru mísí místní lidová či tradiční hudba se současnými experimentálními a elektronickými postupy, patří také Indonésie, ve které hraje asi nejvýraznější roli duo Senyawa.

Jejich chápání hudby formoval jednak v Indonésii velmi oblíbený metal, zejména jeho extrémnější polohy, jednak tradiční hudba ve své živé formě.

Popsat, natož zařadit hudbu tohoto projektu, který založili v roce 2010 v Jogdžakartě Rully Shabara a Wukir Suryadi, není jednoduché. „WTF?“ ptá se bez obalu veterán John Doran z webu The Quietus, další zase uvozují své texty poznámkou, že nic takového ještě neslyšeli. Senyawa jednoznačně navazuje na tradiční indonéskou hudbu, zároveň ale přebírá postupy z metalu a širokou škálou experimentálních technik se blíží moderní improvizační scéně. Zvuková stránka je ryze svébytná. Instrumentální složku tvoří nástroje, které si Suryadi sám staví – zejména tzv. bambuwukir, bambusová tyč potažená dokola strunami, která umožňuje nejen drnkání a hru smyčcem, ale i perkusivní využití. Vokalista Shabara odpovídá na Suryadiho hru plejádou zvuků od hrdelního zpěvu a řevu přes vysoké androgynní popěvky až po různé sípání, bručení a hvízdání. Kompozice jsou pak zároveň bohaté a komplikované, skutečně avantgardní, a přirozené jako dech. Při všech kontrastech je hudba Senyawy náročná na vstřebání a často se tvrdí, že naplno funguje až na koncertech, kde je možné zblízka sledovat proces zvukotvorby. To zachytil dokumentarista Vincent Moon, který ve filmu Calling the New Gods (2012) sleduje guerillová vystoupení dua v domovské Jogdžakartě během jediného dne.

Cesty k sobě a cesty k přírodě

Zásadním tématem projektu je příroda a náš vztah k ní. V Shabarově pojetí zastává on roli člověka, zatímco Suryadiho nástroje zastupují přírodu. Zcela samozřejmě se nabízí poznámka, že bambuwukir a další výtvory už samy o sobě představují dialog, spolupráci obou principů, a že zpěvákovy animální skřeky přesahují od lidského vyjadřování k něčemu primitivnějšímu. V Senyawě jde o propojení obou principů, název samotný, doslova „chemická sloučenina“, už koneckonců odkazuje na spojování různorodého. V souladu s tím texty pojednávají o přírodních rituálech, živelných pohromách nebo jen střídání ročních období.

O přírodě dnes takřka není možné uvažovat mimo kontext environmentálních katastrof, které mají v Indonésii třeba povahu znečištění nebo pralesních požárů způsobených získáváním palmového oleje. Senyawa si tyto problémy uvědomuje, ve své tvorbě je ale adresuje nepřímo. „Na tyhle problémy reagujeme tak, že pracujeme s hudbou a texty jako médiem, které má budovat vnitřní vztah k přírodě, hlavně v našem moderním prostředí. Bez hlubokého vztahu k ní a spirituálního porozumění našeho místa ve vesmíru není možné dosáhnout v dlouhodobé perspektivě skutečných a udržitelných změn,“ říká Shabara.

Budování vztahu k přírodě jde ruku v ruce se zkoumáním vlastního nitra. Tvůrčí metoda dua je úzce spjatá s mystickým imperativem „poznej sebe sama“. Bambuwukir je údajně inspirovaný nejen řadou tradičních nástrojů z celého souostroví (web Aural Archipelago konkrétně identifikuje trubkovitou citeru sasandu), ale také „osobními vzpomínkami na dějiny a přírodu“. Shabara pak pojímá zpěv přímo jako „pohled do vlastního nitra a neustálé učení, jak dech ‚žije‘ v nástroji, tedy v lidském těle“ a dodává: „Za ty roky mě tenhle proces přivedl do mé současné duševní i duchovní situace. Zkoumání možností hlasu je tedy pro mě něco velmi potřebného.“

Staré kořeny, nové výrazy

Osobní rituály podněcují trans i transcendenci u hudebníků i posluchačů, nechybí ale ani konkrétnější zásady, které formují estetiku skupiny. Suryadi zdůrazňuje důležitost hudebnické upřímnosti, zatímco Shabara mluví o tvorbě vlastního výrazu, který překonává konvenční omezení: „Jazyk nemá jen vlastní přízvuk, ale vlastní strukturu přemýšlení. Přízvuk určuje, jak zníme a jak hýbeme ústy, a logická struktura určuje, jak se chováme a přistupujeme k životu. Jazyk je tedy velmi důležitý, ale neměl by determinovat, čím se má člověk stát. To, jak v Senyawě zkoumám možnosti hlasu, vychází z téhle filosofie. Proto se můj hlas neomezuje jen na texty. Neustálé zkoumání zvuků je způsob, jak nalézt svůj skutečný jazyk a porozumět mu, a každý člověk by měl mít odlišný ‚jazyk‘, který dokonale vyhovuje jeho ‚nástroji‘.“

Z hlediska teorie umění je tento důraz na individuální vyjádření blízký romantismu, Shabara ale hovoří také o vyloženě modernistické tendenci hledat nové cesty a perspektivy: „Experimentální umělec neexistuje. Umělec by měl experimentovat ze své podstaty, měl by nabídnout jiný úhel, ať už se jedná o metodu, filosofii, účel, styl nebo něco jiného. A pak by na něm měl důkladně pracovat: dál tvořit, zdokonalovat se a nechat se zanést na nová místa.“

Svébytnost dua snad může vysvětlit zvláštní pozice, z níž k tvorbě přistupují. Oba členové jsou hudební samouci, přičemž Suryadi studoval divadlo a Shabara literaturu. Jejich chápání hudby formoval jednak v Indonésii velmi oblíbený metal, zejména jeho extrémnější polohy, jednak tradiční hudba ve své živé formě. To přitom primárně neznamená gamelan, který je s Indonésií nejčastěji spojován. „Gamelan patří k akustickým nástrojům s nejlepším zvukem, vyrábí se z drahých, kvalitních kovů a dalších materiálů. Původně byl určený na královské dvory k hraní hudby, která, jak se věřilo, pocházela z nebes. Byly s ní spojené hluboké filosofie a posvátná pravidla.“ Gamelan tedy byl a do jisté míry stále je převážně elitní záležitost, naproti tomu Senyawa čerpá konkrétně třeba z tance kuda lumping a dalších každodenních projevů kmenové kultury. „Na rozdíl od většiny míst na Západě u nás tradiční hudba žije a pořád je součástí běžného života, a to i ve velkých městech. Ale každá oblast má vlastní druh a lidé často nemají větší přehled o tradiční hudbě z jiných regionů. Elity, které mají přístup k jiné tradiční hudbě, ji samozřejmě budou vnímat jinak. Ale běžní lidé tu hudbu reálně provozují, protože to je tradice, nejde jim nutně o její konzum.“

Být prorokem i doma

Senyawu je tak možné zařadit do indonéského trendu, kdy tradiční hudba prochází modernizací a reflektuje západní vývoj, zároveň ale zůstává demokratická a autentická. Shabara sám pro magazín The Wire sestavil playlist zajímavých indonéských projektů, výrazní jsou Gabber Modus Operandi, scéna kolem labelu Yes No Wave, ze které vyšla i Senyawa, nebo další Shabarovy projekty Zoo nebo Setabuhan. Duo si je přitom širšího vývoje vědomé: „V rámci jihovýchodní Asie se toho v Indonésii děje asi nejvíc. Tyhle iniciativy se pořád koncentrují hlavně na Jávě, ale jsou hodně různorodé. Některé směry se věnují společenské změně, politice, někdo prostě sleduje globální trendy. A spousta jich ještě není známých. Pro Indonésii to je zajímavá doba.“ Shabara také tvrdí, že ačkoli mainstream v podstatě sleduje dění na Západě, underground a tradiční hudba se řídí vlastními principy.

Projekt je zároveň zapojený i do globální scény. Díky tomu, že má blízko k improvizaci, proběhla řada kolaborací s experimentální japonskou scénou včetně legend formátu Dama Suzukiho, Keijiho Haina nebo Kazuhisy Učihašiho. Senyawa také pravidelně vystupuje na evropských festivalech a přiznává, že má v zahraničí více posluchačů než doma. Spojení přitom funguje i naopak a řada hudebníků navštěvuje či hraje v Indonésii právě díky setkání se Senyawou.

Mezinárodní pozornost má i negativní stránky, když je projekt vnímán pouze jako exotická kuriozita. Shabara v tomto kontextu upozorňuje na poslední album Sujud, které je místo na bambuwukiru založené na speciálně vyrobené elektrické kytaře a tíhne k metalovému zvuku, čímž jednoduše vybízí k soustředěnějšímu poslechu bez předsudků. Přesto se Senyawa nijak nevzdává indonéské identity, spíš naopak. Pro duo je stále důležitější domácí publikum, a to i za cenu nemalých obětí – jak uvádí pro server Asian Music Network, za koncert v Jakartě utratili v přepočtu šest tisíc dolarů, aby oslovili lidi i mimo svou skupinu fanoušků. Své současné, velmi ambiciózní poslání ve druhé dekádě existence vidí v individuální angažovanosti: „Budeme se věnovat šíření myšlenek, které jsme doteď rozpracovávali, k širšímu okruhu mladých lidí z celého souostroví: místních původních hodnot, uchopení vlastního osudu do svých rukou a soběstačnosti.“

Článek původně vznikl u příležitosti chystaných březnových koncertů v Česku a na Slovensku. Ty neproběhly a nakonec byla zrušena i plánovaná podzimní náhrada. Senyawa mezitím vydala album se Stephenem O’Malleym (Sunn O))), KTL) a oba její členové vystoupili 1. října na online edici festivalu Unsound v rámci programu Weavings. Příští rok 21. února má vyjít jejich nové album Alkisah.

Autoři jsou hudební publicisté.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies