Ve věku osmdesáti let zemřel český režisér, filosof a básník Karel Vachek

Vachek byl dlouholetým vedoucím Katedry dokumentárního filmu na pražské FAMU a patřil k nejsvébytnějším postavám československé kinematografie.

V úterý 22. prosince odešla ve věku osmdesáti let význačná osobnost československého dokumentárního filmu, režisér, filosof a básník Karel Vachek. Alarmu to potvrdil jeden z pedagogů FAMU.

Karel Vachek se narodil 4. srpna 1940 v Tišnově u Brna. Po studiu na gymnáziu nastoupil v roce 1958 na pražskou FAMU, kde vystudoval hranou režii u Elmara Klose. Absolvoval v roce 1963 snímkem Moravská Hellas. Už v tomto odvážném filmovém eseji Vachek představil své osobité režijní metody. Film kriticky nahlíží folklorní Strážnické slavnosti a jeho promítání osobně zakázal tehdejší prezident Antonín Novotný navzdory tomu, že za něj Vachek získal čestné uznání na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Jeho další snímek Spřízněni volbou pak zachycoval události, které předcházely volbě československého prezidenta v roce 1968. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy bylo Vachkovi znemožněno natáčet, v polovině sedmdesátých let se svou rodinou emigroval a strávil část života ve Francii a USA. Tam na rozdíl od některých jiných tvůrců filmy netočil. Kvůli nemoci své ženy Dagmar se v osmdesátých letech vrátil do Československa a rozvážel sodovky. Umělecké tvorbě se věnovali i dva jeho mladší sourozenci: bratr Petr byl malíř a sestra Ludmila spisovatelka.

Po roce 1989 začal pracovat na své filmové tetralogii Malý kapitalista. Tu odstartoval několikahodinový snímek Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992), ve kterém Vachek sleduje porevoluční atmosféru během prvních svobodných voleb v Československu. Na toto dílo navazovaly dokumenty Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu (1996) a Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) z roku 2000. Tetralogie byla uzavřena v roce 2002 snímkem Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma. O čtyři roky později uvedl další film, nazvaný Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992). Ve svém předposledním filmovém eseji Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid (2011) se věnoval mystice a náboženství. Své celoživotní dílo zakončil snímkem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019), ve kterém své starší filmy kombinuje s nově natočeným materiálem a zkoumá hranice revoluce i filmového vyprávění. Na díle, které trvá bezmála šest hodin, pracoval několik posledních let spolu se svými dlouhodobými spolupracovníky i bývalými studentkami. Film měl premiéru na festivalu v nizozemském Rotterdamu.

Karel Vachek patřil k předním českým umělcům, jeho filmy pravidelně uváděly světové festivaly. Svým způsobem myšlení i práce ovlivnil několik polistopadových filmařských generací a stal se emblematickou postavou českého dokumentu. Na FAMU se vrátil v roce 1994 jako pedagog; mezi lety 2002–2018 zde vedl Katedru dokumentárního filmu a vtiskl jí nezaměnitelnou tvář. Na jeho dokumentární a otevřené semináře chodily pravidelně nejzajímavější postavy tuzemské intelektuální scény. Celý život se vztahoval ke své ženě Dagmar, filmové vědkyni, kterou – podobně jako své sourozence – považoval za zásadní postavu svého života. Vždy tvrdil, že by na náhrobku chtěl mít napsáno „Ještě jednou jim rozšlápnout ksicht“.

 

Čtěte dále